V čem je světoznámý festival na Riviéře tak výjimečný? Podepsala se i na něm všude skloňovaná hospodářská krize? Jsou autorské snímky v ohrožení, anebo mají naopak příležitost v nelehké situaci vyniknout? Cannes je barometrem stavu filmového průmyslu v Evropě. Pojďme se podívat, co ukazuje.
Výlučnost festivalu v Cannes spočívá v tom, že se velmi dobře dokáže pohybovat na pomezí umění a komerce. Uměním je myšlen autorský přístup k filmu; snaha experimentovat, provokovat diváka i točit snímky s řemeslnou poctivostí, s nápadem a s využitím specifických vyjadřovacích forem filmu. Komercí pak všechno ostatní. Festival má v oficiálním výběru něco kolem čtyř desítek filmů a dalších třicet pak přidají dvě nezávislé sekce Quinzaine des Réalisateurs (Patnáctka režisérů) a Semaine de la Critique (Týden kritiky). I to je důkazem, jak přísný je zde výběr filmů a jak festival dbá o kvalitu nabízených titulů. Paradoxem ovšem je, že zhruba dalších tři sta děl je zde nabízeno prodejci v rámci filmového trhu, kde najdete vše – od béčkových hororů až po soutěžní snímky. Nebylo tomu jinak ani letos.
Vivat umělecký film, konec žánrovkám!
I v Cannes se letos hodně skloňovalo slovo krize. Filmových profesionálů přijelo na trh až o třetinu méně než vloni. Chyběly především opulentní americké delegace s nejnovějšími trháky a menší američtí distributoři. Ani účast nákupčích ze střední Evropy nebyla tak masivní jako dříve a bylo to vidět. Zatímco v minulých letech byla většina titulů předkoupena, ještě než se vůbec dostala na plátna kin, letos se obchody dělaly převážně až na místě; větší distribuční firmy navíc přestaly nakupovat kvalitní filmy v balíku s dalšími, často komerčně úspěšnými tituly, a začaly se více rozhodovat, do čeho své peníze vloží. Najednou nabylo na důležitosti, zda distributor uvede snímek do kin, jaké má výsledky či které filmy uváděl předtím. S prodejci se začala řešit nejen kvalita nabízeného zboží, ale především situace v daném regionu a možné výnosy z distribuce. Zjednodušeně to znamená, že namísto toho, aby se film prodal za nejvyšší nabídku a pak už bylo celkem jedno, jestli ho uvidí byť jen jediný divák, se začalo přemýšlet o tom, jakým způsobem potenciálního diváka k uměleckému dílu přilákat. Často se píše, že se umělecký film stává spíše festivalovou tvorbou, která nemá šanci v distribuci uspět. Tento mýtus letos v Cannes padl. Zájem o soutěžní filmy byl mimořádný jak u diváků a novinářů, tak u profesionálů. Na úbytě scházejí spíše předražené žánrové projekty.
Temné proudy
Přesto lze říct, že letošní výběr byl poněkud opatrný. Na červeném koberci se střídali Quentin Tarantino, Pedro Almodóvar, Lars von Trier, Alain Resnais, Michael Haneke, Ken Loach, Jane Campionová, Tsai Ming-liang, Ang Lee a další. Z méně známých autorů se v soutěži objevila britská režisérka Andrea Arnoldová se snímkem Fish Tank (u nás běžel její debut Red Road), Číňan Lou Ye (který má ve své domovině problémy s cenzurou, a tak jeho nejnovější snímek Jarní horečka do Cannes putoval bez povolení čínských úřadů) a Filipínec Brillante Mendoza, jenž zde soutěžil vloni s debutem Serbis a jehož filmy si netroufají uvádět ani ty nejodvážnější festivaly. Ten si nakonec překvapivě odnesl cenu za nejlepší režii, a přitom byl jeho snímek Kinatay z prostředí prostituce pro velkou většinu diváků nekoukatelný, snad s výjimkou Tarantina a porotkyň Isabelle Huppertové či Asie Argentové. Obecně lze říct, že soutěžní tvorba nabídla nejrůznější podívanou. Od intimního kostýmního dramatu Jane Campionové Bright Star o životě legendárního básníka Johna Keatse přes almodóvarovskou komedii Rozervaná objetí s Penelope Cruzovou až po rozjuchané filmy Taking Woodstock Anga Leeho či Looking for Eric Kena Loache, kde si sám sebe zahrál i začínající herec a fotbalista v důchodu Eric Cantona.
