Žižekova divoká kachna

Nedá se říci, že by se Slavoj Žižek neustále opakoval – nakonec kterému mysliteli se to nestává, opakování přece nemusí být vždy prezentací téhož. Je to způsobeno spíše jakousi krouživou manýrou, osobitým stylem či gestem, jímž tento slovinský filosof uchopuje svět, aby ho mohl prozkoumat, prohníst či kompletně protřepat.

Umanuté hledání pravdy

Používá přitom speciální analytické nástroje: pojmový soubor německé klasické filosofie, donekonečna variované, ale v základě pořád čistě dialektické, což přináší také nepřehlédnutelné estetické emoce, s jejichž vyvoláním u čtenáře Žižek nejen počítá, ale ze kterých má radost i on sám; a potom lacanovský psychoanalytický kufřík, jehož dno je pořád v nedohlednu, a tak je neustále možné nástroje této analýzy předělávat, opravovat, měnit a střídat.

Podkova nade dveřmi shromažďuje čtrnáct textů z různých období. Řada z nich míří k aktuálním událostem, jako je válka v Iráku nebo 11. září (Válka v Iráku – kde číhá skutečné nebezpečí?), jiné jsou obecnějšího charakteru (Fetiš strany, Utopie liberalismu atd.); ve všech se ale objevuje zvláštní diference, která jako by nesla celý svět moderního kapitalismu, jehož jistotami by Žižek rád otřásl. Je to překvapivě rozdíl mezi pravdou a lží, tedy něčím, co podle podivně zakořeněné předsudečné představy postmoderní filosofie definitivně rozložila. Žižekova umanutost po hledání pravdy naopak ukazuje, že tento rozdíl z filosofie nikdy nezmizel, jakkoliv je toto hledání stále složitější a bolestivější.

Proměny Václava Havla

Výborným příkladem je esej Pokusy uniknout logice kapitalismu, v němž Žižek probírá proměny myšlení Václava Havla. Koncept „života v pravdě“, který Havel vytrhl z Patočkova filosofického kontextu a začal ho využívat po svém, podle Žižeka odporuje kapitalistickému řádu, což si Havel ve svých esejích z osmdesátých let ještě uvědomoval, zatímco dnes považuje půdorys liberální demokracie vycházející z kapitalistického trhu za jakési zjevení životní pravdy. „Co antikomunističtí disidenti jako Havel mají zpravidla tendenci přehlížet, je skutečnost, že samotný prostor, z něhož kritizovali a odsuzovali každodenní mizérii režimu, byl otevřen a udržován pokusem komunismu uniknout logice kapitalismu.“

Tato dialektická provázanost se objevuje i v dalších textech, zejména tam, kde se Žižek vrací k otázce, jaký je rozdíl mezi komunistickou a nacistickou totalitou. S posedlostí sobě vlastní trpělivě pracuje na dekonstrukci představy, že se stalinismem skončila i veškerá naděje na to, že revoluční prvek komunismu se definitivně diskreditoval. To je také důvod, proč Žižek ve svých úvahách nakonec vždy dojde k Leninovi jako zdroji všeho. Dialektická dvojice „Stalin – Lenin“ je nesena napětím, které ukazuje beznadějnou a nadějnou tvář revoluce. Lenin reprezentuje otevřenost prostoru a odvahu k činu, která neshořela se stalinskými čistkami, soudí Žižek a bez ostychu dodává, že obnova energie revoluce spočívá v jistém návratu k Leninovi.

Fukuyama a Žižek na jedné lodi

Důsledky, které to má, předvádí poslední esej výboru Robespierre neboli „božské násilí“ teroru. Žižek využívá známé statě Waltera Benjamina Ke kritice násilí, aby podobně jako Hegel vysvětlil, že neexistuje revoluce bez krve a že revoluční teror je třeba přijímat jako dějinnou nutnost. Postava Robespierra pak slouží jako symbol, v němž se skrývá celý problém života na „konci dějin“, kde se liberální demokracie jeví jako završení vývoje a poslední forma dosahování sociální spravedlnosti. Robespierre je vykonavatelem i obětí teroru, ale sám to nepřijímá jako tragédii, protože tento vývoj je takříkajíc v logice věci. V Žižekově představě se toto zvláštní „nelpění na životě“ stává základní podmínkou jakékoliv další revoluční změny. Život v pravdě je, heideggerovsky řečeno, totéž jako „přiznávat se k smrti“.

Žižek se tu náhle a zcela překvapivě ocitá na stejné půdě jako dlouho kritizovaný Francis Fukuyama. Také on považuje za hnací motor dějin platónský thymos, tedy zmužilost či odvážnou hrdost, která zahrnuje potenciální možnost ztráty života, oběť často jen symbolickou, prováděnou v čiré možnosti, ale přece jenom oběť. V podstatě je to úplně stejné jako u přijímání nutnosti revoluční teroru, jen hegelián Fukuyama se odvolává na logiku pána a raba a lacanovský čtenář Hegela Žižek má raději Robespierra.

Bojíme se smrti

Nalezení pravdy a její oddělení od lži není možné bez násilí, jenže moderní kapitalistické společnosti žijí z předpokladu vyloučení násilí či jeho transformace do „mírových“, snesitelných prostředků. Proto také raději věříme mýtům a pověrám, naznačuje Žižek, jako je například podkova zavěšená pro štěstí nade dveřmi nebo vyprávění o nejlepším možném demokratickém uspořádání politiky, protože se bojíme pravdy, což v posledku znamená – bojíme se zemřít a snažíme se tuto možnost vyřadit ze života.

Slavoj Žižek v tomto usilovném a dalo by se říct bezohledném hledání pravdy připomíná postavu Gregerse Werleho z Ibsenovy hry Divoká kachna. I on jedná ve jménu vznešených „ideálních nároků“, aby ukázal falešnost institucí a přesvědčení a otevřel cestu k novému, čistému začátku. Jak „tvořivě“ tyto ideální nároky zapracují v Ibsenově hře, se všeobecně ví. A tak není vyloučeno, že rovněž proti Žižekovu absolutnímu nároku revoluční pravdy by se dala použít slavná replika doktora Rellinga: „Když průměrného člověka připravíte o jeho životní lež, připravíte ho také o štěstí.“

Autor je komentátor Hospodářských novin.