O ministrově rozhodnutí se nediskutuje

V letech 1973–2002 jste byl učitelem a ředitelem základní školy. Které předměty jste učil?

Učil jsem všechno: matematiku, dějepis, hudební výchovu, tělocvik, ruštinu, němčinu – prostě co bylo potřeba. Od roku 1990 jsem dělal ředitele.

V roce 2005 jste byl pověřen vedením Odboru umění a knihoven na ministerstvu kultury. Jak jste se k té funkci dostal a co v ní považujete za své největší úspěchy?

Oslovil mě ministr Vítězslav Jandák; znal mě jako muzikanta a jako člověka, který se v kulturní sféře pohybuje. Podařily se mi dvě věci. Za prvé jsem prosadil, samozřejmě s poslanci, navýšení finančních prostředků pro živé umění na rok 2006 o 100 milionů [viz rozhovor s poslankyní Taťánou Fischerovou v A2 č. 1/2006 – pozn. red.]. Za druhé jsem se podílel na jednání s poslaneckými kluby o uvolnění prostředků ze zaniknuvšího Fondu národního majetku do sféry kultury. Vznikl tak “malý národní poklad” o výši 10,5 miliardy, který je dnes k dispozici pro revitalizaci Národní knihovny, rekonstrukci Národního muzea, Uměleckoprůmyslového musea, pro Národní technické muzeum a pro Národní filmový archiv.

A co se vám nepodařilo?

Navýšení prostředků právě pro činnost živého umění. Ten úspěch byl jen jednorázový.

Spekulovalo se o tom (například časopis Týden), že jste byl zaměstnancem Bezpečnostní informační služby. Chcete se k tomu vyjádřit?

Nechci.

Proč vás – podle vašeho mínění – ministr kultury letos v únoru jmenoval ředitelem Památníku národního písemnictví?

Podílel jsem se na transformačním projektu Národní knihovny, kde se uvažovalo o spojení s Památníkem, a pak jsem oba projekty projednával s panem ministrem. Ten se mne zeptal, co a jak, a tehdy jsme o Památníku dlouze hovořili. Tak asi vzniklo jeho rozhodnutí.

Nevadilo vám, že ani v Památníku, ani v Národní knihovně nebylo na post ředitele vyhlášeno výběrové řízení?

Nebylo by to poprvé, co se týče Národní knihovny či jiných příspěvkových organizací, a pravděpodobně ne naposled. Výběrová řízení jsou pro veřejnost přijatelnější a srozumitelnější, ale když rozhodne ministr, nediskutuje se o tom.

Měl jste při příchodu do Památníku přesnou představu o krocích, jež je třeba učinit?

Strahovský klášter, kde Památník sídlí, začali od roku 1992 spravovat premonstráti. Památník vystěhoval většinu svých depozitářů mimo Prahu, nyní je na deseti místech. Chtěl jsem soustředit materiály do tří míst blíž Praze. Od června se začal připravovat projekt centrálního depozitáře Památníku v bývalých divizních kasárnách v Terezíně. V Praze objekty, kam by se mohla vejít větší část depozitáře, prostě nejsou.

Pracoviště PNP ve Starých Hradech se ale vyklízí z jiných důvodů…

Tím už se zabývá můj nástupce. Zámek ve Starých Hradech před rokem koupil soukromý majitel [viz A2 č. 41/2007 – pozn. red.] a zjistil, že tíha archivních jednotek ohrožuje renesanční klenby. Pro část depozitáře se teď využívá zámek Duchcov.

Duchcov také není ideální prostor pro depozitář. Uvažovalo se o nové budově?

Neuvažovalo. Památník má a nemá budovu bývalé čínské ambasády v ulici V Sadech. Dnes je Památník v soudní při s pražským magistrátem, protože několik měsíců byl ten objekt v majetku města. Spor se určitě povleče několik let.

Máte odborné znalosti v oboru knihovnictví?

Odborné znalosti jsem získával sám tím, že jsem vedl školní žákovskou knihovnu a učitelskou knihovnu, a samozřejmě se při tom radil s knihovními odborníky. To ale bylo před dvaceti lety.

Když jste byl ještě zaměstnancem Národní knihovny, měl jste na starosti novou budovu…

Měl jsem toho na starosti víc, ale také jednání o nové budově…

Právě kvůli ní byl sesazen předchozí ředitel Vlastimil Ježek. Není podivné, že na jeho místo přicházíte právě vy, který jste měl budovu na starosti?

Ministerstvo se tak rozhodlo.

Jak vycházíte s Vlastimilem Ježkem? Co je nyní náplní jeho práce v Národní knihovně?

