Persepolis
Režie Marjane Satrapiová, Vincent Paronnaud, 2007, 95 min.
Respekt 2009
Filmová adaptace komiksu Persepolis pomalu doputovala z kin na stříbrný kotouč a vyšla ve vyvedeném digipacku v příbalové edici Respektu. O komiksu i filmu toho již bylo napsáno dost, na DVD navíc najdeme jako bonusy jen český a francouzský trailer (film není nadabovaný, pouze s titulky, které bohužel ve světlejších plochách částečně splývají s obrazem), proto se zaměřím na rozdíl mezi ztvárněním díla v různých médiích. Obsah vyprávění zůstává stejný, jen je ve filmu logicky zhuštěn na menší plochu a některé momenty jsou vynechány (třeba vtipná úvodní scéna z dívčí školy); oproti knize je filmový příběh navíc orámován „přítomností“ (na rozdíl od zbytku filmu je barevná), tedy postavou vypravěče. Zajímavější je rozdílné výtvarné pojetí. Vyčítaná přílišná podobnost stylu Davida B. zmizela, z původního komiksu jsou převzaty vlastně jen postavy. Původně bílé pozadí je nahrazeno šedočernými plochami, které film posunují do daleko temnější polohy. Stejně důležitá je pro atmosféru snímku i minimalistická hudba. Animace však občas působí příliš uměle, nedotaženě. Jakkoli je tedy film ve výsledku trochu jiný než jeho komiksová předloha, mám stále pocit, že natáčet animovaný snímek podle komiksu se rovná nošení dříví do lesa. Komiksu (a tedy i autorce) však film jistě posloužil jako dobrá reklama. Proslýchá se, že Satrapiová už chystá zfilmování dalšího svého díla, Kuřete na švestkách. Tentokrát bez pomoci animace!
Jiří G. Růžička
Mimo zákon
Down by Law
Režie Jim Jarmusch, 1986, 107 min.
Levné knihy 2009
Ve svém třetím celovečerním snímku provádí Jim Jarmusch s žánrem filmů o útěku z vězení něco podobného, co v Mrtvém muži dělá s westernem. Jedna z určujících osobností americké nezávislé kinematografie zde kombinuje civilní sociální realismus, žánrová schémata a mytické vyprávění do originální vize světa, který přetéká mimo zavedené zákonitosti, mimo naši schopnost jej poznávat. S předchozím snímkem Podivnější než ráj sdílí Mimo zákon nedramatickou a epizodickou dějovou strukturu s otevřeným začátkem i koncem a motiv skupiny hrdinů, kteří k sobě nechovají zrovna vřelé vztahy, ale zároveň jsou na sebe dočasně odkázaní. Shodná je i přítomnost postavy cizince a téma ovlivňování kultur. V Jarmuschově filmografii se ovšem jedná o první snímek, který vychází z populárních žánrů. Z žánrového podloží později vyrostla jeho dvě vrcholná díla Mrtvý muž a Ghost Dog – Cesta samuraje. Mimo zákon je předznamenává v tom, že v něm žánrová schémata mění realitu v bezčasý mytický prostor (westernová krajina v Mrtvém muži, pustina, do níž prchnou hrdinové Mimo zákon) či stavějí mimo čas samotné postavy (hrdina Ghost Doga nahlížející na svět perspektivou smrti). Režisérovy snímky vyprazdňují žánrová schémata do té míry, že zbylé torzo přesně odpovídá jarmuschovskému vidění světa jako zahrady pro jednu sezonu, do níž odkudsi z nicoty přitékají významy a vzápětí z ní zase nenávratně mizí. Jednu z rolí ztvárnil zpěvák Tom Waits a ve své životní roli zde exceluje italský komik Roberto Benigni.
Antonín Tesař
Pták s křišťálovým peřím
L’uccello dalle piume di cristallo
Režie Dario Argento, 1970, 98 min.
Řiťka Video 2009
Dario Argento, ač to není na první pohled zřejmé, je typický auteur. Na půdě gore hororu soustavně prozkoumává myšlenku, že umění je nebezpečné, a důsledně ve svých snímcích relativizuje hranici mezi vrahem, obětí a vyšetřovatelem. Jeho první horor, stylově ještě umírněný, je charakteristickým představitelem italského hororového subžánru zvaného giallo, v němž se obvykle náhodný svědek vraždy pouští do pátrání na vlastní pěst. Horor se tu mísí s detektivkou, a byť se často objevují brutální scény, násilí bývá silně estetizováno a vraždy jsou prováděny bizarními způsoby. I v Ptáku s křišťálovým peřím – jak je u Argenta a v giallu obecně běžné – je hlavní postavou umělec. Spisovatel, který svou přítomností zabrání vraždě a poté je pronásledován záhadnými telefonáty a propadá se hloub a hloub do podivného případu sériového zabíjení. Jestliže v pozdějších Argentových snímcích lze běžně vidět explicitní násilí, zde se většinou odehrává mimo obraz a místo kombinace tvrdého avantgardního rocku s klasickou hudbou je zde za soundtrack zodpovědný Ennio Morricone. Jeho pomalá, hypnotická hudba dotváří až poetickou stylizaci vražedných scén, přičemž toto napětí mezi formou a obsahem vede ke zvláštnímu pocitu zneklidnění. Ještě se tu nedočkáme barokně košaté režie Argentových vrcholných opusů (Suspiria, Děs v opeře, Stendhalův syndrom), se steadicamovými jízdami i barevnými filtry se tu záměrně šetří, ale i tak jde o uhrančivý divácký zážitek.
