Adrian Tomine
Letní blondýnka
Přeložila Gisela Kubrichtová
BB art 2008, 136 s.
O třiatřicetiletém Adrianu Tominovi se mluví jako o jednom z nejtalentovanějších komiksových autorů. Jeho minimalistické povídky vycházejí už delší dobu na pokračování v sešitech Optic Nerve. Nyní se čtyři z nich poprvé představují i českému čtenáři. Kouzlo Tominových povídek spočívá v umění zkratky – během pár obrazů dokáže vystihnout nejen charakter postav, ale i jejich emoce a atmosféru situace. Postavy jsou přitom na malé ploše vykresleny věrohodně a dostávají se čtenáři až nepříjemně rychle „pod kůži“. Tominovy pocitové skici totiž znají půvab nevyřčeného i napětí toho, co se skrývá mezi obrazy. Jeho postavy vesměs trpí pocitem osamění a izolace, nemožností navázat kontakt. V titulní povídce je to samotář, který se snaží pomoci dívce, již tak nechtě obtěžuje. V Úniku na Havaj se setkáváme s uzavřenou Asiatkou, jež navazuje kontakt s lidmi pomocí anonymních telefonátů. V povídce Alter ego se mladý spisovatel v honbě za novou látkou schází s nezletilou školačkou. Závěrečná povídka Pozor, bomba je nejpřekvapivější – stydlivého chlapce v ní zasvětí do lásky dívka, která si předtím na večírku nadělala do kalhot. Čistá linie černobílé kresby i vyprávění na způsob filmového střihu dodávají příběhům sílu. Tomine se pohybuje na pomezí poetiky typické pro generaci alternativního komiksu 80. let, jež je sdružená okolo revue RAW Arta Spiegelmana, a povídek o vztazích, typických pro 90. léta.
Kamila Boháčková
Kurt Vonnegut
Jatka č. 5
Přeložil Jaroslav Kořán
Argo 2008, 156 s.
Svůj asi nejznámější román vydal Kurt Vonnegut v roce 1969. Dílo, ve své době přijaté s velkým ohlasem, bylo vnímáno jako zásadní protiválečný text. Základní osa příběhu o bombardování Drážďan čerpá z autobiografických zážitků, neboť Vonnegut byl jedním z amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Román ukazuje nesmyslnost, brutalitu a tragičnost války s opakovaným závěrečným povzdechnutím „Tak to chodí“. Kromě děsivých obrazů války sleduje autor vývoj nadpřirozených schopností hlavního hrdiny, jenž putuje časem a navštěvuje mimozemšťany na planetě Tralfamador. Tato originální kombinace žánru sci-fi s reálným svědectvím o prožitých hrůzách kontrastně zvýrazňuje válečnou absurditu. Dramatická linie příběhu, doprovázená zmatenými výlevy hlavního hrdiny o životě zelenkavých mimozemšťanů, je formálně zpracována typickou postmoderní variací přeryvů, zámlk, odboček, jež jsou od sebe odděleny rovněž graficky. Ve své době platily tyto hrátky se žánry a klišé za originální, v současnosti se však plíživě připomíná pochybnost, zda čtenář 21. století nemá již za sebou příliš mnoho formálních a tvarových variací, aby mohl být ještě překvapen nápaditostí zpracování tématu. Originální myšlenky Kurta Vonneguta bezesporu zůstávají, je ale otázkou, zda lze dnes říci totéž o jeho stylu.
