knihy

Akif Pirinçci

Felidae. Kočičí detektivka

Přeložila Alena Sabolová

Argo 2008, 246 s.

Francis se nastěhuje do nového domu a po krátkém čase zjistí, že v okolí řádí sériový vrah. Pustí se tedy do vyšetřování, aby zločince zastavil, odhalil a předal spravedlnosti. Francis je kocour. Autor této „kočičí detektivky“ zavádí čtenáře mezi bizarní figurky světa vnímaného z kočičí perspektivy. Jeho kočičí postavy mají rysy lidské i takové, které jsou vlastní čeledi felidae neboli kočkovitých. Sám Francis je trochu přecitlivělý a trochu přemoudřelý, ovládá latinu a zná Agathu Christie. Jiný kocourek je zase zdatný v práci s počítačem. Pokud jde o kočičí vlastnosti a chování, autor Francisovo vyprávění na několika místech vybavil poznámkami pod čarou, v nichž se čtenáři dostane podrobného poučení o kočičích „reáliích“: jak kočce fungují vousy, proč se protahuje anebo jak funguje její sexuální život. Jako detektivka kniha Felidae žádným kandidátem na objev roku není. Situace jsou spíše nepravděpodobné, autor si mohutně vypomáhá efektními rekvizitami béčkového hororu či lékařského thrilleru a módním motivem záhadné sekty, nevěrohodné jsou oslí můstky v podobě bizarních dějových zauzlení, kdy hlavní hrdina čirou náhodou například narazí na deník, z něhož se dozví letitou historii, která nějak souvisí s přítomnými událostmi. Zdálo by se proto, že kniha je určena hlavně pro milovníky koček, kteří ji mohou brát jako literární vhled do toho, co se děje, když zvířátko nechají doma samotné. To však jen do závěrečného rozuzlení, v němž lze z autorových náznaků rekonstruovat podobenství o tom, že svět čeledi felidae a rodu homo se neřídí zase tak odlišnými zákonitostmi.

Jan M. Heller

Jan Rupp

Ostřinec

Argo 2009, 119 s.

Text na záložce charakterizuje Ruppovu knížku jako „turistického průvodce po fiktivním městě“, což však není zcela přesné. Jan Rupp (nar. 1975) nenapsal průvodce – tedy žánr, který se zaměřuje na místo samotné –, nýbrž cestopis, tedy text líčící vypravěčovy zážitky v dané lokalitě. Ostřinec je fiktivní město; množství signálů nás upozorňuje na souvislost s Ostravou (do velké míry je to vztah ironický a parodický), ozývá se tu však též tradice rozmanitých literárních topoi, města zásvětního, místa s tajemstvím. Hlavní hrdina navštěvuje Ostřinec primárně ze zvědavosti, tu ale v rychlém sledu vystřídá údiv, úžas a nakonec hrůza – zdá se totiž, že Ostřinec nelze opustit, že je to město, které své oběti pevně lapá. Hnací silou textu je Ruppova bizarní poetika, postavená na principu nonsensu a quasisurrealistické fantastice: mezi mnoha literárními vzory zde primárně vyčnívá Boris Vian (ožívající věci, nejasná hranice mezi realitou a snem nebo zvěcňování jazykových hříček upomene zvláště na Pěnu dní). Množství pitoreskních motivů (typický je například telefonní automat, který si sám sežere sluchátko, aby mluvčí nemohl pomlouvat Ostřinec) se autor pokusil skloubit s vážnějším tematickým plánem – myšlenkou vymírajícího města, zla probuzeného v hlubinách dolů apod., a nakonec i určitou linií sociální (chudoba a beznaděj horníků). Otázkou je, zda obě roviny textu jsou schopny smysluplné koexistence.

Pavel Šidák

Tereza Horváthová

Max a Saša

Ilustroval Juraj Horváth

Baobab 2009, 94 s.

