Překladatelské peklo

Která překladatelská pochybení považujete za nejnebezpečnější?

Nechce se mi uvádět nic neříkající výčet takových pochybení. Pokud by si někdo z čtenářů chtěl udělat masochistickou chvilku a měl chuť okusit to naživo, nechť si třeba na stránkách Obce překladatelů najde seznam laureá­tů anticeny Skřipec a zkusí si některé z nich půjčit v knihovně – utrácet za ně peníze, to vskutku nemá cenu. Mám ovšem jednoho favorita, který je skladný, lehký a vejde se bez problémů téměř do každé kapsy. Je jím svazeček nazvaný Nechovejte se tu jako doma, příteli – vydalo nakladatelství Atlantis 2006 –, v němž si Milan Kundera sám přeložil dva ze svých esejů, s výsledkem v tom nejhorším myslitelném smyslu neuvěřitelným. Tam to na několika desítkách malých stránek je úplně všechno. Jako tehdejší člen poroty jsem tenhle vskutku mimořádný opus navrhoval na Skřipec, ale moji kolegové spoluporotci byli bohužel proti, takže to neprošlo.

K čemu je překladatelská anticena Skřipec? Máte pocit, že po jejím zavedení kvalita překladů do češtiny stoupla?

Význam ceny spočívá hlavně v tom, že se na špatné překlady veřejně upozorňuje. Předávání Skřipce na veletrhu Svět knihy je hojně navštěvované. Ale jestli mizerných překladů ubývá, je těžké říct. Podle kolegů, kteří v porotě působili dříve, si nakladatelé během času začali dávat pozor, s jakými překladateli pracují, ale já ten pocit nemám. Byl jsem v porotě v letech 2006 až 2008 a setkal jsem se s takovými zrůdnostmi, že si s výtvory z oněch gründerských časů ze začátku devadesátých let v ničem nezadají.

A jestli mám pocit, že kvalita překladů do češtiny stoupla? Ta otázka se mi v této souvislosti zdá tak trochu nepatřičná, protože teď hovoříme o překladech špatných. Vynikající a obdivuhodné překladatelské výkony vznikaly a vznikají pořád. Tohle překladatelské nebe, jehož tvůrci jsou oceňováni v rámci Ceny Josefa Jungmanna a ceny Magnesia Litera, nemá s překladatelským peklem, jehož hnojem se prokydává porota Skřipce, v podstatě nic společného.

Který z dosud vybraných překladů byl podle vás vůbec nejhorší?

Asi Velké bitvy historie – autor Stéphane Audoin-Rouzeau, z francouzštiny přeložil Antonín Skalický, odpovědný redaktor Václav Trhal, vydalo nakladatelství Brána a nakladatelství Deus, Praha 2007 –, kterým jsme dali Skřipeček, tedy cenu za nebeletristický překlad, v květnu 2008. Je třeba dodat, že tenhle kousek měl ve finále těžkého soupeře, ale nakonec si svoji cenu po zásluze uhájil a vybojoval.

Kontaktují vás překladatelé ocenění Skřipcem? Nemají pocit, že cenu dostali jen proto, že nepatří do té správné party?

Ocenění překladatelé si zpravidla hrají na mrtvé brouky. Výjimkou je pouze laureát za rok 2006 – Skřipec dostal v květnu 2007 – Otakar Franczyk, který v reakci na své ocenění začal na všechny strany rozesílat sprosté výhrůžky a urážky.

V kterém žánru se objevuje nejvíce špatných překladů?

Na základě mých tříletých zkušeností z poroty Skřipce se v poslední době nejhorší překlady objevují v literatuře faktu, obzvlášť pak v dějinách vojenství.

Jak je na tom vlastně naše překladatelství ve srovnání s jinými zeměmi?

Já si myslím, že je na tom dobře. Přes všechny nářky se překládá ostošest. Budu-li mluvit za svůj obor, tak ve srovnání se severskými zeměmi jsme velice pilní a výkonní. Třeba v Dánsku a ve Švédsku se z české literatury nepřekládá prakticky nic. A obrovské uznání zasluhují překladatelé z norštiny, kteří jako by se v posledních letech doslova utrhli z řetězu. Klobouk dolů. Čeští překladatelé coby zástupci malého jazyka mají v sobě skromnost a pokoru, bez nichž se překládat nedá. Třeba anglosaští překladatelé – pokud můžu mluvit na základě svých omezených zkušeností – mnohdy k překládání přistupují povýšeně a „velkoryse“ ve stylu: buďte rádi, že to do – velké a světové – angličtiny vůbec přeložíme, a jestli se vám to takhle nelíbí, tak si trhněte nohou.

