Do země, kde všichni mluví jidiš

Hned první otázkou se vzdám veškerých nároků na originalitu, ale jelikož tento rozhovor vyjde nedlouho po uvedení českého překladu Židovského policejního klubu, nemohu se nezeptat. Co bylo prvním impulsem k napsání detektivního románu zasazeného do prostředí „židovské Aljašky“?

Židovský policejní klub by nevnikl, nebýt jiné knihy, malé konverzační příručky pojmenované Řekněte to v jidiš. Je to praktická knížečka, právě tak do kapsy, která všem cestovatelům nabízí nezbytné fráze a slovíčka, jež musíte znát, když cestujete do země, kde všichni kolem vás mluví jidiš. Opomíjí se tedy jen taková drobnost, podivná skutečnost, kterou Řekněte to v jidiš nikdy přímo nepřizná – totiž že taková země dnes nikde na světě neexistuje.

A jak vás pak napadla myšlenka židovského osídlení Aljašky? Celá ta spletitá historie?

Když jsem se před mnoha lety s tou drobnou příručkou setkal, silně na mě zapůsobila, potěšila mě i dojala, cítil jsem smutek nad tím, že takovou zemi nikdy reálně nenavštívím. Postupem času ve mně narůstala touha se do takové země přece jen vypravit, vydat se do ní byť jen ve fiktivním prostoru románového textu. Židovský policejní klub je výsledkem téhle touhy. Celý ten drobný historický pretext – neschválený návrh senátora Williama H. Kinga a kongresmana Franka Havennera z roku 1940, aby bylo evropským Židům povoleno emigrovat na aljašské území – je tak jen druhotnou inspirací. Jen a jen pretextem.

V Židovském policejním klubu se detektivní příběh ve stylu „drsné školy“ prolíná s alternativní historií. Jak jste konstruoval tu variovanou časovou linii? Jaká pravidla jste si pro svou historii světa vytyčil?

V průběhu celého psaní jsem si vytvářel dost podrobné poznámky, chronologie i mapy, ale jak se práce na románu odvíjela dál a dál, musel jsem všechny zápisky neustále revidovat. Příběh tak řídil alternativní chronologii, ne naopak. Ostatně, psal jsem román, nesnažil jsem se ilustrovat kontrafaktuální tezi.

Celý text románu je bohatě prostoupen výrazy v jidiš, které úspěšně působí při vytváření atmosféry i charakterizaci hrdinů a prostředí. Jidiš byl jazyk vašich prarodičů, jak silnou k němu máte vazbu?

Když jsem začínal román psát, představovalo veškerou moji znalost jidiš snad pětasedmdesát slov týkajících se sexu a tělesných pochodů, pamatoval jsem si několik ironicky míněných pochval a pár slovíček, která přijdou vhod, když chcete dítěti sdělit, jak je roztomilé. Jidiš ale přesto byl stále někde hluboko ve mně, sluchový vjem, pocit toho jazyka byl pořád se mnou. Když jsem vyrůstal, slýchal jsem jím kolem sebe mluvit staré lidi. Vždycky tam byl.

Sitka z Židovského policejního klubu je fascinující místo, živoucí město, které, předpokládám, se skutečnou aljašskou Sitkou – počet obyvatel 8986 – nemá mnoho společného. Čím jste se při jeho líčení nechal inspirovat?

Byla to kombinace vícera měst, vzpomínek na místa navštívená i na ta přečtená. Moje fiktivní Sitka tak určitě za mnohé vděčí skutečnému Vancouveru a Seattlu, ale i Los Angeles drsné školy z příběhů Raymonda Chandlera či Oděse z Babelových Oděských povídek.

Na Židovském policejním klubu jste pracoval dlouhých pět let, od roku 2002. Prý jste v jednu chvíli vyhodil šestisetstránkovou první verzi rukopisu. Otázka se tak sama nabízí: jak píšete?

