Režie Roman Vojkůvka, 2009, 120 min.
KaB Music 2009
Amatérský snímek Romana Vojkůvky je komunitou tuzemských hororových fanoušků oslavován jako první český filmový krvák. Pochvalné ohlasy, jež mezi milovníky hororů vyvolal (viz studna.net), však zavání nekritickým nadšenectvím z toho, že u nás vznikl snímek, kde figuruje sadistické násilí a který svými hyperrealistickými prvky odkazuje k současným dílům hororového žánru. Připodobňování Vojkůvkova výtvoru k současným, především nízkorozpočtovým hororům se nabízí, avšak právě v tom je jeden z kamenů úrazu. Snaha amatérů vytvořit napodobeninu profesionálních děl většinou ústí v nezdar prostě kvůli nedostatku zázemí, které není jen technické, ale především řemeslné. V případě Vojkůvkova filmu se to projevuje v četných nedůslednostech – ve většině scén se hromadí zbytečné záběry, které nepřináší nic nového, postavy mluví chvíli nespisovně a chvíli spisovně (a když mluví spisovně, působí to nepatřičně), kamera hojně využívá barevných filtrů, ale zcela nekoncepčně, a navíc je střídá s klasicky natočenými záběry, což rozbíjí náladu snímku na různobarevné střepy. Rozhodující selhání ale spočívá v tom, že to vůbec není horor ani exploatace, i když se tak zpočátku tváří. Děj je v první polovině rozehrán jako typický exploatační thriller o pomstě, ale ve druhém dějství se rozplizne do pseudohlubokého teologického mudrlantství, které v podobných žánrech nemá co dělat. Tvrzení, že čeští filmaři nejsou schopni natočit čistý žánrový film, trvá.
Antonín Tesař
Neznámý
Unknown
Režie Simon Brand, 2006, 85 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Mnohé současné snímky jsou postavené na scénářích, které místo pravděpodobnosti upřednostňují konstrukci umělých světů a opájejí se vlastní elegancí, jež mívá často blíže k algoritmu než k vyprávění. Snímek debutujícího Simona Branda postavený na dnes už nikoli originální zápletce typu „puzzle“ (skupinka postav uzavřena ve společném prostoru bez informací jak o sobě navzájem, tak o účelu pobytu) se sympaticky zaměřuje na etický rozměr konání hrdinů. Místo hororu či sci-fi silně odtrženého od reality (Kostka, Saw) jde o dílo na pomezí thrilleru a dramatu. Pět protagonistů se probere bez paměti v opuštěné chemické továrně, postupně přichází k útržkům vzpomínek, spekuluje, co se vlastně událo a na které straně zákona kdo z nich stojí. Film je rytmizován flashbacky, v nichž si jednotliví hrdinové vybavují cosi z doby před nehodou s únikem plynu. Není jisté, co přesně jsme v nich viděli; divák je znejistěn podobně jako postava. Navíc se díky znovu nabytým údajům mění nejen šance na přežití každého z hrdinů, ale otřásají se i jejich představy o vlastním morálním založení. Bohužel však neobratnost ve způsobu podávání informací odvádí od těchto silných témat pozornost. Překombinovaná druhá půle díky změnám morálních dilemat není samoúčelná, kvůli stylu podání však i zde překvapivost pointy vyhrává nad ponorem do nitra postav.
Tomáš Stejskal
Marley a já
Marley and Me
Režie David Frankel, 2008, 120 min.
Bontonfilm 2009
David Frankel není za kamerou nováček, natočil televizní seriály Bratrstvo neohrožených či Vincentův svět. Režie celovečerního filmu do kin se chopil až po dvacetileté zkušenosti v televizi a vytvořil sice nijak originální, ale příjemně nepodbízivý pohádkový příběh Ďábel nosí Pradu. Už tady ukázal, že komediální žánr se obejde bez třeskutých gagů a že funkčnější je konstantní letmý úsměv na tváři. Svou adaptací autobiografického bestselleru Marley a já od Johna Grogana nyní dokázal nejednoho publicistu mile překvapit. Z Groganovy knihy o psovi totiž autor mohl udělat jednoduše sentimentální ódu pro pejskaře. Marley je zlobivý labrador, takže není pochyb, že s přibývajícím stářím (a ubývajícími silami) se napovrch derou slzy. Frankel slzy z diváků dostat umí, ale chybí tu pocit vykalkulovanosti, lacinosti, kýče. Film nepojímá psa jako hlavního hybatele všeho dramatického a zhusta zapojuje manželskou dvojici civilně ztvárněnou Owenem Wilsonem a Jennifer Anistonovou. A pochvala do třetice: Marley a já se ubránil sklouznutí do romantické podívané, kde 1+1 rovná se zaručeně láska. Film, obdobně jako Nouzový východ, nejvíce vypovídá o drobných krizích v manželství. Bonusový materiál pro české diváky neposkytuje nic zajímavého, uvedené vystřižené scény mohou dojem z filmu spíš pokazit.