Můžete jmenovat základní předpoklady dobrého překladatele?

Kromě patřičného vzdělání v jazyce, z něhož překládá, musí ovládat svou mateřštinu, do níž překládá, a mít pro ni cit. Musí mít respekt k překládanému dílu a být si vědom toho, že překladatel je – v tom nejlepším smyslu – služebník. A jestliže má nějaké exhibicionistické sklony, může je samozřejmě ventilovat někde jinde, ale při překládání je musí umět potlačit. Podle mě také musí mít vztah ke knize, kterou překládá. Někteří sice tvrdí, že to berou jako řemeslo a můžou přeložit každou knihu, aniž by k ní potřebovali mít nějaký vztah. Ale to si já osobně nedovedu představit.

Ekonomická krize pomalu tlačí počet vydávaných titulů dolů. Může se odrazit i ve vydávání kvalitních překladů? Nezačnou nakladatelé šetřit a najímat si třeba nezkušené studenty?

Na tohle byste se měli zeptat spíš nakladatelů. A otázka, jestli nakladatelé „nezačnou šetřit“, je poněkud nemístná a bizarní, protože oni přece šetří na – dlouhodobě hanebně nízkých – překladatelských honorářích už teď, přestože překladatelův honorář tvoří velice malou část celkových nákladů na vydání knihy. Ale pokud by chtěli šetřit, tak bych jim a bez nároku na odměnu za „konzultaci“ poradil, aby namísto k překladatelům napřeli pozornost třeba ke knihkupcům: proč má knihkupec mít z každé prodané knihy třicet procent prodejní ceny, tedy mnohonásobně víc než překladatel? Už slyším ten povyk knihkupců, že oni přece musejí být z něčeho živi. To přece musejí i překladatelé, a proto si mnozí vyděláváme na slušné živobytí v komerční sféře, abychom si mohli dovolit překládat za malé honoráře uměleckou literaturu. Nechť se knihkupci chovají podobně: za provozování „nezištné“ kulturní činnosti, jímž prodávání knih je, ať dostávají deset nebo patnáct procent z prodejní ceny knihy – aby bylo na slušné honoráře pro překladatele. A na pořádné živobytí ať si vedle toho vydělávají provozováním hospody, sexshopu nebo nevěstince.

K těm nízkým honorářům: česká Obec překladatelů je jedním z mála oborových sdružení v české kultuře, které se pustilo do boje za výši minimálních honorářů pro překladatele. Byla například zveřejněna srovnávací studie Evropské rady asociací literárních překladatelů o podmínkách, jaké mají překladatelé v jednotlivých evropských zemích. Mimo jiné vyplynulo, že čeští překladatelé jsou placeni nejhůře. Co si myslíte o mediálním a politickém využitím oné studie?

Ano, ta studie byla prezentována na loňské Valné hromadě Obce překladatelů. Autoři ji zřejmě vytvářeli v jakémsi jiném, mně neznámém světě. Po celou dobu té poměrně dlouhé prezentace, plné jakýchsi grafů a tabulek, jsem si říkal, proč se na něco takového mrhá lidskými silami a penězi. Další využití té studie nesleduji, protože mi přijde jako klasická cimrmanovská slepá ulička. Nechápu především, kde a kdy a v čí hlavě se zrodila představa, že by se překladatel měl překládáním literatury uživit. Překládáním literatury se zabývám od roku 1992, a že bych se tím mohl slušně uživit, to mě nikdy ani na okamžik nenapadlo. Nevnímám to jako zdroj obživy, nýbrž jako tvůrčí uměleckou činnost, a tou se přece zdaleka neuživí všichni, kdo se jí zabývají. Tak to prostě je, vydělat na pořádné živobytí si překladatel literatury musí někde jinde. A bohužel musím říct, že mi to věčné skuhrání mnohých kolegů přijde nedůstojné a trapné.

Jste spokojen s fungováním Obce překladatelů?

Jako loajální člen mohu říct jen to, že otázky jejího fungování se mají řešit v rámci Obce, nikoli probírat v médiích.