Zuzana Malá
Filosofický časopis 4/2008
V novém čísle Filosofického časopisu se M. Sobotka zabývá descartovským problémem cogita (myšlení). Už u Aristotela náš filosof odhaluje, že se věnoval podobným fenoménům jako Descartes: základem duševního života je vjem. Důležitý rozdíl mezi dvěma filosofickými velikány je ten, že u Aristotela je člověk plně součástí světa, u Descarta pak je sledován obrat k subjektivitě, v níž pracuje pojmově objevené vědomí s jeho výlučnou schopností disponovat svými myšlenkami (idejemi). Je však zahlédnuto, že tu byl již A. Augustinus, který svým způsobem předjal Descartovo novověké stanovisko vědomí s upevněnou pozicí nitra a konstituujícího já. Mysl se tak stala polem odkrývání pravdy. Musel přijít Hegel, aby opět obnovil objektivnější typ poznání, ovšem při uznání novověkého reflexivního stanoviska. Richard Rorty se ve svém příspěvku zabývá filosofií mysli. I zde se ukazuje, že subjektivní sféře je třeba věnovat pozornost, aby filosofie neupadala do nebezpečí dogmatismu. Takto jsou vyzdviženi filosofové typu Nagela, Searla, dále myslitelé, jako je Dennett, zdůrazňující holistická stanoviska. M. Ďurďovič se podnětně vyrovnává s Gadamerovou hermeneutikou a rozumějící sociologií (Schütz, Weber). Ukazuje, že koncepce rozumějící sociologie nacházela své inspirační zdroje v Heideggerově hermeneutické fenomenologii (v pojmech rozvrhu, rozumění, předporozumění apod.). J. Šmajs konečně rozvíjí svou filosofii respektu a úcty k přírodě, jejíž vykořisťování je třeba zastavit.
Jiří Olšovský
Jeremy Scahill
Blackwater – The Rise of the World’s Most Powerful Mercenary Army
Nation Books 2008, 452 s.
Fakt, že Spojené státy vedou iráckou válku také s pomocí soukromých žoldnéřů, je znám nejpozději od února 2004, kdy byli čtyři profesionální vojáci firmy Blackwater lynčováni ve Faludže a jejich mrtvoly pověšeny na jeden z mostů. V září roku 2007 se ocitli vojáci této soukromé armády ve zprávách světového tisku, když v Bagdádu zastřelili 17 civilistů. V knize novináře Jeremyho Scahilla je osvětleno pozadí vzniku a vzestup tohoto podniku ve strukturách Bushovy administrace. Fundamentalistický křesťan a multimilionář Erik Prince začal v roce 1996 budovat firmu, v níž je v současné době zaměstnáno 2300 vojáků v devíti zemích. V případě potřeby může Prince v krátké době mobilizovat několik desítek tisíc žoldnéřů, kterým nabízí mnohonásobný výdělek amerických vojáků. V případě zabití nebo vražd neplatí pro zaměstnance Blackwateru žádný zákon. Prince vyjednal tuto zvláštní podmínku přímo s Donaldem Rumsfeldem, který zprostředkoval i vazby mezi CIA a Blackwater. Scahill dokládá, že se firma podílela na leteckých transportech muslimských bojovníků do vězení ve státech třetího světa, kde byli podrobováni tvrdému mučení. Princeův podnik se rychle etabloval v rámci moderního vedení války a je připraven přebírat i policejní úkoly v USA. Generální zkouškou pro takové nasazení byly akce soukromé armády při záplavách v New Orleansu v srpnu 2005. Scahillova kniha prezentuje řadu šokujících detailů.
Čestmír Lang
Laurence Rees
Nacisté – dějiny varují
Přeložila Zlata Kufnerová
Mladá fronta 2008, 325 s.
Kniha britského dokumentaristy rozšiřuje nezvládnutelnou záplavu publikací o nacionálně socialistickém režimu. Kromě cenných osobně podbarvených svědectví nepřináší nic nového. Proč tedy takováto díla vydávat? V Mladé frontě často vycházejí knihy založené na existujících filmových či televizních verzích; jsou pak jen písemnou fixací toho, co proběhlo na obrazovkách. Je zvláštní, že se metoda filmového střihu nijak nepodepsala na kompozici této publikace. U tak renomovaného dokumentaristy jako Rees by člověk očekával, že z knihy učiní pandán televizního dokumentu, nikoli jeho mechanický odlitek. Knižní dokument je plochým žurnalistickým ztvárněním toho, co autor získal pro svůj televizní seriál. Vzniká podezření, že úspěch seriálu jen podnítil vznik knihy, a ta se zrodila z čistě obchodního kalkulu, aby se zabily dvě mouchy jednou ranou a zisk byl prodloužen o nakladatelské honoráře. Je to trochu cynické tváří v tvář tématu, ale mocná pružina zisku je dnes patrně jediným motorem všeho, co se kolem nás a obávám se, že i v nás děje. Spíše než otřesná dějinná událost, jejíž pamětníci již téměř neexistují, je pro nás aktuální zcela jiné a autorem nezamýšlené varování. Aby se z patologické civilizační jednostrannosti, která zná jen zisk, nestalo skvělé podhoubí ještě strašnějšího kataklyzmatu, než byla Třetí říše.
