Mark Haddon
Problémové partie
Přeložila Michala Marková
Argo 2007, 333 s.
Dokonale věrohodný popis několika týdnů života anglické rodiny střední třídy, kterou postihla katastrofa – svatba. Stejně jako neupozorňujeme na něčí celulitidu, pouze ji bereme v potaz, tak se ani vypravěč, ani žádná z postav dlouze nepozastavují nad vlastními nebo cizími problémy. Ať už jde o psychické zdraví, lásku nebo jiné mezilidské vztahy, vše je jen věcně předloženo, konstatováno a prodchnuto přiměřenou dávkou přesně cíleného suchého humoru. Dál a hlouběji se nic nerozebírá. Postavy berou věci tak, jak přicházejí. Každý je zde ostatně schopen svou i cizí „celulitidu“ nahlédnout a vyhodnotit, ale každý také ví, že hovorem o nadváze nezhubne. Mark Haddon je populární mimo jiné pro lehkost, s jakou popisuje některá, často nedostatečně nebo naopak přehnaně diskutovaná témata – autismus v Podivném případu se psem, chorobný strach z rakoviny, manželskou nevěru, porozvodovou osamělost nebo homosexualitu v Problémových partiích. Vypořádává se s tím vším snadno a bez zábran. Kniha má stejný průběh jako ten typ filmu, který je zábavný a zároveň i působivý. Od diváka se očekává, že nahlédne za vtip, poodhalí odkaz na svůj vlastní život. Takový film nebo kniha končí sice happy endem, ale nejsme si tak úplně jistí, jestli vážně žili šťastně až do smrti…Možná je totiž šťastný konec jen úspěšným vyřešením momentální dávky problému a nová porce bude tu předešlou vzápětí následovat.
Alžběta Glancová
David Lynch
Velká ryba
Přeložil Ondřej Kopička, ilustroval Pavel Novák
Dokořán 2007, 160 s.
Za vše, co je ve mně dobré, vděčím transcendentální meditaci, jako by říkal slavný americký režisér znepokojivých tajemství vyvěrajících ze zdánlivě banální každodennosti. V knížce s podtitulem Meditace, vědomí a kreativita vypráví o tom, že jeho dílo by nebylo možné bez pravidelné a dlouholeté meditace, jejíž praktikování mu umožňuje soustředit se na hledání té správné myšlenky a dovedení procesu tvorby filmu k cíli. Krátké kapitolky se hemží větami typu: „Negativismus je jako tma“ či zmiňují pochybnou teorii o tom, že „oceán čistého vědomí, o kterém mluvil Mahariši Maheš Jogi, zná moderní fyzika pod názvem jednotné pole“. Dojde i na několik zmínek o režisérově filmařské práci včetně typického matení a mlžení, jako v nejkratší kapitole o modré krabičce a klíči, stěžejních rekvizitách filmu Mulholland Drive: „Nemám nejmenší tušení, co mají znamenat.“ Škoda, že filmových postřehů není víc, napsat knihu o své tvůrčí metodě však Lynch evidentně nechtěl. Existenci podivného a poměrně nezáživného guláše odůvodňuje snad jen věta před tiráží: „Výtěžek z prodeje knihy bude použit na podporu nadace, která si klade za cíl zavést transcendentální meditaci do škol.“ Pokud nejste fanatický obdivovatel, který od svého oblíbeného režiséra musí mít naprosto vše, nechte si Velkou rybu klidně uplavat.
Petr Ferenc
Gary Snyder
Hory a řeky bez konce
Přeložil Luboš Snížek
Maťa 2007, 200 s.