Haneke a von Trier v útoku
Prim ovšem hrála díla spíše temná, nabízející divákovi cestu tam, kam se snad ani nechce podívat. Takový byl bezesporu nejprovokativnější snímek celého festivalu, Trierův Antikrist. Po jeho projekci čekala na trochu paralyzované diváky řada novinářů a ihned po nich chtěli první reakce. Rozklepaný Trier pak na tiskové konferenci musel čelit vlně nevole a na závěr se prohlásil nejlepším režisérem na světě. I česká média film představila jako soubor násilných scén, které diváky nutí trpět, ale ve výsledku je Trierův opus mimořádnou poctou dramatikovi Augustu Strindbergovi a najdeme v něm i ozvuky Kubrickova Záření. Ukazuje především tvrdě zkoušený pár, u něhož pod tíhou osobní tragédie vyvstanou ty nejniternější otázky po smyslu života.
Podobný atak na diváky pak nabídl i vítěz hlavního festivalového ocenění, Zlaté palmy, Michael Haneke, který se ve svém filmu Bílá stuha vrací do roku 1913, aby zinscenoval v podstatě banální kroniku jedné vesnice, kde dojde k několika podezřelým násilnostem, jejichž viníka se nedaří odhalit. Haneke precizně buduje obraz doby bez vyprávěcích příkras a poukazuje na tolik aktuální střet generací, v němž rodiče vyžadují po dětech dodržování řádu, ačkoliv si ho sami upravují dle svých nejživočišnějších potřeb.
Velký ohlas pak vzbudil žurnalisty favorizovaný snímek Prorok u nás málo známého režiséra Jacquese Audiarda. Ten nechal postavit monstrózní věznici, do níž umístil příběh o mladém muži, který se až ve vězení naučí, co je to skutečný zločin. Všechny tyto tři filmy, ale i další soutěžní příspěvky, jako Vejdi do prázdna Gaspara Noého nebo Vengeance Johnnieho Toa, nabízely skutečný autorský pohled na současný svět. Pohybovaly se sice za hranicemi reality nebo objevovaly staré, dávno zaniklé světy, ale ukázaly divákům, že filmové umění je především obraz, kvalitní vedení herců, střih a schopnost otevřeného diváka zaujmout, nikoliv jen nabít prvoplánovými emocemi.
Vítězství Zuzany Špidlové
Mimo soutěžní výběr se promítaly debuty, díla méně známých režisérů a v rámci studentské sekce i český film Bába. Ten nakonec zvítězil a dokázal, že i český prostor může nabídnout světu více než Báthory, který se zvesela prodával na trhu do jednoho teritoria za druhým. Režisérka Báby Zuzana Kirchnerová Špidlová má ráda francouzskou kinematografii, studovala v Paříži, má přehled o současném filmu, a tak není divu, že v Cannes uspěla. Při pohledu na to, co se v tomto francouzském letovisku hraje, je člověku nad českým filmem skutečně smutno. Letošní festival dokázal ustát krizi a nabídnout tituly, o kterých se bude mluvit ještě za rok a jejichž podstatná část bude k vidění po celé Evropě. Ukázal tak životaschopnost celého konceptu chráněné evropské kinematografie (a autorského filmu jako takového), nad kterým u nás kritici, kinaři, distributoři a hlavně diváci často jen ohrnují nos.
Autor je ředitel distribuční společnosti Artcam. Ta k nám v nadcházející sezoně uvede zmíněné canneské snímky Bílá stuha, Antikrist, Vejdi do prázdna a Čas, který zbývá.