Opravdu jsem první verzi musel vyhodit. Prostě nefungovala. A to snad ve zkratce i vyjadřuje, jak píšu. Dělám ty samé chyby znovu a znovu a pak se je snažím napravovat, dokud mi nedojde čas, energie nebo chuť. Někdy – jako to bylo v případě Židovského policejního klubu – jsou ty chyby tak veliké, že je potřeba začít úplně nanovo.

Dáváte si nějaké denní limity?

Každý den se snažím dostat na 1000 slov s tím, že také vždy edituji a přepisuji práci z předešlého dne či dvou dnů. A tak stále dál a dál. Dokud nemám román.

Kniha Gentlemen of the Road vycházela původně na pokračování v nedělním magazínu New York Times. Ovlivnilo nějak seriálové vydávání i váš způsob práce? Pracoval jste na seriálovém textu průběžně, nebo byl celý text dopsaný a zeditovaný předem a tištění na pokračování bylo jen dnes už trochu neobvyklou formou prezentace?

Nápad vytvořit příběh na pokračování nebyl můj, přišli s ním redaktoři New York Times Sunday Magazine, kteří mi nabídli, zda bych něco takového nechtěl zkusit. Nakonec ale román Gentlemen of the Road nevznikal tím klasickým způsobem „každý týden pět stránek a alespoň malou zápletku“. Napsal jsem celý text najednou a jako takový také prošel klasickou redakcí a úpravami. Poprvé jsem se ale musel řídit pevnými rozsahovými limity: bylo zapotřebí vytvořit právě 15 kapitol o právě 2500 slovech. Tuhle výzvu jsem si dost užil.

Bratři Coenové pracují na filmové verzi Židovského policejního klubu, která by měla do kin přijít někdy v roce 2010. Podílíte se nějak na vzniku tohoto filmu?

Ne, jediným mým „podílem“ je můj naprosto nadšený souhlas. Ostatně bratři Coenové rozhodně nepotřebují jakoukoli moji výpomoc! Jejich tvorbu mám moc rád; určitě patří mezi mé nejoblíbenější filmaře současnosti. Na jejich Židovský policejní klub se velmi těším.

V roce 2008 mělo premiéru zpracování jiného vašeho románu, filmová adaptace prvotiny The Mysteries of Pittsburgh. Pokud je mi známo, ani na tomto filmu jste se přímo nepodílel. Jak se vám líbil?

Co k němu říci… Plně jsem si užil herecký výkon Meny Suwariové a příjemně mě překvapila i Sienna Millerová. Filmy zbožňuji a na každé adaptaci je tak pro mě něco vzrušujícího, i když se výsledný film nakonec třeba ne zcela vydaří.

Jaký je to pocit, sledovat novou, pozměněnou verzi „vašeho“ příběhu? Jaký je váš názor na adaptace obecně?

Adaptace by především měly být zcela svobodné a osvobozené od všech předpokladů a požadavků, zachovávat snad musí, ne – měly by – jen náladu a „esenci“ příběhu, jakési jeho jádro, třeba jen pocitové. Jsou Cormanovy filmy z šedesátých let založené na povídkách Edgara Allana Poea věrnými adaptacemi originálních příběhů? Vůbec ne, anebo jen velmi málo. Byl by ale bez nich můj život chudší? Rozhodně.

Žánrovému psaní se v posledních letech dostává zvýšené pozornosti od autorů i čtenářů „umělecké prózy“. Řada spisovatelů vnímaných kritikou mimo „žánrová hájemství“ si pohrává s populárními formulemi: Kazuo Ishiguro, Jonathan Lethem, Cormac McCarthy či David Mitchell… Do tohoto – můžeme-li říci – proudu současné prózy býváte řazen i vy. Jak vnímáte pozici žánrové fikce v literatuře či dokonce v kultuře obecně?