Jsou knihy, jež lze na první pohled bezpečně zařadit do produkce konkrétního nakladatelství, což je i případ Maxe a Saši. Útlý, nádherný svazek svou rodovou příslušnost k Baobabu rozhodně nezapře. Juraj Horváth, který ho výtvarně a graficky zpracoval, zvolil stylizaci dětského zápisníku, nadpisy kapitol a čísla stránek jsou psány ručně, tištěno modrou barvou. Krásná dětská kniha. Asi není typické začínat právě od vizuální stránky, nicméně zvolené pořadí odpovídá intenzitě čtenářského zážitku. Nejprve nadšení obálkou, pak listování, prohlížení, a když dojde na samotnou četbu, tedy ne snad zklamání, ale spíš jakési nutné textové doplnění předešlého. Drobné příběhy z rodinného života popisují výlety, babičky, eskymácký původ psa Kuličky, strašidla, kterým děti připisují jednotlivé zvuky domu, ale především příjemnou domácí atmosféru, tvořenou nekonformními rodiči a dětmi, jejichž fantazii nikdo neomezuje. Titul trochu zavádí, protože vypravěčem je samotný Max a rovnocennými postavami pak jeho bratr Saša, ale i malá sestra Róza a rodiče. Max, který nás v každé kapitole znovu uvádí do kontextu své rodiny, jako bychom ji ještě neznali, způsobem vyprávění upomíná na Toma Sawyera, ač příběhy z jeho sešitu nejsou akční ani hororové a potěší spíš mladší děti. Pro ty se kniha sice nestane základním formativním příběhem jejich života, ale jistě milým nahlédnutím přes plot ke skrznaskrz sympatickým kamarádům.

Jana Šrámková

Karel Havlíček Borovský, Michal Šanda

Dopisy

Dybbuk 2009, 136 s.

V české literatuře se stalo cosi nevídaného – současný autor Michal Šanda vydal svou korespondenci
s K. H. Borovským. A že si mají o čem psát! Hlavním tématem jejich dopisů jsou včely, což se děje hlavně na naléhání Havlíčka, který Šandovi píše ze svého vyhnanství v rozmezí let 1852–54, zatímco Šanda stihne odpovědět během pouhých sedmi měsíců. Havlíček je ve své nucené izolaci poněkud zaťatý a na Šandovy dopisy reaguje nesouvisle, přestože se jeho protějšek opravdu snaží. K Havlíčkovu úpěnlivému nabádání je blahosklonný a kromě líčení svých úspěchů s včelstvem usídleným v šatní komodě ho zásobuje historkami z okolí Palmovky. Tam se často motá kolem hospody U Rokytky, do ramene Vltavy chodí s básníkem Kremličkou na štiky, které berou jen na vložky, a občas si zajede na výlet. Třeba do Španělska, kde se během býčích zápasů setkává s hrdiny Hemingwayovy Fiesty. Nejen zde totiž mladší z autorů Dopisů okázale (a vtipně) demonstruje svou všemohoucnost při budování pláství fikčního světa. Ne tak Havlíček. Ten se drží líčení nudného městečka v Alpách a je zřejmé, že mu ve vyhnanství včely velice chybějí. A i když se dopisy většinou míjejí a oba autoři se v nich věnují spíše svým vlastním věcem – Havlíček problémům s drahotou, počasím a vytouženému návratu do Čech, Šanda zase potížím s boubelatou ženou –, v několika okamžicích se protnou v momentech jiskřivého vtipu. Obzvláště tehdy, když Šandovy rojící se včely svedou k rojení rozgrilovaná kuřata stánkaře Mosera. Nutno dodat, že lehce fantaskní každodenností prosvitne i závažné téma tvorby a spisovatelského údělu.