Tomáš Stejskal
Bolt – pes pro každý případ
Režie Chris Williams a Byron Howard, 2008, 103 min.
Buena Vista 2009
Animační studio Disney Company se v produkci 3D animovaných filmů nemělo doposud s čím pochlubit. Strašpytlík a Robinsonovi vznikali natruc proti tehdy se vzpírajícímu Pixaru a výsledky byly (zejména v případě Strašpytlíka) odstrašující. Dva roky poté, co se studio Pixar dostalo pod křídla Disneyho impéria, vznikl další projekt bez přímého vlivu krále CGI animace. Tentokrát se vám však v DVD přehrávači roztočí disk s překvapivě zdařilým dílkem. Bolt není v žádném případě originální. Pokud bychom se drželi pouze vztahu Disney-Pixar, najdeme v něm „vykrádačky“ z obou dílů Příběhů hraček, inspiraci našli tvůrci superpsa i v Úžasňákových. Kvalitu srovnatelnou se snímky Pixaru od Disneyho asi nemůžeme chtít hned, ale posun je nezanedbatelný. Postavy hovoří jen tolik, kolik lze snést (patosu se jen zlehka dotknou), a především – celý film je napěchovaný akcí, přičemž akční scény vtáhnou a nepustí. Kamera a střih jako
z pořádného blockbusteru a k tomu vyhrává (jak jinak) skvostný John Powell. Nad výrobou měl sice kontrolní oko i John Lasseter od Pixarů, přesto musím napsat,
že studiu Disney se podařilo udělat výtečný 3D animovaný film. V USA vyšel v dvojdiskovém balení, u nás se bohužel dočkáme jen disku jednoho, a to ještě s minimem bonusů.
Lukáš Gregor
Bohuslav Martinů
Tři fragmenty z opery Juliette
Supraphon 2009
Dlouho očekávané vydání záznamu koncertu z pražského Rudolfina z loňského prosince přináší světovou premiéru Tří fragmentů z opery Juliette (Snář), které pořídil Bohuslav Martinů v roce 1939, rok po prvním uvedení opery v Národním divadle. Jedná se o jakýsi výtah toho podstatného a nejkrásnějšího z díla, kterého si skladatel cenil a snažil se o jeho prosazení v cizině – právě k tomu měly Fragmenty (s libretem ve francouzštině) sloužit. Uvedeny však nikdy nebyly, Martinů na ně dokonce patrně zapomněl a autograf partitury byl objeven až v roce 2007. Prvního koncertního uvedení s Českou filharmonií se ujal Sir Charles Mackerras. Nahrávka je v úvodu vhodně doplněna třívětou Suitou z opery Juliette pro velký orchestr, kterou v roce 1969 vypracoval Zbyněk Vostřák. K interpretaci Fragmentů si Mackerras přizval mezzosopranistku Magdalenu Koženou, která má s partem Julietty další zkušenost z letošního jara, kdy celou roli koncertně provedla v Londýně s Jiřím Bělohlávkem. Zpěvaččin naléhavý projev je pro roli ideální. Neméně skvělý je i představitel Michela, australský tenorista Steve Davislim, jakož i ostatní sólisté v menších partech (F. Goncalves, N. Testé, M. Lagrange). Snímek dokládá, jaká je škoda, že celá opera není dosud známá a uváděná tak, jak by si zasloužila; a má ještě další punc výjimečnosti: vzhledem k Mackerrasovu věku (nar. 1925) jde zřejmě i o koncert na rozloučenou s Českou filharmonií. Důstojnější nahrávku si tento dirigent snad ani přát nemohl.