Konečně poezie, ve které jsou zvířata, stromy, přírodní děje v kosmickém rámci; Gary Snyder prochází s evangeliem planetárního vědomí napříč pouští, když se řádně vmeditoval do zenu; jenom se zbývá zeptat: je v tom nějaký -ismus, autostylizace básníkova? Jenom pomálu, v líčení zážitků formou téměř prozaickou; sútry, romance, kóany jsou stavebními kameny jeho skladeb; kdo zná dílo Walta Whitmana, Robinsona Jefferse, Allena Ginsberga, může si tak Snyderovu poezii formálně zařadit. Maně hledám stopu humoru v jeho strofách, živoucí nervaturu, paradox, nonsensy vesmíru, nacházím však administrativu, chudičké metafory, psané dle vzoru buddhistických súter; možná je tím vyjádřena duchovní chudost společnosti blahobytu a konzumerizmu? Anebo aby pochopil každý? Odpověď není. Poetický traktát – to je nejpřesnější, paralelu lze nalézt u Egona Bondyho ve Zlomcích eposu, alternativním zápisu vědění dalším pokolením. V doslovu Snyder smlčel slabinu svého mužského hlediska: muž – umělec poezie nemůže zpřístupnit ženství; chaos kosmu není založený z duality, ale z Absolutna rozmanitosti. Stromy gingko z Gondwany. Piktografy… Ustavičné výčty reálií od silurské epochy trilobitů až k prvnímu slovu a dnešku; vyvolává údiv, jak reflektuje uměleckou zkušenost lidské existence v kosmu kdesi pod tímtéž nebem.
Vít Kremlička
Boris Akunin
Zvláštní úkoly
Přeložila Zuzana Soukupová
Albatros 2007, 318 s.
Pokud ještě ruské retrodetektivky o brilantním mladém vyšetřovateli neznáte, už pátý díl může být dobré místo, kde začít – právě ten vynesl sérii od chabých šestitisícových (!) nákladů na vrchol žebříčku bestsellerů a přes zfilmování a vydání ve světě nakonec i k nám. Tentokrát kniha obsahuje dvě samostatné novely: první je divertimento o okouzlujícím podvodníkovi, který doběhne celou Moskvu od gubernátora po krále lichvářů a vyzraje i na formální spravedlnost, ač ne Fandorina samotného. Ve druhé se už zase vraždí – dokonce to vypadá, že Jack Rozparovač se přesunul na východ; a definitivní odhalení musí draze zaplatit i detektiv (to začíná být trochu stereotyp). Jiskrné vyprávění, poučené populárními žánry stejně jako klasiky (na něž dělá narážky pro znalce), připomene to nejlepší z četby z dětství a mládí, onen zvláštní esprit řekl bych spíš (post)sovětský než ruský: autor, pravým jménem Čchartišvili, si je dobře vědom, že ač žije v Moskvě odmalička, vždycky zůstane naplaveninou, a tak je zdravě skeptický a nepropadá podobným záchvatům velkoruství jako Lukjaněnko, jenž se do ní naopak přistěhoval až v 90. letech z rodného Kazachstánu. Škoda jen tradičně odfláknutého překladu, resp. redakce (transkripce angličtiny; osmadvacetiletá žena samozřejmě nebyla „sedmnáct let zavřená v pevnosti“, ale, jak je uvedeno o několik stránek dál, v sedmnácti na dva roky).
Jan Vaněk jr.
Charles M. Schulz
Přítel je… navždycky, Štěstí je…přítulné štěně, Láska je… vodit se za ruce
Přeložil Pavel Dominik
Paseka 2007, a 64 s.
S příběhy psa Snoopyho a jeho přátel, které právě vycházejí v USA v kompletním vydání, jsme se mohli zatím setkat jen díky stripům v některých denících. I přesto jde o postavičku všeobecně známou, a tak ji najdeme na nejrůznějších propagačních předmětech nejen pro děti. K nim můžeme přiřadit i tři malé knížky s nepříjemným omyvatelným obalem, které vydalo nakladatelství Paseka. Jde o další výběr citátů, které bezradný nakupující může využít jako dárek téměř komukoliv. Těžko říct, zda jsou citáty autentické, či zda byly sepsány jen pro účely těchto knížek (což je pravděpodobnější), každopádně v některých případech jde o omletá klišé („láska je brát tě takového, jaký jsi“), často o trochu infantilní moudra („přítel je ten, kdo se o tebe postará, když máš teplotu“), občas dokonce o tak trochu haiku („přítel je ten, kdo dává tvému životu smysl“). Každý citát je doprovozen Schulzovou ilustrací, některé na sebe reagují skrze jednotlivé knížky („přítel je ten, kdo tě nezve na svůj klavírní koncert“ a „láska je vydržet na koncertě až do konce“). Každá ze sbírek citátů tak opravdu může obdarovaného potěšit, těch pár stránek má ale každý prolistovaných za pár minut a těžko se k nim někdy vrátí. Tohle řešení pomůže opravdu jen těm nejbezradnějším hledačům dárků.