Michal Janata
Robert Radosta
Malostranská beseda 2008 – 530. výročí zakoupení domů malostranskou obcí 1478–2008
Mezera 2007, 104 s.
V záplavě každodenních senzací problesklo slavné výročí: Malostranská beseda slaví letos dvě významná jubilea – 530. výročí zakoupení domů malostranskou obcí a 140. výročí založení spolku Malostranská beseda měšťanská. Historie budov malostranské radnice zrcadlí svým dílem významné události v zemích Koruny české a Prahy – stavovské České konfese 1575 v otázkách víry, v průběhu dalších staletí vytváření administrativy nejprve Malé Strany, později státních úřadů. Na začátku roku 1868 se občané malostranští rozhodli založit „spolek zábavní pod jménem Malostranská beseda měšťanská“. Přičiněním spolku začaly být provozovány kulturní akce přednáškové, literární, hudební, divadelní a osvětové, jejichž účastníky byli začasté zakladatelé kulturního života obecního – a je tomu tak stále (nyní je MB v rekonstrukci do roku 2009); za uplynulých čtyřicet let v jejích prostorách vystoupili jistě všichni, co v kulturním životě něco znamenají (nebo tam alespoň nakoukli). Kniha obsahuje přehled ročníků, seznam vystupujících a výtvarníků Salonů kresleného humoru i realizovaných výstav – notná přehlídka! Přidáno je zdůvodnění rekonstrukce s popisem stavu MB. Publikace je vybavena reprodukcemi dokumentů, fotografiemi účinkujících, interiérů a vtipem Vladimíra Jiránka – máme se na co těšit! Více na mb.muzikus.cz.
Vít Kremlička
Giuseppe Alberigo
Stručné dějiny II. vatikánského koncilu
Přeložil Karel Mikula
Barrister & Principal 2008, 176 s.
Na téma II. vatikánského koncilu vzniklo bezpočet publikací, sám autor nově vydané knihy, emeritní profesor Boloňské univerzity, jich sepsal několik. Tentokrát však přináší tutéž problematiku pojatou jinou formou. I když suchopárný název o tom nesvědčí, Alberigovy „stručné dějiny“ představují neotřelý (a především osobní) vhled do dění, které zásadně hnulo s vývojem v katolické církvi. O mnohém vypovídá již samotný úvod, kdy autor jakoby z pozice vypravěče příběhů nastiňuje jak pozadí knihy, tak už i přímo koncilu, neboť on sám stál v bezprostřední blízkosti všeho dění. V následujících šesti kapitolách se podrobně věnuje ideovým základům, stejně jako vlivům, které vedly k novým myšlenkám. Nemalý prostor tvoří dobový kontext, ale i popis kuloárních událostí, reakcí médií (či kněží mezi sebou). Giuseppe Alberigo podává srozumitelný a čtivý výklad o tématu, které si přesně takový přístup zaslouží. Nepodceňuje ani odbornou stránku; svůj text doplňuje poznámkami a bibliografií.
Lukáš Gregor
Petr Blažek
Živá pochodeň na Stadionu Desetiletí – protest Ryszarda Siwce proti okupaci Československa v roce 1968
Ústav pro studium totalitních režimů 2008, 93 s.
Je to čtyřicet let, co zápalnou oběť Jana Palacha předešel skoro šedesátiletý polský úředník. Pod hesly „Protestuji proti nevyprovokované agresi vůči bratrskému Československu!“ a „Za naši i vaši svobodu. Čest a vlast!“ se 8. září 1968 zapálil na oslavě dožínek na varšavském stadionu. Lékaři a policisté jej označili za duševně nemocného, zahraniční rozhlas informaci odmítal uvěřit a neodvysílal ji. Krátká studie a edice dokumentů z archivů polských bezpečnostních složek, vydaná českým Ústavem pro studium totalitních režimů, přibližuje nejen samotný skutek, ale prostřednictvím dopisů a přepsaných magnetofonových vzkazů i myšlení člověka, který je dnes označován za zachránce polského svědomí. Text je vysázený drobným písmem, ale i krátkozraké čtenáře zaujmou unikátní archivní fotografie a na přiloženém CD i filmový záznam sebeupálení Ryszarda Siwce, pořízený příslušníky polské tajné policie.
Filip Pospíšil