Džian Baban, Vojtěch Mašek
Pandemonium aneb Dějiny sousedství
Tichý syndikát 2008, 59 s.
Příběhy a dialogy ze světa Monstrkabaretu Freda Brunholda se stále rozrůstají jak do nejrůznějších médií (vedle podoby tištěné již vznikla divadelní hra a krátký film), tak do nových dějových odboček. K dvěma zatím vydaným knihám to jsou Hovory z rezidence Schlechtfreund (A2), fiktivní scénář k polsko-německému nerealizovanému filmu Binderiana a Pandemonium. Posledně jmenovaný komiks se v roce 2007 objevoval v příloze Ex časopisu Reflex. V úvodu k sebranému vydání je seriál představen jako sociologická sonda do dějin sousedských vztahů, očekávejte však další porci absurdních dialogů, které tentokrát probíhají mezi manželi Kokešovými a jejich sousedem, třináctiletým Janíkem Štulcem. Každému dialogu předchází nekomiksové vyprávění v horní části strany, jež zpočátku odhaluje události, které příběhu předcházely, později však spíše připravuje půdu pro závěrečnou pointu nebo rozvádí děj televizního seriálu Česká ambasáda v Tokiu (Václava Klause tu hraje Miroslav Vladyka). Autoři si, podobně jako v Hovorech, na většině plochy vystačí s jedním obrázkem, občas ale hlavní hrdiny převléknou do potkaních kostýmů nebo představí ukázku z Janíkovy noční tvorby. Postupně vzniká jakýsi ďáblický epos, do nějž vstupují mytické postavy Dědys007 nebo ještěr Chrudoš ale také Zdeněk Burian či zmíněný Klaus. Baban s Maškem opět dokazují, že v českém komiksu téměř nemají konkurenci.
Jiří G. Růžička
Mika Waltari
Bosá královna
Přeložil Vladimír Piskoř
Hejkal 2008, 244 s.
Mika Waltari u nás možná zůstane pouze autorem Egypťana Sinuheta. Překlady dalších jeho knih v posledních letech vydává nakladatelství Hejkal. Tentokrát je to Bosá královna, příběh z ponuré historie Švédska, ale také Finska a severu Evropy vůbec, lehce stylizovaný, plynoucí sice v dějinných zákrutách, ale viděný a zprostředkovaný chápavýma očima i slovy vypravěče. Prostý lineární děj se točí kolem postavy švédského krále Erika a jeho panování, pouze místy se přenáší do „vedlejšího“ prostoru, zvláště finského, jejž Waltari popisuje s melancholicko-sentimentálními sympatiemi. Švédy pak nikterak nešetří: intriky, vydírání, špehování, vraždy i lidská primitivní pudovost či nenávist – to k Erikově říši až téměř „moderně“ patří. Krále však jako by z nečistého prostředí rád vyčlenil, omluvil, všechnu zuřivost a její důsledky v jeho podání má čtenář chápat jako osobnostní úchylku nebo i jako poněkud bouřlivější reakci na oprávněnou podezřívavost. Výkyvy nálad a záchvaty řeší Waltari tím, že mu přisuzuje světlo, vyvažující jeho nešťastný osud i povahu – nejprve dítě, pak dívku, a nakonec ženu – Karin, osudovou lásku, onu bosou královnu. Zatímco král prochází nejrůznějšími fázemi, její zářivost a nevinnost jsou neměnné. Velkoplošné fresky o několika dílech a stovkách postav by dnes určitě četl málokdo. K Bosé královně se lze i vrátit.
Miriam Löwensteinová
Michal Viewegh
Román pro muže
Druhé město 2008, 160 s.
Viewegh jako Kundera povrchnosti? Proč ne. Jedno mu přeci jen žádný kritik upřít nemůže, tenhle autor má cit pro dobrý produkt. Jeho knihy jsou marketingově vypiplané, struktura děje i téma plní přesně společenskou poptávku. Co víc, v Románu pro muže sám autor tuto svoji schopnost zřetelně tematizuje a ironizuje. Píšící macho, který dostane vyhlédnuté čtenářské subjekty do postele. Ví jak, ví proč a nebojí se o tom psát, jakkoli těm, kteří jsou k jeho sex appealu imunní, bude jeho román připadat jako snůška šestákové zápletky, krotkého politického moralizování a povrchního žvanění o sexu, smrti a tak vůbec. Hravé rozvržení děje do dvou rovin (roviny, řekněme, autorské sebereflexe a roviny čisté fikce, v níž se první zrcadlí) funguje dobře, nabízí čtenáři laciný pocit uspokojení z pohledu do zákulisí kouzelníka, který odhaluje podstatu svých pouťových magických triků. Maňáskové divadlo, v němž autor rozehrává ploché postavy podle partitury vlastních přiznaných choutek a dilemat vlastně svou primitivností může dobře pobavit. Je nutné ale přistoupit na to, že všichni v dostřelu Vieweghova Románu pro muže se mění na ohebné panenky, které akceptují lákavě šovinistické gesto „mozek vypnout a nohy od sebe“. Gesto vyprázdněné, ale o to výraznější. Pokud jste tohoto schopni, bude se vám autorův poslední román dozajista líbit. Pokud ne… Váš problém. Můj problém.