Ještě k té studii. Překladatel Viktor Janiš ji v poznámce v časopise Reflex zpochybnil: „Nedávno jsme se v rubrice Never more dozvěděli, že čeští literární překladatelé jsou podle průzkumu CEATL ti nejodíranější v EU. Není tomu tak – čísla nahlášená z Česka prostě nesedí: průměrný měsíční výdělek českého literárního překladatele rozhodně převyšuje 12 466 Kč (458 eur). Opravdu se Obec překladatelů ve svém křížovém tažení za zvyšování překladatelských honorářů musí uchylovat k falšování statistik?“ Spoluautorka studie Alena Lhotová se ohradila. Jaký máte na věc názor vy?

Viktor Janiš má naprostou pravdu. A kolegyně Lhotová se nepotřebuje ohrazovat; prostě by měla umět přijmout fakt, že někdo má na studii a její závěry jiný názor než její autoři.

O problému honorářů za literární překlad se diskutuje už léta a zřejmě to nikdy neskončí. Mohli bychom o tom mluvit celé hodiny a mohl bych vám na tuhle otázku napsat odpověď na několik stránek. Ale když půjdu k nejvlastnějšímu jádru věci: v odpovědi na předchozí otázku jsem sice řekl, že překládáním literatury se člověk nemůže uživit. Přesto by finanční podmínky překladatelů mohly a měly být lepší, avšak překladatelé si za své často mizerné honoráře můžou sami, protože navzdory tomu, že to jsou svéprávní dospělí lidé, podepisují špatné a nevýhodné smlouvy. Nikdo je k tomu přece nenutí, žádná povinnost podepsat špatnou smlouvu přece neexistuje. Když je smlouva špatná a nevýhodná, ať ji nepodepisují. A když to někdo přesto udělá, tak ať se potom zlobí jen a jen sám na sebe.

Pro minulou A2 řekl redaktor Plavu Lukáš Novosad, že je nyní načase Skřipec redefinovat. „Čtenáři většinou nerozumějí, proč by měli chtít za své peníze překlad vynikající, když se mohou spokojit s průměrem i podprůměrem, umožní-li jim porozumět příběhu.“ Myslíte, že takový typ vnímatelské negramotnosti mezi českými čtenáři beletrie skutečně narůstá, nebo je jen viditelnější díky internetovým diskusím?

Nechť se na mě pan Novosad nezlobí, jeho tvrzení sice na první pohled vypadá hlubokomyslně a originálně, ale je to naprostý nesmysl. Moje zkušenost z pozorování přátel a známých je taková, že člověk si přečte knihu, a buď se mu líbí, nebo ne. A nelíbí-li se mu a přemýšlí proč, pak jen málokdy – pokud vůbec někdy – pojme podezření, že by to mohlo být překladem. Většinou dojde k závěru, že tenhle spisovatel prostě není moc dobrý. Něco se mu sice zdá divné, ale bere to jako hotovou věc a vinu přičte autorovi. Řekl bych, že čtenáři se v drtivé většině vůbec nezajímají o to, kdo tu kterou knihu přeložil, a vůbec si neuvědomují, co všechno – v dobrém i ve zlém – může překladatel s knihou udělat. Kolik čtenářů si dá tu námahu, že si seženou originál – pokud tedy jeho jazyk ovládají – a pustí se do srovnávání? Moc asi ne.

A „vnímatelská negramotnost“ – jaký to výraz! – nejspíš byla a je víceméně konstantní. Příklad, abych jen tak netlachal naprázdno: do smrti nezapomenu na oslnivý zážitek z četby románu Emily Brontëové Wuthering Heights – česky Na větrné hůrce –, na autorčin nádherný, uhrančivý, magický jazyk, ze kterého jsem byl naprosto unešený. Nejspíš jsem při četbě vypadal jako čtenář Dostojevského na známém obraze Emila Filly. Schválně jsem se podíval do českého překladu – vyšel mimochodem v šedesátých letech, dávno před onou „krizí“ překladu, o které se mluví v posledním dvacetiletí – a po pár minutách jsem ho musel odložit. Ten „překlad“ jen prázdným jazykem převypravuje prostou kostru příběhu a po krvi, mase a šťávě originálu, jež mu dodává právě jeho jazyk, tu není ani stopy. Troufám si říct, že kdo četl tenhle román pouze v českém překladu, tak vlastně neví, o čem ta kniha je, a v podstatě ji nečetl. A nechť mě někdo poučenější popřípadě poučí, ale nevím o tom, že by se někdy od těch šedesátých let nějací čtenáři dožadovali kvalitnějšího překladu.