Kaidan
Režie Hideo Nakata, 2007, 115 min.
MagicBox 2008
Režisér Hideo Nakata má již své místo v dějinách hororu jisté. Zapsal se do nich úspěšným snímkem Kruh, který se dočkal i amerického remaku, stejně jako novější Temná voda. Kruh se stal prototypem moderního japonského hororu: videokazeta tu vraždí dokonce o rok dřív (1998), než byla v USA svědkem Záhady Blair Witch. Stejně se stala součástí japonského hororového koloritu dívka s tváří překrytou černými vlasy. Následující Kruh 2 jak v japonské, tak i americké verzi, kterou měl Nakata rovněž na svědomí, spíše svědčil o úpadku tohoto žánru. Kaidan je ale jiný. Režisér se nebojí stylizace a divák se stává svědkem vyprávění hrůzného příběhu z dávných dob. Nepotrestaná vražda se v podobě kletby přenáší na další generaci, která musí odpykat hříchy svých otců. Bohužel se Nakata víceméně zříká hororových postupů a svůj příběh vypráví bez přítomnosti hrůznějších scén. Tu a tam se sice mihne žárlivá mrtvá milenka, občas si s ní mladý milenec splete některou z nevinných dívek, které pak pošle na věčnost, nicméně daleko větší důraz klade režisér na příběh. Závěrečná akční scéna pak do poklidného konceptu nezapadá vůbec. Na rozdíl od pokračování Kruhu i Temné vody je Nakatovi nutno přiznat, že se přece jen posunul z místa, měl se však rozhodnout mezi tím, zda své diváky postraší anebo jim odvypráví příběh o tom, že ne vždy je člověk svého štěstí strůjcem.
Jiří G. Růžička
Paní z neděle / La donna della domenica
Režie Luigi Comencini, 1975, 105 min.
Levné knihy 2007
V sedmdesátých letech se italští filmaři často zaměřovali na dekadentní prostředí a morální zvrácenost vyšších společenských kruhů. Patří mezi ně také Luigi Comencini, v jehož tvorbě převládá spíše komediální žánr. Policejní komisař (Marcello Mastroianni) je pověřen vyšetřováním smrti chlípného architekta, který byl zavražděn keramickým penisem. Pátrání ho zavede do prostředí turínských zbohatlíků, kde se setkává s egoistickou ženou vlivného průmyslníka (Jacqueline Bissetová) a intelektuálně vystupujícím homosexuálem (Jean-Louis Trintignant), udržujícím poměr s mladíkem z nižší společnosti. Přestože je zde základním prvkem zločin a odhalování vraha i jeho motivace, je pro jinak politicky neangažovaného režiséra důležité společenské pozadí a hierarchie několika vrstev turínské společnosti. Vedle několika flashbacků objasňujících postoj vyslýchaných k oběti vkládá tvůrce do scén vyšetřování ve zpomalených záběrech subjektivní vize komisaře, který si podle fyziognomie a jednání podezřelých vytváří předběžnou hypotézu o jejich potenciálním důvodu k vraždě i způsobu jejího provedení. DVD obsahuje původní italské znění s českými titulky a nabídku dalších filmových titulů.
Jan Švábenický
Marcela
Režie Helena Třeštíková, 2006, 82 min.
Filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě již nějakou dobu provozuje web doc-air.com, na němž nabízí nejrůznější dokumentární snímky, které si může uživatel pustit přímo technologií stream či stáhnout k sobě na počítač v komprimované, ale i DVD kvalitě (za různou cenu). Tragický osud Marcely Havrlandové tu najdete jak v původní verzi natočené pro seriál Manželské etudy, tak v rozšířené celovečerní verzi. Časosběrná metoda umožnila režisérce poskládat mozaiku ze střípků, které sbírala po dlouhá léta, postupně mohla výsledek přetvářet, vynechávala méně podstatné scény a naopak doplňovala nové, které naznačovaly, co se teprve mělo odehrát. Příběh Marcely se vyvíjí od nešťastného manželství přes nutnost přizpůsobit se novým podmínkám ve společnosti po roce 1989, vyrovnat se s dospíváním dětí, zejména těžko zvladatelného syna, a nakonec i se smrtí dcery. Třeštíkové se Marcela – bytostná bojovnice a optimistka – v přímém přenosu sesypává. Emocemi nabité sekvence vrcholí momentem, kdy je nucena do záběru vstoupit i samotná režisérka. Snímek zachycuje stopu jednoho lidského osudu a ukazuje ji divákům. Ne na odiv, ale pro vyvolání silnějšího pocitu sounáležitosti a také pro posílení schopnosti vnímat vlastní život v širším (a plastičtějším) horizontu.