Jsme přátelé. Kolega Ježek v současné době pracuje jako vědecký a výzkumný pracovník Národní knihovny.

Stále tajíte informace o jiných pozemcích pro novou budovu.  Kdy ohlásíte, že na nich můžete stavět? Mluvilo se o listopadu. Budete vypisovat novou architektonickou soutěž?

To jsou některá možná východiska, ale já o nich mluvit nechci a nemohu. Ani o tom, zda bude vyhlášena nová soutěž. Hovořili jsme o listopadu, předpokládal jsem, že některé­ věci do té doby doběhnou. Nedoběhla žádná z nich. Skončila tu fyzicky kontrola ministerstva financí, ale závěry ještě nejsou. Pokračuje vyšetřování hospodářské kriminálky na základě trestního oznámení na knihovnu ze dne 12. 9. 2008. Dokud všechna šetření nebudou uzavřena, nemohu udělat ani krůček dál.

Ty nové pozemky jsou stále ve hře?

Ty pozemky byly knihovně nabídnuty soukromou společností. To je všechno, co k tomu mohu říct. Dokud bude nabídka platit, jsou ve hře.

Knihovna tedy podle vás novou budovu potřebuje …

Ne. Potřebuje prostor. Nebezpečí faktického kolapsu Klementina na přelomu let 2010–2011 je naprosto jasné. U Slovanské knihovny hrozí už na konci roku 2009.

Co se bude dít s prostory po Státní technické knihovně v Klementinu?

Bude tam vždy dočasně sídlit ta část Klementina, která se bude zrovna rekonstruovat.

Co si má člověk myslet o tom, že všichni odpovědní dali od blobu ruce pryč a počkali si, až termín schválení projektu vyprší? Není to zbabělé?

V zastupitelstvu nebylo co projednávat, protože schází ten základní dokument – smlouva o smlouvě budoucí na koupi pozemků. V momentě, kdy bychom ji jako knihovna měli, můžeme začít jednat o stavebním povolení a o způsobu financování stavby.

Vyvodíte z toho důsledky? Třeba Jan Kaplický má dostat 4 miliony korun, kdo je zaplatí?

K tomu nemůžu nic říct, mrzí mě to, ne že bych nechtěl. Ta situace teprve nastane.

Platy knihovníků jsou u nás už dlouho podprůměrné, chystáte se to ve spolupráci s ministerstvem kultury změnit?

Velice bych rád, protože naše takzvaná jedničková tabulka je ještě o stupínek níž než třeba u školství. Tady nám pomáhá odborová organizace, která v rámci tripartity na zvyšování mezd pracovníků v knihovnách také tlačí. Máme jednu z nejhustších sítí knihoven v Evropě a někde jsou zřizovateli obce, města nebo kraje. Znamenalo by to sáhnutí do rozpočtu, což závisí na usnesení vlády a na poslanecké sněmovně.

Co rád čtete a posloucháte?

Čtu historickou literaturu, především o 16., 17. a 18. století. Tohle období našich dějin velice miluji, a proto je pro mě velkou ctí, že můžu pracovat tady, v bývalém klášteře jezuitů a vlastně jezuitské koleji, která tu před 450 lety byla vybudována. Mezi mé oblíbené autory a vůbec osobnosti patří Bohuslav Balbín, to je moje velká láska. A hudba – pro mého tatínka končila Smetanou a Dvořákem. Martinů, Janáček už pro něj byli velká moderna – a najednou jeho syn, jako já, začne hrát big beat, takže si dovedete představit, že jsem to měl doma složité. Mám rád všechny žánry. Hlavně beatovou muziku, protože jsem na ní vyrostl a velkou část života jsem ji hrál, ale mám rád i vážnou hudbu.

Jste členem Rady Českého rozhlasu, která se opakovaně pokusila zrušit Radio Wave. Myslíte, že po nařčení z fašismu stačí uznat, že jste pracovali se špatným překladem, a pak se tvářit, že se vlastně nic nestalo?

S přechodem Radia Wave na digitál jsem souhlasil, stanice tím nijak neutrpěla. Jinak si myslím, že do schématu Českého rozhlasu patří. Nevím, co by Rada měla ještě udělat. Možná se někdo z ní mohl zúčastnit diskusního pořadu, který byl v nějakém divadle, a některé věci vyjasnit. Ale předsednictvo se tam rozhodlo nejít.

Podle vás je tedy ta kauza uzavřená?

Na onom zasedání Rady v Ostravě, kde se o Radiu Wave jednalo, jsem nemohl být. To není alibismus. Ta kauza je tím pro mě uzavřená.