V takzvaném žánrovém psaní spatřuji ve skutečnosti zdroj veškeré literatury, i té, která se tváří, jako že s ním rozhodně nemá nic společného. Fantasy, horor, detektivky, science fiction, dobrodružné příběhy i romance: všechny velké ur-texty západní literární tradice můžeme s úspěchem a přínosně číst jako příklady žánrových typů, případně jako jejich podnětné kritiky. Valná většina současného sporu okolo pozice žánrů v literatuře představuje ve skutečnosti spor o finance, trhy a hierarchie vkusu.

To je podnětná myšlenka, mohl byste ji rozvést? Jaká je ta vámi připisovaná role trhu? Literatura faktu se prodává lépe než beletrie, žánrové psaní asi lépe než umělecká beletrie, „literary fiction“. Nejsou tedy ty elitistické hierarchie vkusu jen podivným způsobem sebeobrany?

Chci tím říci, že to, do jakého „žánru“ bude ten který román zařazen, závisí leckdy více na vydavatelích a prodejcích než na autorovi a jeho čtenářstvu. Motivace pro tu hierarchizaci vkusu bych nehledal v ekonomickém protekcionismu, ale spíše v modernistických postojích k masové kultuře z první poloviny 20. století. Tehdejší elitistická „vysoká“ kultura se s očistnou potěchou máčela v svazujících lázních ironie a proklamovala svou esenciální odlišnost od umouněné, lepkavé a špinavé živelnosti komiksů a šestákových románů.

Když jste byl požádán, abyste sestavil žebříček svých nejoblíbenějších žánrových spisovatelů, umístil jste na první tři pozice Raymonda Chandlera, Howarda Phillipse Lovecrafta a Michaela Moorcocka. Je mnoho Chandlera v Židovském policejním klubu, Gentlemen of the Road svou příbuznost k Moorcockovi přiznávají hned úvodní dedikací. Zbývá Lovecraft. Můžeme se tedy těšit na nějaké „Chabonovo Chulthu“?

Snad jestli ještě něco časem vydá August Van Zorn [Chabonův hororový pseudonym – pozn. P. K.], zatím mu vyšly jen ty dvě povídky, In the Black Mill a The God of Dark Laughter…

Vyzkoušel jste fantasy, noirovou detektivku, holmesiádu i šermířský dobrodružný příběh. Láká vás ještě nějaký žánr, o který jste se dosud nepokusil?

Ale já si je neodškrtávám! Čas ukáže. Už nějakou dobu si pohrávám s nápadem na western, ale kdoví, kdy či zda vůbec na něj dojde.

Známe vašich deset nejoblíbenějších klasiků „žánrů“, doporučíte alespoň některé současné autory?

Těch jmen by mohlo být mnoho: Kelly Linková [dvojrecenze na překlady této autorky viz s. 6 – pozn. red.], China Mieville, Ian Rankin, Alan Furst, Elmore Leonard…

Žánrové police v knihkupectvích obvykle přetékají mnohadílnými ságami, nekonečnými seriály se všemi těmi sequely, prequely, spin-offy a paralelními verzemi. Neuvažoval jste někdy o návratu k některému z představených světů? Pokračovat v osudech už dobře známých hrdinů? Že bychom se mohli těšit kupříkladu na další aljašské případy detektiva Meyera Landsmana?

Do světa Židovského policejního klubu a k Meyerovi se už asi nepodívám, vydavatelé Gentlemen of the Road mě ale oslovili s nabídkou, abych napsal další dobrodružství Amrama a Zelikmana. Ten nápad se mi líbí, nosím ho v hlavě už několik měsíců. Uvidíme.

Praha a legenda o Golemovi sehrávají podstatnou roli v první části Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye, která vyšla česky v roce 2004, golemům se věnujete i ve dvou textech z nedávné knihy Mapy a legendy. Odkud tento váš zájem pramení?

