V čelistech dvacátého století

Před dvěma lety zaznamenal neobyčejný úspěch u naší literární kritiky i čtenářské veřejnosti román rumunského prozaika střední generace Petra Cimpoeşa Simion Výtažník, který obdržel cenu Magnesia Litera za nejlepší překlad (Jiří Našinec) a dokonce se stal i českou Knihou roku 2006. Po tomto vtipem a ironií sršícím kaleidoskopu z přechodového období devadesátých let máme nyní příležitost seznámit se s odlišně zaměřeným dílem současné rumunské prózy, na němž nás od prvních stránek zaujme rozsáhlý časový záběr, závažnost tématu a naléhavost kladených otázek.

Mezi Bukovinou a New Yorkem

Norman Manea patří ke starší generaci, která do literatury vstupovala koncem padesátých let a jejíž osudy se prolínaly s historickými peripetiemi, jimiž Rumunsko procházelo od druhé světové války. Životopis spisovatele narozeného roku 1936 v bukovinské obci Burdujeni, poblíž bývalé moldavské metropole Suceavy, je na jedné straně výjimečný svými dramatickými zvraty, na druhé straně podobně jako mnohá jiná svědectví vypovídá o tom, jak na obyvatele Evropy krutě dolehla absurdita a nelidskost 20. století. Poklidné dětství v provincii, kde i po vzniku Velkého Rumunska přežívaly rakouské tradice, je koncem roku 1941 náhle přetrženo deportací židovských rodin do nehostinných končin Podněstří, již nařídil vůdce národně legionářského státu maršál Antonescu. I když rumunské koncentrační tábory podle autorových slov nedosáhly účinnosti holocaustu organizovaného Němci, velká část vyhnanců strádání nepřežila, mezi nimi i dědeček a babička malého Normana-Noaha. Devítiletý chlapec se s rodiči po strastiplné pouti ocitá v roce 1945 zpátky v Rumunsku, avšak bývalý domov už neexistuje a mraky se stahují nejen nad Židy, ale i nad všemi, kdo nevítají s nadšením abdikaci krále Michala a převzetí moci komunisty.

Mnozí souvěrci v této době odcházejí do Izraele a vlny odchodů pokračují i v následujících desetiletích. Rodina Maneova však kvůli obavám z neznáma a nejspíš i kvůli vazbě k rodné zemi zůstává v severomoldavském maloměstě a vysílá nadějného syna na studia do Bukurešti. Ten si po vystřízlivění z pionýrského opojení „rudou utopií“ raději zvolí technický obor, aby se mohl co nejvíce vzdálit dobové ideologii a věnovat se literatuře a její fantastické schopnosti utvářet ze slov světy nezávislé na bezprostřední realitě. Přicházejí první lásky, první spisovatelské pokusy, ale i zvůle nové diktatury, jež po inscenovaném politickém procesu posílá studentova otce do tábora nucených prací v prašné dobrudžské stepi. Norman Manea, původním povoláním stavební inženýr, vydá v Rumunsku deset knih, nicméně neustále se vracející myšlenka na odchod definitivně uzraje v roce jeho padesátin, kdy svádí pokořující souboj s cenzurou kvůli svému poslednímu románu Černá obálka, alegorii odhalující povahu Ceaušeskovy diktatury. Po zastávce v Berlíně se spisovatel definitivně usazuje v USA a od roku 1989 přednáší evropskou literaturu na Bard College v New Yorku. Do Rumunska se poprvé vrací po jedenácti letech exilu, když v roce 1997 vyhoví žádosti amerického dirigenta Leona Botsteina, aby ho doprovázel při jeho hostování v Bukurešti. Ve staré vlasti nachází exulant nejen matčin hrob na židovském hřbitově v Suceavě, přízraky zmizelých přátel a dávná traumata, ale také atmosféru schizofrenie, podivnou směs staré mentality, nacionalismu, kšeftařství a nových převleků v rumunské postkomunistické společnosti, jež se zdaleka nestačila vyrovnat s minulostí zcela nedávnou, ani s tou vzdálenější, od níž uplynulo přes půl století.

Otázky a výkřiky

Zhruba těmito životopisnými fakty je vymezen prostor, v němž se odehrává Chuligánův návrat (Întoarcerea huliganului), Maneova kniha z roku 2003, která byla v Rumunsku vydána již podruhé a u nás letos vyšla ve stylisticky pečlivě propracovaném a neobyčejně čtivém překladu Jiřího Našince.

Obsáhlou prózu je obtížné jednoznačně žánrově zařadit. Není jenom autobiografií nebo rodinnou kronikou, protože se zabývá i osudem celých společenství; nejde o paměti v klasické podobě, neboť chronologický princip je neustále narušován podle okamžitých asociací a motivy se cyklicky vracejí jako třeba v lyrice; četný výskyt úvahových pasáží odkazuje k formuli esejistického románu, jenže nad záměrem sdělit výsledek reflexe vítězí subjektivní tón tázání nebo výkřiku. Důležitější než přesná žánrová charakteristika je však síla výpovědi, jejímž původním účelem byla nejspíš terapie, spočívající v odkrývání a pojmenování nejhlubších vrstev paměti. Toto zkoumání minulosti brzy strhne i čtenáře, který si uvědomuje, že nečte románovou fikci, nýbrž osobním utrpením zaručené svědectví o druhé polovině 20. století v nepříliš vzdálené, ale do jisté míry exoticky vnímané zemi dovolených u Černého moře.

Putování a vyhnanství

Maneovy paměti se týkají trojí zásadní existenciální zkušenosti. Tou první je holocaust prožívaný v dětském věku: „Teprve v pěti letech jsem se stal já veřejným nebezpečím, nečistým výplodem nečisté placenty. Tenkrát v říjnu 1941 začalo Zasvěcení.“ Druhou byla snaha o uchování svobody a důstojnosti za komunistické diktatury: „Uzdravený, jak jsem se domníval, byl jsem rozhodnut dělit se se všemi spoluobčany o nádhernou přítomnost, kterou nám teď komunistická Vlast každému kanonicky nabízela. Pod ochranu mě pak vzala Chiméra psaní. Počátkem osmdesátých let však už cáry, které z ní zbyly, nemohly dále zastírat ubohost cirku.“ Následoval třetí rozhodující obrat – osvobozující, ale současně bolestná volba exilu, v němž jediným majetkem nomáda putujícího ve „šnečím domečku“ zůstává jeho mateřština: „Ve vyhnanství teď s sebou nosím Zemi zaslíbenou, Jazyk. (...) Žádná zavíčkovaná hlemýždí ulita, kdepak nepropustná. Z nového, exilového místopisu dovnitř ustavičně doléhají nové zvuky a významy...“

Proč se Manea vrací jako chuligán? Toto slovo má v rumunštině jiné konotace než v češtině. V meziválečné rumunské kultuře označovalo nonkonformního rebela se sklonem ke skandálům. Navíc jeho prostřednictvím autor navazuje dialog s židovským spisovatelem Mihailem Sebastianem (v roce 2003 u nás vyšel v překladu J. Vacka jeho proslulý Deník 1935–1944), jenž se polemickým esejem Jak jsem se stal chuligánem bránil antisemitismu intelektuálních kruhů.

O kvalitě obsahově mnohovrstevnatého a jazykově košatého Maneova románu, který je považován za autorovo dosud nejlepší dílo, svědčí nejen jeho překlad do mnoha světových jazyků, ale i ocenění významnou francouzskou cenou Médicis Etranger.

Autorka je romanistka.