Šli dva Šlitři – kolik jich šlo?

Traduje se historka, kterak v raných šedesátých letech přijde domů táta od rodiny, zasloužilý důstojník Československé lidové armády, v tašce práškové barvy, v ruce velké školní pravítko a se slovy o nové době začne spolu s dětmi malovat, spíše kreslit na zdi různé tvary vycházející z geometrické abstrakce, kopírující a všelijak napodobující bruselský styl. Ta historka vypovídá o tom, jak klíčovou a přelomovou událostí bylo EXPO 58. Nejde přitom ani tak o oslavné ódy, které návštěvníci pěli na náš „skvělý pavilon, jenž je nádherným dílem velkého československého lidu“ (P. Antonio, Španělsko), spíše o to, jak se tento původně propagandisticky zamýšlený spektákl s titulem Jeden den v Československu promítl v podobě skutečných dní a týdnů ve stále ještě tuze stalinském státě.

Za oponou

Zatímco idea světových výstav stála a stojí na předvádění toho, čím a jak jednotlivé země žijí, co tvoří a čím se baví, hlavním měřítkem úspěchu expozic „zemí socialismu“ bylo, aby se to na Západě líbilo. Na rozdíl od chladně monstrózního sovětského pavilonu se československé expozici ve stylu střídmého pozdního funkcionalismu opravdu podařilo přesvědčit západní návštěvníky, že takto „rajský“ a kultivovaný je všední den československého občana. Napálený Zápaďák se nechal unášet aerodynamickými tvary Tatry 603 (kterou u nás ovšem jezdili výhradně funkcionáři KSČ) a rozplýval se nad idylickou reklamní fotografií, na níž průměrná československá rodinka se dvěma foxteriéry zrovna zasedla na dece k pikniku v anglickém stylu, s novou Škodou Octavií za zády. Obdivně zvedal obočí nad možnostmi polyekranu (systém filmového vyprávění na více projekčních plátnech zároveň) a v Laterně magice se bavil při hudební produkci několika Jiřích Šlitrů – každého u jiného nástroje, včetně toho skutečného u klavíru. Snad jej nenapadlo, že v komunistickém Československu sedí ve vězení několik tisíc politických vězňů a další stále přibývají, že trvá bytová a zásobovací krize, probíhá poslední fáze násilné kolektivizace a obecně závaznou uměleckou normou je stále rigidní, stalinský socialistický realismus.

Brusel až v ložnici

Bruselský úspěch byl ovšem tak velký, že bylo nemožné nadále udržovat disproporci mezi tím, co ukazujeme na Západě jako Jeden den v Československu, a skutečností. Ze Sovětského svazu ve vlnách přicházející destalinizace navíc měla za následek postupnou liberalizaci poměrů a uvolnění pevných chapadel cenzury, takže se náš západní úspěch začal projevovat i doma, v rozměrech nového stylu, který nahradil konzervativní a sošnou sorelu. Tuto novou modernu nakonec za svou přijal i režim – spíše z nutnosti než s nadšením – a bruselský styl se stal ne-li přímo doktrínou, tak určitě obecně akceptovanou normou. Měl přece úspěch na Západě! Následovala obrovská poptávka po všem bruselském, sklárny a porcelánky chrlily po tisících kusech jídelní, kávové a čajové soupravy upravené v levnějších i luxusních variantách, do Laterny magiky se sjížděly autobusy z celé republiky (ovšem ne luxusním autobusem Otakara Diblíka, vystaveným v Bruselu, ale jeho o poznání skromnějšími verzemi), Bruselský pavilon byl slavnostně přenesen do pražského Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a Restaurace Praha dostala čestné místo na letenské vyhlídce. Brusel přes noc pronikl do domácností, do dětských pokojů i ložnic, stal se součástí oficiální architektury i lidové tvořivosti. Obzvlášť pikantní ohlasy bruselského stylu lze dodnes nalézt na stovkách vesnických plotů, vitráží verand, zábradlí balkonů a schodišť či na břizolitových omítkách, pronikl dokonce i do funerální plastiky.

Nenechme se ale mýlit, styl brusel není žádný československý vynález, vždyť přišel na svět mnohem dříve: již od poloviny čtyřicátých let najdeme v designu a architektuře příklady reagující na přísný funkcionalismus let třicátých. Plavné a biomorfní tvary, kombinace přírodních materiálů a progresivních plastů, abstraktní vzory, nesouměrná kompozice, to vše už předtím začali prosazovat skandinávští designéři v čele s Alvarem Aaltem a Arne Jacobsenem.