Vítek Schmarz
Jules Verne, Ondřej Neff
Dvacet tisíc mil pod mořem
Albatros 2008, 208 s.
„XY překládá Vrchlického do dnešní češtiny. Prý to dělá pro mládež, blbec“ (Ivan Wernisch, Pekařova noční nůše). Černobílé kvaše, jimiž Zdeněk Burian ilustroval verneovky, jsou nádherné a na první pohled vypadají jako brilantní momentky se záviděníhodnou hloubkou ostrosti. Proč je tedy pro jednou znovu nevydat místo kanonických rytin nad útržky vět, s nimiž si verneovky nejčastěji spojujeme? Asi nejznámější Verneův román byl však za tímto účelem převyprávěn Ondřejem Neffem. Prý pro mladé čtenáře, kteří žijí v jiném světě, než v jakém kniha vznikla... a také proto, aby se opravily Verneovy vědecko-technické nepřesnosti. Na to druhé by, myslím, stačil doslov, úprava pro mládež je jedním slovem příšerná. Kapitán Nemo neutíká před celým světem, ale řeší si jakési osobní účty. Nautilus nepohání elektřina, ale nespecifikovaná tajemná síla. A tak dále. Neff patrně pokládá deseti až čtrnáctileté kluky za idioty nechápající, že knihy vznikají v různých dobách, pracují s nadsázkou a hyperbolou a jejich hrdinové zkrátka nemusejí být z masa a kostí. Zdá se, že spisovatel zapomněl, že ztotožnit se s hrdinou knihy lze i v případě tak nepravděpodobných mátoh, jako jsou Vinetou a Rychlé šípy a že takové hezké chvilky nikdy nikomu neublížily. Řádka literárních prznitelů s dobrými úmysly – vzpomeňme Plevova Robinsona a Gullivera či Johnova Dona Qujiota – získala posilu.
Petr Ferenc
Cinepur 59
Podzimní číslo Cinepuru přináší v několika textech zamyšlení nad konceptem „kinematografie atrakcí“, který je už více než dvacet let populární ve filmové teorii, konkrétně u teoretiků nové filmové historie. Obvykle se takto označují snímky, které stavějí na exhibici obrazu a efektů, případně na šoku, vyvolaném jejich střetem, jak to činil ve svých filmech Sergej M. Ejzenštejn. Tímto pojmem přehodnocují teoretici jak rané období kinematografie, tak současné hollywoodské či hongkongské blockbustery, v nichž se klade důraz na speciální efekty a vizuální podívanou. Atrakce se v dějinách filmu klade obvykle do protikladu s filmy, jež staví na vyprávění, tedy naraci. Hlavní téma doplňuje pohled Přemysla Martinka, jenž upozorňuje na to, jak se v posledních letech z filmu čím dál víc stává produkt, jehož úspěšnost závisí na marketingové strategii producenta či distributora. Zjevné odhlečení čísla představuje přednáška Quentina Tarantina, již přednesl na letošním festivalu v Cannes a v níž se čtenář dočte, že se režisér všechno nenaučil jen ve videopůjčovně. Poslední Cinepur přináší samozřejmě i tradiční dávku recenzí na nové filmy, TV seriál (Top Gear) a počítačovou hru (Mass Effect) či rozhovor s dánským filmařem Jørgenem Lethem o překážkách jako nezbytném procesu tvorby.
Kamila Boháčková
John Cornwell
Hitlerův papež – tajný příběh Pia XII.
Přeložila Zdena Marečková
BB art 2008, 398 s.