Milan Valden
Khanate
Clean Hands Go Foul
Hydra Head Records 2009
Skúmanie hudobných extrémov bolo náplňou práce Jamesa Plotkina a Stephena O’Malleyho ešte predtým, ako po zoznámení sa na newyorskom koncerte Isis sformovali Khanate. Basgitarista Plotkin priniesol skúsenosti z O.L.D. (ich vokalista Alan Dubin sa ujal mikrofónu) a O’Malley mal za sebou debut Sunn O))) či pôsobenie v Burning Witch. Spolu s bubeníkom Timom Wyskidom šesť rokov posúvali okraj najpomalšej časti spektra metalovej hudby. Prípravu tretej dosky však prerušili rozpory, vedúce ku koncu kapely a odloženiu albumu o bezmála tri roky. Tvorivý proces rozťali na dve časti: hudbu, nahratú vyše rok a pol pred rozpadom vo februári 2005, dopĺňa šialený Dubinov spev, zaznamenaný v rokoch 2006 a 2008. Clean Hands Go Foul je experimentálnejším počinom, než jeho predchodcovia Khanate a Things Viral. „Sunnovské“ riffové steny a drviace údery bicích nahradili vzdušnejšie linky gitár skreslených efektami. To, čo v uplynulej dobe Plotkin a O’Malley tvorili sólo, sa pretlo v celok zrodený z improvizácií. Na Clean Hands Go Foul nastal odklon od rockovej formy gitara--basa-bicie-spev smerom do končín, v ktorých Khanate jednoznačne nekraľujú. Daň za posun vo výraze Khanate zaplatili menšou konzistenciou nahrávky a krokom späť z pozície na hranici extrémov. I tak je epitaf Khanate hodnotným, komplexným dielom. Zvlášť, ak natrafíte na jeden z 1000 kusov doplnených surovým koncertným DVD.
Juro Olejník
Masha Qrella
Speak Low: Loewe and Weill in Exile
Morr Music / Starcastic 2009
Masha Qrella z Berlína (já ji čtu Kjurella, jak vy?) trčela v kompilacích německé nové scény poslední pětiletky jak péro z matrace: přátelí se sice s progresivisty, ale její popěvky jsou téměř skoumalovsky nezáludné a přehledné. Naivismus vyvažovala postojem „ale takovéhle písničky o lásce přece můžete myslet vážně a nemělo by to být trestné“, měla a pořád jistě má hitové střevo na odrhovačky, které nemůžete dostat z hlavy a navíc vám to nevadí. Nové album je první neautorské – i když tu zůstal styl komorního indie písničkářství, což je právě ten vtip. Masha s kvartetem tu totiž přehrává muzikálové písně Kurta Weilla a Fredericka Loeweho (ten druhý, vídeňský rodák, napsal mj. hudbu k My Fair Lady). Vybrala si vesměs songy z éry jejich emigrace (před Hitlerem) do USA, což se promítá do jemné melancholie na albu. Překlad staré hudby pro velkou scénu do jazyka dnešní hudby z malých klubů vyšel pozoruhodně. Zpěvačka zpívá umírněně, „vypravěčsky“, v protikladu k šansonovému prožívání. Kytara s rytmikou jsou aranžované jednoduše, ale ti brnkálci přitom dost přesně vědí, co chtějí, a uhrají to přesně. On the Street Where You Live (z My Fair Lady) zpíval u nás Milan Chladil: Masha v tomtéž materiálu nachází potenciál pro kapely typu Tornádo Lue nebo Yo La Tengo (s nimiž jela turné). Rok teď nekoncertovala, coby čerstvá mutti. V červnu se vrací na scénu a bylo by skvělé moci zjistit, zda i naživo dokáže předávat silné písně s takovým sebeupozaděním.
Pavel Klusák
Avishai Cohen
Aurora
EMI 2009
Izraelský kontrabasista a zpěvák bývá označován za jazzmana, ale stejně dobře o něm lze hovořit jako o představiteli world music nebo jako o písničkáři či spíše šansoniérovi. Ono spojení s jazzem je pochopitelné, Cohen se prosadil jako kontrabasista u Danila Peréze a Chicka Corey, přičemž spolupracoval také s Herbie Hancockem nebo Bobby McFerrinem. Na albu Aurora ale zůstávají jazzové prvky v pozadí, i když nechybějí a zřetelné jsou v celém albu. Hlavní jsou ale komorně pojaté písničky, v nichž jsou patrné prvky etnické hudby: úvodní Morenika má hodně blízko k hudbě romské, závěrečné španělsky zpívaná Noches Noches/La Luz zase čerpá z hudby španělské. Ve vynikajícím střídmém Leolam jsou patrné postupy arabské hudby. Spolu s uměřeným Winter Songem, stojícím na obměňovaném basovém riffu, představuje Leolam jeden z vrcholů desky a potvrzuje pravidlo, že v jednoduchosti je síla. It’s Been So Long se soulovým nádechem zase ukazuje sílu hlasu zpěvačky Karen Malky. Mezi inspiračními zdroji nechybí ani flamenco. Cohen zdroje nezakrývá, ale nikdy se jimi nenechá strhnout natolik, aby jim podlehl a opustil zvolené pojetí. Skladby jimi jen koloruje a zachovává integritu a komorní ráz desky, i když to kapela v druhé části El Hatzipor, ovlivněné latinským jazzem, rozjede a piano Shaie Maestra perlí. Podobně odvázaný je i Alon Basela. Aurora je vynikající album, které se neoposlouchá, protože staví na atmosféře a procítěném projevu, jenž ctí náladu písní.
Alex Švamberk