V dětství jsem v jedné knize o filmové fantastice viděl fotografii z  filmu Der Golem (1915) Paula Wegenerova a od té doby jsem příběhy o golemech neustále fascinován. Golem je mi celoživotním zájmem, představuje důležitou postavu v mých osobních mytologiích. Golem, to je přece neskutečně bohatá a působivá metafora díla a stvoření. A Praha? Na cestě za Golemem jsem u vás strávil jeden týden roku 1992. Má celoživotní vášeň pro tuto legendu se tehdy jen ještě více upevnila.

Pro Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye jste musel nastudovat ohromné množství pramenů k nejrůznějším tématům, nejednoho čtenáře jistě zaujme i naprosto sebejistá orientace v celých dějinách superhrdinského komiksu. V mnoha rozhovorech jste zmiňoval, že komiksy byly četbou vašeho dětství, musel jste ale pro román „načítat“ i starší příběhy?

Když jsem byl malý, vydávala obě největší komiksová nakladatelství – Marvel i DC – rozsáhlé, čtyřiašedesáti- nebo osmdesátistránkové­ sešity, a aby se jim je vůbec dařilo pravidelně zaplňovat, vkládali do nich mnoho příběhů ze „zlatého“ i „stříbrného věku“. V sedmdesátých letech jsem tak vyrůstal nejen na aktuálním superhrdinském dění, ale i na čtení komiksů ze čtyřicátých, padesátých i šedesátých let. Dostalo se mi tak „kompletního komiksového vzdělání“. Při psaní románu jsem si ale samozřejmě musel leccos osvěžit a znovu dohledat.

Po velkém úspěchu Kavaliera a Claye jste dostal i příležitost ozkoušet si práci komiksového scenáristy: v sedmém čísle Úžasných dobrodružství Eskapisty vyšel váš osmdesátistránkový příběh Mr. Machine Gun. Překvapilo vás na té práci pro odlišné médium něco? Potýkal jste se při psaní komiksu s nějakými pro vás do té doby nepředstavitelnými překážkami?

Psaní komiksového scénáře je ve skutečnosti mnohem obtížnější, než jsem si představoval. Nestačí rozhodnout se, co se má stát a kdy, musíte také vymyslet, jak dění rozložit do panelů, jak příběh prezentovat. Chcete ukázat, že někoho rozdrtí padající obří balvan? Do prvního políčka navrhnete kámen vysoko na skále, druhé už zachytí jeho pád. Další zastihne detail vyděšené tváře a nakonec nohu vyčnívající zpod spadlého balvanu? Ale není to náhodou příliš mnoho panelů? Není to nadbytečné, nebude se čtenář nudit? Uvědomil jsem si, že psaní pro komiks je opravdu hodně obtížné. Ale bavilo mě to.

Nedávno bylo oznámeno, že jste podepsal smlouvu na dvě knihy s nakladatelstvím HarperCollins. První z nich by měla vyjít už v první polovině roku 2009, prozradíte k ní něco bližšího?

Bude to soubor nejrůznějších esejistických, úvahových či vzpomínkových textů o tom, jaké to je, být otcem, synem, manželem, bratrem… Leccos napoví název, kniha se bude jmenovat Mužství pro amatéry (Manhood for Amateurs).

A ta druhá kniha?

To by měl být román, ale plánovaný je až na rok 2011. Zatím tedy jen pracovní titul: Telegraph Avenue.

V roce 2001 jste za Kavaliera a Claye obdržel Pulitzerovu cenu, Židovskému policejnímu klubu se podařilo kompletovat celý triumvirát nejdůležitějších žánrových cen sci-fi. Jaký vliv na vás ta ocenění měla? Změnila něco?

Rád dostávám ceny, kdo by je dostával nerad? Rozhodně si nestěžuji. Nejdůležitější dopad na mé další psaní i žití měl určitě ten Pulitzer, ten změnil vše, pro mě i mou rodinu. Bylo to božské požehnání, za které budu nadosmrti vděčný.