Jiří G. Růžička
Frank Kermode
Smysl konců – (Studie k teorii fikce)
Přeložil Miroslav Kotásek
Host 2007, 188 s.
Nakladatelství Host nám svou další publikací dává opět nahlédnout do nedomácí tradice literárněteoretického myšlení. Tentokrát představuje dílo Angličana Franka Kermoda věnované problematice fikcí. Kermodův zájem o toto téma vychází z mnohem šířeji formulované otázky, než je na poli naratologie obvyklé: jakou roli přisuzuje člověk fikcím ve vztahu ke své vlastní existenci a k možnostem chápání, které mu fikce nabízejí. Ohniskem jeho úvah je vztah fikce k času. Jde mu přitom především o zachycení bytostné lidské potřeby obdařovat čas osobní i historický určitým smyslem – smyslem, který se rodí z předpokladu vlastního konce. Od vzniku Smyslu konců nás dělí už čtyřicet let. Je přitom otázka, zda v dnešní době neztrácejí některé akcenty něco ze své původní naléhavosti. Kermodovo syntetizující myšlení se někdy může zdát až příliš abstrahující, bažící po principech na úkor rozmanitosti jednotlivin. Stavět do jedné řady tvorbu Shakespeara, Joyce, Sartra, beatniků a Tomáše Akvinského a tu chápat jako projev jediné, univerzální lidské potřeby, vepsané už v biblickém textu, znamená založit opravdu velkorysou interpretaci, která pak na mnohých dílech jaksi rozpačitě visí. Na druhé straně je Kermodovo vášnivé zaujetí literaturou, které z knihy přímo čiší, stále schopno zasáhnout čtenáře mnohdy až nečekaně přesným postřehem.
Magdalena Zíková
Petr Pešek
Ruská kuchyně v proměnách doby – gastro-etno-kulturní studie
Pavel Mervart 2007, 237 s.
Každý rodilý Rus vám bez mučení odvětí, že správná večerinka se musí odehrávat v kuchyni, odedávna je zde totiž z celého domu či bytu nejtepleji a nejútulněji. Krom pověstné vodky, kvasu, čaje, šašliků či boršče na stole nesmějí chybět zakusky v podobě slaných ryb, kalmárů, kvašených okurek, kartóšky, pirožků, blinčiků, viněgretu, prjániků, a mnohých dalších pochoutek. Cesta ke svérázu ruské národní kuchyně, jak ji známe dnes, má za sebou několik staletí bohaté historie a byla formována jednak historickými souvislostmi (přijetí křesťanství, vpád Mongolů, expanzivní carská politika aj.), především však konfrontací s mnohdy diametrálně odlišnými kulturami (Mongolové, Tataři, Asiaté?). Kniha je podrobnou, komplexní etnologicko-kulturní studií, jež zachycuje a komentuje přelomové vývojové etapy ruského státu s přihlédnutím k jednotlivým regionům (zcela logicky: jinak se stravoval bohatý Moskvič, a jinak chudý Sibiřan). Autor v ní předkládá nejen konkrétní jídelníček v proměnách doby a náboženských zvyklostí (půstů či slavností), pozornost věnuje i domácnostnímu vybavení (např. pece) či pěstovaným produktům. V příloze nechybí pokus o kategorizaci ruských jídel či exkurs do euroasijské kuchařky. Nenaleznete zde snad jen pravý čaj z pravého ruského samovaru. A jestliže o ruském pití u nás kolují úplné zkazky, o tamním stravování neví průměrný Evropan téměř nic.
Bára Gregorová
Stephen W. Hawking
Stručná historie času – Od velkého třesku k černým dírám
Přeložil Vladimír Karas
Argo a Dokořán 2007, 202 s.