Lukáš Gregor
The Gossip
Music For Men
Sony BMG 2009
Pryč jsou naštěstí doby, kdy se veškerý zájem okolo americké trojky The Gossip soustředil především na korpulentní zpěvačku Beth Ditto. Po úspěchu tři roky staré desky Standing in the Way of Control, která dobyla všechny možné indie pozice doma v Americe, ale především v Evropě, se kapela rozhodla spojit síly s producentem Rickem Rubinem. Už tato plánovaná kooperace a výměna indie labelu Kill Rock Stars za nadnárodní Sony BMG slibovaly řadu změn, a k těm na novince doopravdy došlo. Stejně jako v případě Yeah Yeah Yeahs se na nové desce The Gossip nazvané Music For Men dočkáme další invaze elektroniky. Ta celkově stále svižný sound skupiny řádně prosvětluje a posunuje trio do mezaninu, na půl cesty mezi přízemním rockovým pódiem a nablýskanou tančírnou v prvním patře. Úvodní skladba Dimestore Diamond pulsuje funkovou basou a hned s druhým trackem, pilotním singlem Heavy Gross, dostáváme první masivní direkt na bradu skleněnou disko koulí. Třetí položka 8th Wonder znovu připomene hutnější rockové kořeny a čtvrtá, téměř čistě syntetická Love Long Distance je pop soul bez bázně a hany. The Gossip hrají opět na obě strany, tentokrát ale s mocnějším zvukem a řadou syntetických přihrávek v bublavé basové, ale i čistě klávesové lince. Beth a spol. se rozhodně nedá vyčítat, že by se obraceli pouze k tomu, co frčí. Spíš si vyšlapávají vlastní popovou cestičku, kterou širší veřejnost začíná pozorněji sledovat.
Pavel Zelinka
The Thermals
Now We Can See
Kill Rock Stars/Day After 2009
Pro mě jeden z nejočekávanějších koncertů roku. Portlandští pop-punkáči The Thermals 9. srpna v pražském klubu 007. Jejich poslední album, které vyšlo na sklonku jara, sice nedosahuje kvalit předchozího (The Body, the Blood, the Machine, 2006), přesto jde o náramně zábavnou nahrávku. Thermals jsou tu ještě popovější, melodie líbivější, až zvonivé vyhrávky kytar vlastně tak trochu splývají. Najdou se tu slušné hitovky, především titulní Now We Can See, ale také We Were Sick, When I Was Afraid nebo When I Died. Trochu unavující je balada At the Bottom of the Sea, která se z povedené pomalejší skladby protahuje do strašlivé nudy. Podobně How We Fade. Možná mi tu ve vší té energii chybí skladba, která by z alba svou razancí vystupovala – jako Here’s Your Future na minulém albu. Nová deska vychází na novém labelu, s novým producentem a natočená v duu ve složení Hutch Harris (zpěv, kytara) a Kathy Fosterová (všechno ostatní). Na Pitchfork TV si můžete pustit ukázky z jejich živých vystoupení i krátký dokument o tom, jak to dopadne, když se Thermals vydají na newyorskou burzu, aby se něčemu přiučili. Třeba už příště neodmítnou 50 tisíc dolarů za poskytnutí jedné skladby k reklamě na extrémně neekologické vozy značky Hummer. „Jak bychom mohli pokračovat po reklamě na Hummera. Vždyť je to takové zlo,“ prohlásila v roce 2006 tahle kapela.
Jiří G. Růžička
B. Martinů, P. Eben, L. Sluka
Works for Cello and Piano
Supraphon 2008
Violoncellista Tomáš Jamník a klavírista Ivo Kahánek, oba vítězové mezinárodní soutěže Pražské jaro, patří k našim nejlepším interpretům nejmladší generace. Na své druhé společné album si opět vybrali skladby českých skladatelů 20. století. Sonáta pro violoncello a klavír č. 3 Bohuslava Martinů z roku 1952 je dílem zralého mistra v posledním tvůrčím období. Je to skladba přístupná až líbivá, prostoupená melodičností. Oběma interpretům umožnila vyniknout. Na konci alba jsou Variace na slovenskou lidovou píseň z roku 1959, které vznikly půl roku před smrtí Martinů. Inspirace lidovou hudbou, prostota a niternost tu převažují nad virtuozitou, čemuž odpovídá i uměřená interpretace: ani jeden ze sólistů nemusí dávat okatě najevo své schopnosti, přesto je slyšíme a navíc cítíme jejich společné souznění. To se projevuje i ve čtyřdílné skladbě Suita balladica Petra Ebena z roku 1955, nejdelší a nejzávažnější z vybraných kompozic. Je to dílo, v němž se baladičnost střídá s tanečními melodiemi; slyšíme v něm tragické, elegické tóny i jakousi panychidu za oběti války. Sonáta pro violoncello a klavír Luboše Sluky z roku 1956 posluchače asi překvapí nejvíc. Sluka je z trojice nejméně známý – a jeho sonáta je nejlepší skladbou z celého alba. Jamník i Kahánek opět dokazují, proč jsou v současnosti tolik oceňováni a přes své mládí prokazují vyzrálost i porozumění pro temné odstíny života a tvorby.
Milan Valden