Zavání to mladistvým duchem

Byl jednou jeden klub v centru Los Angeles. Jeho vnější zdi voněly po moči a nikdy neměl žádnou ventilaci, takže v létě se tam skoro nedalo dýchat. Nazvat ho The Smell (zápach) vlastně nebyl tak úplně špatný nápad. Uvnitř byla galerie, veganská restaurace, knihovna anarchistických fanzinů a konaly se tam koncerty, které si organizovaly samy kapely. Po čase se kolem klubu vytvořila scéna muzikantů, kteří vzali americký rockový underground útokem a stali se novými jistotami nezávislé scény. To není historka ze sedmdesátých, osmdesátých ani devadesátých let. The Smell je epicentrem alternativní kultury v dnešním Los Angeles a nahrávky místních kapel vynáší hudební tisk do nebes. Část hudebních komunit se možná přesunula na internet, kapely kolem The Smell jsou ale důkazem, že starým časům punkové estetiky ještě tak úplně neodzvonilo. Skupiny Abe Vigoda, HEALTH nebo No Age vydaly za poslední rok skvělé desky a Randy Randall z posledně jmenovaných ještě navíc po čtyřletém úsilí dokončil instalaci druhých záchodů v klubu. Gratulujeme!

Vůně hluku

Klub The Smell vznikl na začátku roku 1997. V Los Angeles tehdy zkrachovaly kluby Impala a Jabberjaw a trojice fanoušků alternativní hudby se pokusila otevřít v opuštěném domě v severním Hollywoodu náhradu pro bezprizorní fanoušky. Název The Smell tehdy sloužil jako ironický posměšek sousední kavárně Aroma Café. Když se pak po dvou letech klub kvůli finančním problémům přestěhoval do bývalé prodejny mexických potravin v tehdy velmi levném downtownu, jméno The Smell na nové prostory dokonale sedlo. Místo luxusní kavárny se novým sousedem stala nechvalně proslulá bezdomovecká oblast Skid Row, plná prázdných domů a misijních center pro narkomany. V The Smell byl vždy absolutní zákaz alkoholu, aby tam mohli i mladiství. Ale co, pro žíznivé bylo všude kolem barů vždy více než dost. Žádný div, že kapely z takového místa hrají neučesaný noise rock s kořeny v punkové estetice. Momentálně asi nejslavnější věrozvěsti The Smell, Dean Spunt a Randy Randall ze skupiny No Age si vystačí s kytarou a bicími. A desítkami efektových krabiček, které Randallovy kytarové riffy proměňují v hlukové nálože. Když posloucháte EP Weirdo Rippers, kterým vloni debutovali, napadne vás, že třetím nástrojem No Age je prostor, v němž se nahrávka poslouchá. Jejich špinavé, zvukově rozostřené dvouminutové písně jsou určené k maximálnímu ataku ve stísněných prostorách malého klubu. Tam je také No Age nahrávali v dopoledních hodinách, když v The Smell zrovna nebylo ani živáčka. Na obal se pak pro jistotu vyfotili s všemi kamarády a známými, kteří tvoří komunitu kolem klubu.

Písně na Weirdo Rippers vesměs mají podobnou stavbu. Začínají lo-fi šramotem, jako kdyby Randall nejprve potřeboval otestovat své krabičky, a po chvíli se ze šramotu vylupují fragmenty popových písní s delikátními melodiemi. Ty ale skončí dříve, než je vůbec pořádně zaznamenáte. Je to značně frustrující poslech, při kterém si můžete představovat třeba Beach Boys, jak na začátku osmdesátých let pod vlivem psychotropních látek jamují s hlučnými rockery Hüsker Dü. Díky kolekci No Age vydané na britském labelu FacCat si scény kolem The Smell začal všímat mainstreamový tisk a velký článek o komunitě se objevil třeba v seriózním The New Yorker. Hudební novináři začali kolem klubu větřit a jako další přišli na řadu výrazně nekompromisnější HEALTH (důsledně psáno s velkými písmeny). Ti svůj cit pro melodii většinu času úspěšně pohřbívají pod nánosy neučesaného kytarového hlomozu a poučený posluchač si musí vzpomenout na nevyzpytatelné japonské Boredoms či americké Liars. Kapela nejprve dlouho objížděla kluby, kde hrála úplně zadarmo a svými intenzivními desetiminutovými koncerty před hlavními hvězdami večera si pomalu získávala fanoušky. K poznávacímu znaku HEALTH patří Zoothorn, hlukový efekt proměňující zvuk kytary a vokálu. Stylový rozsah kvarteta v čele s Jakem Duzsikem je ale překvapivě široký. Díky osmibitovým teroristům Crystal Castles se jejich skladba Crimewaves stala vloni klubovým hitem a letos v květnu posbírali další remixy na album HEALTH/DISCO.

Jsi svobodný. Nezapomeň!

Dlouhohrající studiový debut No Age vyšel letos pod názvem Nouns na značce Sub Pop. Možná není náhoda, že pod stejným logem před dvaceti lety debutovali Mudhoney, Nirvana i Green River, klíčové kapely seattleské grunge scény. Jejich vlastní verze punkového étosu typu “udělej si sám” redefinovala rock pro devadesátá léta. Analogie se scénou kolem The Smell ale není úplně férová. Sub Pop sice na první pohled operuje nezávisle, ale majoritním vlastníkem vydavatelství jsou Warner Brothers. Ani losangeleský downtown už není to, co býval. Levné nemovitosti mají nové majitele, kteří z nevábného městského centra pomalu dělají módní čtvrť plnou butiků a kaváren. The Smell ještě pořád zůstává autonomní zónou mladé kultury v srdci zábavního průmyslu. Po No Age a HEALTH zraky směřují na kvarteto Abe Vigoda. Další hlučný band s trochu obskurním spodkem připomínajícím havajské rytmy právě vydává třetí album Skeleton. A v záloze je ještě pořád dívčí kapela Mika Miko, která si nedělá velkou hlavu z toho, že na jejich lo-fi rock lidé divoce tancují. Jejich singly produkoval a vydal na svém labelu Post Present Medium Dean Spunt z No Age ještě v době, kdy si vydělával jako poslíček veganské restaurace. Když se jejich kapely naposledy potkaly v The Smell, kdosi přímo na pódiu smažil palačinky a rozdával je do publika. Na jednom z nápisů mezi graffiti na zdech a starými plakáty stojí: „Pamatuj, že jsi svobodný. Nezapomeň!“

Autor je hudební publicista.