Wrestler

Tři snímky režiséra Darrena Aronofského, které Wrestlerovi předcházely, se vymykají průměru originálním a expresivním obrazovým zpracováním. Osobité obrazy podpořené výrazným zvukem, zběsilým střihem a padnoucí hudbou Clinta Mansella jsou pro režisérův styl typické. V Pí (1998) je publikum po většinu stopáže vtaženo do klaustrofobických, černobílých místností; pronikavé zvuky a zneklidňující, rychle se střídající obrazy evokují hrdinovy migrény a paranoiu. V Requiem za sen (Requiem for a Dream, 2000) režisér předvedl snad nejsugestivněji natočené drogové halucinace a absťáky v dějinách filmu a ve Fontáně (The Fountain, 2006) umístil herce Hugha Jackmana na třetinu filmu do obří průhledné bubliny plující vesmírem. „Člověk musí sám sebe neustále znovu objevovat,“ cituje Aronofsky Davida Bowieho v odpovědi na častou otázku novinářů, proč se po třech pompézních, formálně vyšperkovaných opusech rozhodl natočit střízlivý sportovní film.

Zápas s drátem a sešívačkou na papír

Hrdinou filmu je Randy „The Ram“ Robinson. V osmdesátých letech býval největší hvězdou těchto předem domluvených zápasů na způsob show a miláčkem publika, které si v hračkářství dokonce mohlo koupit jeho plastovou figurku. I po dvaceti letech ho lidé na ulici poznávají, stále častěji ale v souvislosti s ním používají minulý čas. Více než padesátiletý Randy má tělo i tvář zpustošené steroidy a pilulkami proti bolesti. Pořád chodí do solária i kadeřnictví, epické turnaje v Madison Square Garden ale dávno vystřídaly víkendové zápasy v místní tělocvičně. Přes týden pracuje v lahůdkách a bydlí sám v karavanu. Rád poslouchá hudbu z osmdesátých let, tu současnou nemůže ani slyšet. Po obzvlášť brutálním zápase, ve kterém soupeři použili jako zbraň sešívačku na papír a ostnatý drát, skončí starý wrestler v nemocnici, kde mu lékaři oznámí tvrdý verdikt: pokud bude dál zápasit, jeho srdce nevydrží.

Odstavený Randy se snaží čas, dříve trávený v ringu, vyplnit otrockou prací u pultu, pokusem o sblížení s kamarádkou-striptérkou i s vlastní dcerou, kterou léta neviděl. Postupně se utvrzuje v tom, že jeho život byl tak definován wrestlingem, že bez něj nemůže fungovat. Stále však prokazuje zvláštní smysl pro zachování vlastní důstojnosti. Jak píše americký publicista Brian Webster, zda je konec filmu Randyho tragédií či triumfem, se musíte rozhodnout sami.

S čočkou v zátylku

Randyho příběh i jeho konec jsou předvídatelné a scénář je plný klišé. Ano, Wrestler je konvenční film, avšak precizně natočený. Na tempu mu neubírá ani místy téměř dokumentární nádech. Kamera často kráčí o krok za Randym, přilepena na jeho zátylek. Využívá tak klasického záběru sportovních filmů či přenosů a obrací ho ve smutný vtip. Zápasníka tímto způsobem následuje nejen při chůzi zákulisím a vstupu do ringu, proplétá se spolu s ním chodbami supermarketu a je s ním i za pultem s lahůdkami. Jde o jedinou formální kudrlinku, kterou si režisér dovolil, jinak se tentokrát stáhl do pozadí a upřednostnil triumf tohoto snímku – herce Mickeyho Rourka.

Pro Rourka je Randy Robinson téměř autobiografická role. Herec, jemuž v osmdesátých letech přezdívali nový Marlon Brando, se po několika špatných filmech a krátké dráze boxera propil a profetoval až na dno, což se mu vepsalo do obličeje. Aronofsky herce prosadil i přes problémy s producenty, kteří nebyli ochotni se na filmu s problémovým Rourkem podílet. Zkrachovalá hvězda pak zahrála ztroskotance s velkou věrohodností. Kamera se za sto patnáct minut od Rourkova oteklého těla téměř neodtrhne. Darrenu Aronofskému se tímto filmem podařilo vystoupit ze škatulky obrazového eskamotéra a filmového manýristy.

Autorka je publicistka.