Ve známé přednášce z roku 1932 Co je poezie? se Roman Jakobson dotkl Máchových deníků, jež by – podle jeho provokativní teze – dnes básník možná zveřejnil spíše než Máj. Byla k nim obrácena pozornost veřejnosti, deníky samotné však zůstávaly tajemstvím.
Pokud byly Máchovy deníky vydávány, pak jen torzovitě, a v posledních desetiletích se objevující kompletní vydání (např. u Škvoreckého v Torontu či Intimní Karel Hynek Mácha od M. Pohorského v ČS 1993) nebyla zase zcela přesná. Přítomnou edici Pavla Vašáka, autora, jenž se Máchou zabývá dlouhodobě (vydal např. Literární pouť Karla Hynka Máchy, 1981, editoval sborník Prostor Máchova díla), můžeme považovat za první věrnou edici. Máchovy deníky jsou vlastně dva: jeden se zápisy od 16. září do 6. „listopádu“ 1835, druhý z dnů 16.–20. září téhož roku, což je však jen umělecky zpracovaný výsek z deníku prvního. Mluví-li se o Máchově deníku, mluví se o onom prvním, který má klasickou podobu. Den po dni si do něho Mácha zapisoval, co jej potkalo, parafrázuje zde rozmluvy s lidmi (zajímavý ideový střet s Palackým) a formuluje vlastní názory; na několika místech uslyšíme názvuk veršů, které se později ocitnou v Máji. Popularitu a slávu deníku do dnešních dnů dodávají dvě věci: jednak detailní zaznamenávání Máchových erotických úkonů a vyměšování – a pak také zašifrování těchto pasáží.
Romantická šifra
Místem čtenářské fascinace jsou nepochybně ona místa „tajná“, ačkoli deník obsahuje i jiná, umělecky jedinečná, stejně jako ostatní Máchovy zápisníky, zde bohužel netištěné (např. Deník na cestě do Itálie, z něhož čerpal inspiraci mj. Jan Skácel). Mácha tyto explicitní pasáže zakódoval vlastní abecedou, vytvořenou částečně na základě alfabety. Tuto abecedu Vašák poprvé publikuje a přetiskuje zprávu Jakuba Arbesa o prvním rozluštění šifer z prosince roku 1884. Zašifrovaná místa bývala z vydání vynechávána, případně byla dešifrována špatně. Skrývají věcným tónem zaznamenané sexuální epizody s Máchovou snoubenkou Lori: kolikrát, kde, jak a jestli „jim to vyšlo“. Věcný styl textu přitom záznamy bezpečně vymezuje od vzrušujícího, erotizujícího vyznění, natož od pornografie. Proč tedy šifrovat? Primárním důvodem je pochopitelně ochrana básníkova kultu (chceme Máchu jako „pěvce lásky“, jak jej kanonizuje slavná socha na Petříně) nebo politického rozměru Máchova mýtu (podle Vašáka Máchův kult dlouhodobě fungoval jako „zástupný jazyk“ nespokojenosti s rakouskou politikou). Máme však i další důvod šifrování, totiž chápání šifry jako romantického gesta – šifru, tajný jazyk Vašák označuje za „zvláštní jazyk českého romantismu“.
Romantický básník
Ve studii Sám v davu osamělých zkoumá Vašák pozadí Máchových šifer, respektive obecné pozadí romantismu, období zaměřeného na autorské „Já“ a jeho komunikační specifika (mnohá z jeho tvrzení platí obecně a není důvod uzurpovat je jen pro romantismus). Vychází z představy romantického básníka, nerozlišujícího mezi dílem, světem a vlastním životem, který je často stylizován, jako by to bylo umělecké dílo. Nerozlišuje také mezi komunikací se sebou samým a s okolím: někde se odhalí, někde se skryje (jako právě v denících); Vašák nerozlišuje reálného autora a vypravěče, Mácha je mu totožný s Hynkem z Máje, s hrdinou Křivokladu stejně jako s postavou deníků. Tato pozice mu umožňuje chápat šifru jako vzkaz pro čtenáře: chceš-li mě poznat, bude tě to stát úsilí! Romantické „Já“, které si v Máchově době jen těžko hledá místo ke komunikaci (situace nepřeje individualismu, ale národnímu kolektivu), nachází rezonanci až v době Nerudově. „Máchovský dav,“ píše Vašák, „v němž se Já ještě cítilo osamělé, již našel společný jazyk – zformovalo se My, měšťanstvo.“ Od té chvíle se také datuje vznik máchovského kultu a Máchy jako „zástupného symbolu politiky“.
Neromantická dohra
Sémantickou sílu šifrovaných pasáží dokládají výmluvně jejich novodobé ohlasy. Vedle Jakobsonovy přednášky Co je poezie? nalezneme ve Vašákově knize prameny k soudnímu sporu z roku 1936, který se týkal publikování šifrovaných pasáží deníku. Literární historik Karel Janský, opatrovatel dešifrovaného textu, tehdy napadl Bohuslava Brouka za jeho studii v surrealistickém máchovském sborníku Ani labuť ani Lůna. Brouk zde útočil na historiky typu Janského, kteří se pokoušejí o petrifikaci básníkovy osobnosti i za cenu jejího zploštění, tj. vypuštění šifrovaných míst. Tehdejší spor skončil smírně, tajemství okolo Máchova života však trvalo dál. Jestliže se nám dnes dostávají do rukou Máchovy deníky konečně kompletní, je to vyvrcholení ideového boje trvajícího více než sto let.
Autor je redaktor Světa literatury.
Pavel Vašák: Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy. Akropolis, Praha 2007, 144 stran.