Eugenio Pacelli, od roku 1939 papež Pius XII., je zvláštním způsobem kontroverzní postava: jeho rozdílná hodnocení nevyplývají z různých ideologií a hodnotových systémů posuzovatelů, ale spíše z různého odhadu možností, kterou za vlády nacistů pro pomoc svým bližním měl. Jak říká autor v předmluvě, začal na knize pracovat s nadějí, že detailní přezkoumání papežovy činnosti jej očistí od podezření, že neučinil, co mohl, závěrem zkoumání však byla ještě těžší obvinění. Pacelli nebyl podle autora zištný ani zbabělý, nesympatizoval s Hitlerem a s rizikem dokonce podporoval spiknutí proti němu v roce 1939. V jeho jednání však převažovala snaha posílit vliv katolické církve a odčinit její minulá ponížení. V komunismu, který církev otevřeně pronásledoval, viděl větší nebezpečí než v nacismu a osudy nekatolíků či židů nebyly v centru jeho zájmu. Dojednáním konkordátu s Hitlerem znemožnil účinný odpor německých katolíků proti nacismu, podporoval bez výhrad sice ohavný, ale katolický a antikomunistický Pavelićův režim v Chorvatsku, nepostavil se důsledně proti deportacím římských židů po obsazení Říma nacisty. Kniha je založena na rozsáhlém studiu pramenů, je působivě literárně zpracována a působí hodnověrným dojmem. Přesto bych si rád přečetl i stanoviska papežových obhájců.
Jan Novotný
Marie Koldinská, Ivan Šedivý
Válka a armáda v českých dějinách – sociohistorické črty
Nakladatelství Lidové noviny, 579 s.
Lesk českého faktografického dějepisectví a bída jeho teoretického založení se bohužel v plné síle projevila v díle, jehož podtitul slibuje něco, co nakonec čtenáři neposkytuje. Již první kapitola se sice názvem Prostor a čas připodobňuje názvům dnes již standardních evropských historických děl podložených společenskovědním zázemím autorů, ale ve skutečnosti jde o pouhé kompendium, navíc s velkou mírou odvozenosti. Autoři práce o vojenské historii například teprve z díla Petra Blažka zjišťují, že pravým důvodem sovětské okupace Československa v roce 1968 nebyly reformní snahy pražského jara, ale především vojenské důvody východoevropského hegemona, a teprve z této literatury zjišťují zdroj tohoto poznatku. S tímto názorem totiž jako první přišel poradce několika amerických prezidentů a historik Josef Kalvoda, ale nikoli v autory uváděných dílech, ale v knize Role Československa v sovětské strategii. Horší je však chatrná znalost vojenského diskursu v oddíle Ideje. To, že si autoři nechali zpracovat oddíl o Janu Patočkovi Josefem Zumrem, dokládá jejich bezmocnost pracovat se společenskovědní a filosofickou terminologií. Například v kapitole o třicetileté válce zcela absentuje Thomas Hobbes (když už uvádějí Jeana Bodina). Tato kniha dokazuje, že česká historiografie neumí stát na společenskovědní půdě.
Michal Janata
Panorama české literatury – literární dějiny od počátku do roku 1989
Editoři Lubomír Machala, Erik Gilk
Univerzita Palackého 2008, DVD
Olomoucká Univerzita Palackého vytvořila elektronickou verzi kompendia české literatury z roku 1994, po níž, jak autoři avizují, bude následovat opět vydání knižní. Oproti původní knižní verzi se obměnil autorský kolektiv (zemřel Jiří Skalička, Josef Galík a Eduard Petrů, neúčastní se Martin Podivínský; naopak přibyl Erik Gilk Petr Hora, Jana Kolářová, Petr Komenda a Radek Malý). Kniha o 639 stranách, je převedena do formátu pdf; uživateli se otevře na monitoru, kde si jí může listovat podobně jako reálnou knihou (lpění na knižní podobě však není funkční, spíše znesnadňuje orientaci; smysl postrádá přítomnost klasických rejstříků, neboť DVD nabízí fulltextové vyhledávání). Text lze zvětšit a samozřejmě kopírovat; libovolné místo si je možné označit či si na něj přidat vlastní poznámky. Specifikem elektronického média jsou možnosti hypertextu: jména autorů či názvy děl po stranách fungují jako odkazy na biografická hesla (jichž je 900), resp. ukázky filmových verzí či dramatizací daných děl. Text tak můžeme číst klasicky, po výkladových pasážích, nebo jej kombinovat s multimediálními odkazy a slovníkovým aparátem, nebo procházet jen tento aparát (DVD samozřejmě obsahuje též soupis sekundární literatury). Jako studijní pomůcka je DVD výtečné – vyžaduje ovšem opravdu rychlý počítač.
Pavel Šidák