Zola Jesus

Podle některých předních hudebníků se žánr noise vymezuje především vůči populární hudbě a snaží se ji „zničit“, anebo militantně poukazuje na její plytkost, respektive plytkost celé populární kultury. Noise často slouží politickým aktivistům a nezřídka hřmí jako zbraň proti konzumnímu stylu žití. Umělci nechtějí jenom žrát a nakupovat a nepříjemným zvukem je pro ně právě pop, jak říká japonský guru hluku Merzbow. Co se ale stane, chopí-li se kdysi úzce vymezeného žánru zpěvačka a muzikantka, která líbivé melodie nezatracuje?

Spojujme!

Dvacetiletá Nika Roza Danilova z Wisconsinu, vystupující pod jménem Zola Jesus, ovšem nespojuje jen noise a pop. Deset let studovala operní zpěv, v žádném rozhovoru nezapomene akcentovat, jak je zapálená pro avantgardu a vymýšlení nových zvuků, a je prý naprosto na větvi z popové estetiky šedesátých let. Kromě toho ji fascinuje původně newyorské postpunkové hnutí no-wave a do it yourself přístup. Někteří zařazují její hudbu do škatulky lo-fi goth, pro jiné to může být normální pop otrávený skřípajícími vazbami těžko rozpoznatelných nástrojů. V přibývající záplavě zpěvaček a autorek, které operují jen s kytarou, my space profilem a pocitem, že jejich hudba bude zákonitě někoho zajímat, působí Zola Jesus trošku jako Johanka z Arku internetového světa – už proto, že její projev je nebývale hlasitý a sama zpěvačka se dokáže tvářit způsobem, který Bob Dylan nazval „vím něco víc než vy a neřeknu vám to“.

Podle svých slov měla zpočátku problém hrát naživo skladby tak, aby zněly stejně dobře jako na deskách. Poté, co se k ní při vystoupeních připojili dva spoluhráči, ale na ni zůstal pouze zpěv – a možnost důkladně se tak ponořit do hudby. „Na koncertech se proměňuji v hrůzostrašnou divu. A jak to vlastně vypadá? To opravdu nechtějte vědět.“ Samotný operní zpěv v jejích skladbách zase tolik nevíří; je pro ni důležitý spíše proces, jímž si při studiu opery musela projít. Deset let poznávání vlastního hlasu a jeho možností jí prý ukázalo, že člověk může tělo a hlasivky neuvěřitelně ovládat.

Možná právě díky tomu je z jejího zpěvu slyšet síla, kterou vyprodukuje jenom operní zpěvačka s punkovými kořeny a avantgardní základnou. Stejně jako by jí to ale nestačilo – všechno je potřeba ještě prohnat přes efektové pedály s ozvěnou a promíchat s dalšími zvuky. Hlas je jen prostředek, jak celou skladbu urychlit a dát jí energii. V nejvypjatějších momentech se Zola Jesus zařazuje do protopunkového šiku, její hlas prokopává industriální rytmika a hlukové poryvy drží na kostře skladeb jako sádra. Přesto se občas dokáže uklidnit a vystřihnout skladbu, která na vlnách zpětných vazeb spíš melancholicky pluje, než aby je nějak agresivně prorážela. Když ke slovům přimícháte bílý šum, nebudou znít důrazněji – o to účinnější ale budou ta, kterým se přes nános hlukového prachu podaří prodrápat až k posluchačovým uším.

Sdružujme!

Diskografie Zoly Jesus zatím pochopitelně není příliš rozsáhlá, dosud vydané EP a singly ale naznačily, že vůbec nebude od věci se na její tvorbu zaměřit. Letošní rok zahájila podomácku vydaným CD-R New Amsterdam, na něž soustředila především demoverze některých skladeb, jež se později objevily na prvním oficiálním EP Tsar Bomba. To se vešlo do našlapaných aktivit labelu Troubleman Unlimited, který kromě obskurních a obskurnějších projektů vydává i noiseové megastars Wolf Eyes, z pražského koncertu známé Religious Knives nebo kdysi zajímavého písničkáře Devendru Banharta.

V tradici avantgardy se zpěvačka nezapomíná zapojovat do uměleckých spolků a skupin lidí, kteří si „myslí, že teď je potřeba s hudbou něco udělat“. Mnozí si to sice myslí už padesát let, každá generace ale musí mít své mluvčí, kteří se pokusí uchopit hudbu z nového úhlu. Zola Jesus je, jak říká, připravená. „Samozřejmě že na to nemám čas. Ale klidně se kvůli hudbě vykašlu na školu, když to bude potřeba.“

Její tvorba prakticky jen potvrzuje slova některých škarohlídů, že dnes už nic nového nevzniká. Ve skutečnosti jsou ale nové právě ony smyslupné kombinace vnějších vlivů, které hudebník dokáže na ploše půlhodiny propojit tak, aby se zrodilo něco neotřelého. Čím víc je autor ovlivněn okolím a čím více impulsů dokáže jeho tělo přijmout, tím větší šance na takovou skladbu tu je. A pokud někdo vychází z opery, operní zpěv ale drží v punkových dlaních, hlubokými nádechy přidává vrstvy a vrstvy feedbacků, z levé strany si přivolává no-wave klávesy a z pravé přisypává chaotické bílé šumění, je nanejvýš pravděpodobné, že výsledek bude pozoruhodný.

Autor je hudební publicista.