Expanze českého skla a porcelánu

Pokud bychom se měli opravdu kriticky zamyslet nad tím, co přinesl československý design přelomu padesátých a šedesátých let světu, zůstane patrně jen u skla a porcelánu. Žádná ze slavných evropských porcelánek (Lilien Porzellan v Rakousku, Rosenthal či Villeroy-Boch v Německu) nevyrobila tolik různých tvarů a dekorů jídelního a nápojového porcelánu jako Karlovarský porcelán, n. p., se svým předním designérem Jaroslavem Ježkem. Moderní užitný a figurální porcelán samozřejmě vznikal i v Sovětském svazu nebo v Polsku, nestal se však módou masových rozměrů, vždyť nějaké ty porcelánové volavky měl doma snad každý. Fenomén českého skla šedesátých let, a zvláště tvorba Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, Pavla Hlavy či Reného Roubíčka pak povýšily skleněnou plastiku z řemesla na samostatný umělecký obor.

Vyrovnaná, místy kontrastní instalace

Přesto je československý brusel hodnotný a dodnes vizuálně atraktivní jako celek, což dobře dokazuje právě výstava v Galerii hlavního města Prahy. Ta je rozdělena na dva okruhy: první z nich se věnuje světové výstavě EXPO 58 v Bruselu, druhý pak reflektuje následný rozvoj bruselského fenoménu v Československu šedesátých let.

Cíl, který si početný tým kurátorů vedený Vandou Skálovou a Danielou Kramerovou předsevzal, tedy uskutečnění jakési „divácky přitažlivé sondy“ do populární kultury počátků šedesátých let, byl do puntíku splněn. Přispívá k tomu i scénografie studia Olgoj Chorchoj, jehož úvodní nafukovací paraván lze chápat jako vtipnou glosu gumových matraček z letní dovolené u Máchova jezera. Ostatní části expozice jsou však až nečekaně citlivé a pokorné vůči množství vystavených exponátů.

V různých místech výstavy je do kontrastu k přehršli krásy, lehkosti a optimismu stavěna brutální realita tehdejší doby, tu v podobě propagandistických komentářů k filmovým týdeníkům, tu jako dobové pokyny nařizující československým hosteskám, jak odpovídat na otázky západních turistů. Při sledování barevných filmových týdeníků z EXPO 58 (obdoba dnešních zrychlených Minut z festivalu) člověku bere dech atmosféra výstaviště, byť zprostředkovaná filmovou kamerou. Extravagantní a „neproveditelný“ Le Corbusierův pavilon firmy Philips, na jehož pozadí plují vzduchem kabinky EXPO-lanovky – to jsou obrazy, při nichž člověku maně vytane na mysli slavný Vynález zkázy Karla Zemana, ne náhodou vytvořený rovněž v roce bruselské výstavy.

Žádná nuda!

Určitý dluh zanechává expozice v případě architektury (v podstatě se omezuje na tvorbu architektů Černouška a Filsaka a experimentální sídliště Invalidovna) a již zmíněných „lidových ohlasů“, což však může ještě napravit očekávaný český katalog k výstavě. Rovněž fenomén polyekranu (E. Radok) a Laterny magiky (A. Radok a J. Svoboda) by si vzhledem ke svému významu a celosvětovému ohlasu zasloužil větší prostor; podobné výtky mohou směřovat ke špatnému ozvučení promítaných dobových týdeníků či dokumentů nebo nedostatku míst k sezení před projekčními plátny.

Komplexně vzato je však Bruselský sen více než dobře zvládnutým a nadmíru potřebným příspěvkem k ospalé diskusi nad naší nedávnou minulostí. Neadoruje slepě exkluzivitu československého designu, ale staví jej do historických a politických souvislostí. Navíc je to jedna z mála výstav poslední doby, na níž lze bez přehánění strávit víc než dvě hodiny, aniž by se návštěvník nudil.

Šli dva Šlitři – kolik jich šlo? Dva. Šlitr a jeho brácha.

Autoři jsou sběratelé bruselského designu, který propagují na svém blogu www.johansen.bloguje.cz.