Britský matematik a kosmolog se ve své čtivě a srozumitelně napsané knize zamýšlí nad podstatou vesmíru a vší existence. Měl vesmír počátek a bude mít i svůj konec? Neustále se hledá konečná teorie, která by vysvětlila tajemství vzniku našeho vesmíru i možných dalších vesmírů. Hawking prochází jednotlivými teoriemi, vykládá princip neurčitosti, který ve vesmíru vládne, příběhy o vzniku a zániku našeho vesmíru a o jednotlivých galaxiích a hvězdách. Všímá si i našeho Slunce, které se zrodilo až v druhé či třetí generaci předcházejících hvězd z materiálu zbylého po výbuších supernov. Před námi tak vyvstává dynamické pojetí vesmíru se všemi jeho možnými dimenzemi, prostory a časy. My však žijeme v podstatě v třírozměrném prostoru s časem jako čtvrtým rozměrem; vše je vymyšleno a dáno do pohybu jakoby nějakým bohem, který připravil podmínky pro vznik inteligentních bytostí, lidí, kteří mohou nahlížet to, v čem žijí, pozorovat to a vytvářet teorie, jimiž chápou výtvor tohoto neznámého boha. V knize je vidět závratný vývoj vědy se všemi jejími úspěchy a omyly (autor zde vysvětluje i svůj vlastní omyl ohledně černých děr; z omylu se však podobně jako Einstein byl schopen dostat), je vidět bytostnou konjunkci vědy a spekulativnější filosofie. Ze vzájemného obcování teorií se zřejmě brzy dočkáme teorie všeho (i když nikdy úplně jisté), jak kosmolog předvídá.
Jiří Olšovský
Petr Šámal, Alexandr Rymajev, Matthew Bunson
Encyklopedie Agathy Christie
Přeložili Pavla Iblová, Matouš Ibl
Knižní klub 2007, 336 s.
Předmluva navozuje dojem něčeho mimořádného, něčeho, co zde chybělo a až nyní, hurá a konečně, byl tento dluh splacen. Je ale Encyklopedie určená pro věrné čtenáře slavné autorky detektivek? Bohužel, nutno říct, že publikace jim přinese jen málo nových informací. Drtivá většina knihy (nástin zápletky všech povídek, románů a dramat, medailonky důležitých postav) je pro pravidelné čtenáře detektivek Agathy Christie zbytečná a neobeznámení si raději detektivku přečtou. Zápletky sice pochopitelně nejsou prozrazeny, nicméně taková anotace na Deset malých černoušků ubere budoucímu čtenáři hned několik překvapení. Ostatní oddíly vykazují kvalitativní rozkolísanost. Také avizovaný „zevrubný životopis“ se nekoná. I přes místy zajímavé pasáže to ona desítka stran ani nemůže dokázat. Informace o divadelních, filmových a televizních adaptacích (a hlavních představitelích) na jedné straně mohou být pro znalce autorčiny literární tvorby nové, na straně druhé jich není mnoho a chybí jim pečlivější komparatistický přístup. V knize je však dostatek ilustrací, reprodukcí knižních obálek a plakátů filmových adaptací. Encyklopedie tak nakonec obstojí jako sekundární zdroj informací o tvorbě Agathy Christie (třeba pro studenty literatury), stěží však jako kniha pro ty, kteří jsou s jejím dílem obeznámeni.
Lukáš Gregor
Leonie Friedová
Kateřina Medicejská – životopis
Přeložila Alena Faltýsková
Academia 2007, 472 s.
Kateřina Medicejská. Žena z kupecké rodiny, které se dostalo cti usednout na trůn po boku Jindřicha II., vládce Francie. Italka, která se stala matkou tří francouzských králů a která, více či méně v pozadí, určovala francouzskou domácí i zahraniční politiku po velkou část šestnáctého století. A na rozdíl třeba od své současnice královny Alžběty, vládnoucí zemi za Kanálem, také žena, pro kterou si historie vytvořila jednoznačně negativní obraz travičky a intrikánky, Francouzi opovrhované cizinky. Vždy, když se objeví historická studie zabývající se Kateřinou Medicejskou, je nejzajímavější otázka, z jakého pohledu bude tato bezpochyby výjimečná žena nazírána. Leonie Friedová se dle vlastních slov pokouší o nestranný a objektivní pohled, vybudovaný na základě několika desítek citovaných knih a studií dřívějších badatelů. Nepovedlo se to vždy ideálně. Kateřina je pro autorku spíše ostrakizovanou hrdinkou, kterou je třeba čtenáři ukázat v dobrém světle a zbavit ji historického nánosu pomluv a morální špíny. Přitom Kateřinino jednání bylo často morálně diskutabilní či i racionálně chybné. V duchu biografie je také celá epocha vnímána skrze její postavu a život – dozvíme se tedy mnohé o nákladných slavnostech a velkolepých svatbách, méně však třeba o ekonomickém chodu země či vůbec Francii mimo královský dvůr. Životopis je to však čtivý a vyčerpávající, navíc dobře edičně zpracovaný.
Vladimír P. Polách