Lukáš Gregor
Anne-Sophie Mutter, Herbert von Karajan Complete Recordings on Deutsche Grammophon 1978–1988
Deutsche Grammophon 2008
V roce, kdy si připomínáme 100. výročí narození jednoho z největších dirigentů 20. století Herberta von Karajana, vychází také komplet 5 CD, který shrnuje všechny nahrávky, jež v rozmezí deseti let pořídil Karajan s houslistkou Anne-Sophie Mutterovou. Dá se říci, že Karajan Mutterovou objevil a udělal z ní hvězdu. V roce 1976 ji jako třináctiletou pozval na koncert do Berlína, o rok později už hrála na festivalu v Salcburku a v roce 1978 pořídila s Karajanem svoji první nahrávku, Mozartův 3. a 5. houslový koncert. V první dekádě své hvězdné dráhy tak byla Mutterová pod Karajanovým vlivem ve znamení romantizujícího pojetí většiny repertoáru, což bylo na místě někdy více (jako v případě dalších společných nahrávek), někdy méně (jako v případě právě Mozarta, kterého později hraje houslistka přece jen jinak). Ačkoli většinu děl z tohoto kompletu nahrála Mutterová později znovu a je zde znát značný posun v interpretaci a pohledu na tato díla, patří nahrávky s Karajanem k těm, které nelze označit jinak než jako legendární. Karajan a Mutterová společně nahráli všechna velká díla 19. století pro housle a orchestr: koncerty Beethovena, Brahmse, Čajkovského, Mendelssohna a Brucha. Karajan řídí Berlínské nebo Vídeňské filharmoniky a my můžeme sledovat umělecké a interpretační zrání houslistky, která se dopracovala na samý vrchol.
Milan Valden
Budoár staré dámy
Dobrou noc, světlo
Indies Scope 2008
Budoár staré dámy pomáhá držet vztyčený prapor alternativního rocku. Každá skladba nabízí řadu zvratů dynamiky, melodiky i temporytmu, které jsou mnohdy překvapivé. A kapela se nebojí čerpat nejen z folku a folkloru, jehož vliv je patrný zejména ve vedení houslí, ale také z funku, jehož postupy jsou zřejmé v doprovodu kytary úvodního Zázvoru nebo dokonce z pouličního šansonu a sborového zpěvu (Situáce). Zřetelná je i nezbytná agresivita (třeba v Tunelu), i když je jí méně než u kapel odkojených postpunkem. Budoár přece jen nestaví na zběsilých přeryvech tektoniky. Je to pochopitelné, velkou devízou jsou texty protagonistky kapely Marty Svobodové. Nechybí jim vtip („Jitrocel léčí, ale kdo léčí jitrocel“), především jsou však básnické. Jedno však albu chybí – osa, a to i navzdory tomu, že se Svobodová pokusila album pojmout jako obraz domu a jeho zákoutí. Album se rozpadá do kratičkých pasáží, které by mohly být klidně poskládány úplně jinak se stejným výsledkem. Je to důsledek nejen přílišné šíře záběru, ve kterém se objevuje i radostné vodácké „ahoj“, ale především faktu, že jasnou osu postrádají i jednotlivé písně – odboček a kontrastů je až moc. Přestože jednotlivé pasáže nepostrádají drive, album ztrácí kontury jako rozmáchlé koncepční opusy exponentů artrocku. Prospěla by větší sevřenost, což ale nic nemění na faktu, že jde o jedno z nejlepších alb žánru.
Alex Švamberk
Alexandre Dumas
Hrabě Monte Christo
Radioservis 2008
Pokud je především konec šedesátých let vzpomínán jako doba, jež byla doslova těhotná výjmečnými kulturními počiny, tak to platí i pro rozhlasovou tvorbu a dokonce i pro adaptaci slavného Dumasova dobrodružného románu Hrabě Monte Christo. Tehdy ještě mladistvý hlas Radovana Lukavského v roli Edmonda Dantese už jasně naznačoval, že tyhle hlasivky se budou platit zlatem, ať už půjde o dabing, rozhlasovou hru či reklamu. Necelé čtyři hodiny hry se vešly na tři CD. Zdařilá adaptace není ani příliš upovídaná, ani postavená pouze na akci. Jejímu režisérovi se podařilo vměstnat do hry vše podstatné a přitom především díky vypuštění dlouhých popisných pasáží posluchače doslova přikovat k přístroji v očekávání věcí příštích. Ačkoliv samozřejmě chybí Dumasova preciznost v popisu prostředí, tehdejší politické situace a intrikářství, to hlavní, tedy napětí, zůstalo zachováno i v rozhlasové podobě. Bohužel mne ani při nejlepší vůli nenapadne žádná srovnatelná rozhlasová adaptace dobrodružně historického románu, která by vznikla v poslední době.
Lukáš Rychetský