Karel Kouba

Analogon 57

Aktuální číslo časopisu Analogon (což je spíš obsáhlý sborník, držící pohromadě díky tématu, které se vždy vztahuje k základním východiskům surrealismu) přináší texty na téma Strašlivý přírodopis. Navazuje tak na kolektivní surrealistickou výstavu, která se konala v srpnu loňského roku v Písku. Přináší výběr z vystavených děl a doprovodné texty. Dominantou čísla je vůbec bohatý obrazový doprovod, od klasických malířských děl, přes art brut, nalezené nebo snové objekty současných surrealistů až po bizarní zachycení bytostí z jiných dimenzí. Bizarní téma si také vyžádalo rozmanitou směsici textů, v níž dominují panoptika individuí na pomezí lidského, zvířecího a imaginárního světa, tradiční surrealistické bestiáře i sondy do mytologie starých nebo exotických kultur. K loňskému stému výročí narození Clauda Lévi- Strausse se vracejí dva texty jeho českého znalce Zdeňka Justoně. Ten připomíná, že „mýtus je příběh z doby, kdy nebyl žádný rozdíl mezi lidmi a zvířaty“. A Jan Stern zase tvrdí, že podle fantastické antropologie, která inspirovala i teorii psychotické fantazie, „esence člověk“ existovala vždy, jen se v různých epochách vtělila do různých bytostí: proto prý existoval člověk-ryba, člověk-had a také zajisté člověk-dinosaurus. V sousedství s objevováním neznámých, tabuizovaných nebo zakázaných území fantazie i reality se ocitají i dvě zprávy o přírodovědných expedicích, první podniknuté skupinou Václava Cílka a Petra Pokorného do pouštní oblasti Gilf Kebir mezi dnešním Egyptem, Libyí a Súdánem, a druhé skupinou pod vedením Jiřího Sádla do tajgy v okolí obce Hradčany na Dokesku. Obě svědectví upozorňují na to, že znepokojující přírodou nemusejí být jen kytky a mutanti, ale i geologické posuny vrstev, práce živlů na živých i mrtvých materiálech. Jak z těchto projevů čerpá umění – nejen surrealistické –, ukazují dva texty, které stojí za zvláštní pozornost. Jsou jím v češtině dosud nepublikované úryvky ze Zobecněné estetiky Rogera Cailloise. A také skvělý text Benjamina Péreta, který ztělesňuje v poeticky nekompromisní podobě téměř vše, co prochází celým číslem. Jedním z vrcholů je i textově-obrazový blok věnovaný Flaubertovu Pokušení sv. Antonína. V Analogonu na jedné straně najdeme kvalitní eseje, jež vycházejí zároveň knižně… to je případ studie Bruno Solaříka Hmatatelné fantomy, zabývající se estetikou meziválečného surrealismu, hlavně takzvanými ambivalentními objekty v tvorbě básníka Nezvala. Na druhé straně jsou články jakoby tématem vynucené – například nezakrytě vygooglovaný elaborát o dracích od Martina Stejskala. Celkem žurnalistickým textem přispěl i Jan Stern, jehož psychoanalytické eseje před časem vyšly knižně, ale jehož schopnost vyjádřit se ze své pozice téměř ke všemu začíná připomínat jiné mediálně vděčné případy. Od nového Analogonu, který lavíruje někde na pomezí vstřícné popularizace a radikální psychoanalýzy, čtenář dostane vrchovatou porci materiálu ke studiu i požitku. Pro koho bude příliš etnografický nebo pohádkový, ten se může už teď těšit na chystané číslo věnované Smrti.

Ondřej Sýkora

China Miéville

Město & město

Přeložil Milan Žáček

Laser-Books 2009, 366 s.

Po prvních románech ze světa Bas-Lagu se Miéville neodklonil od podivuhodných vizí a ještě podivuhodnějších měst, které jsou možná nejpropracovanějšími a paradoxně nejživotnějšími hrdiny jeho knih, ale začal psát žánrově vyhraněnější díla. Město & město je fantastická detektivka, která nevyužívá ani jedné sady žánrových motivů jako pouhé ozdoby, ale skutečně dosahuje jejich symbiózy. A ta je klíčovým prvkem k uchopení románu. Města Bészel a Ul-Qoma se nacházejí ve stejném čase a stejném prostoru. Prolínají se, je možné mezi nimi procházet, dotýkat se jich. Jejich obyvatelé však budovy, automobily a lidi nespadající do svého města nevidí. Funguje zde totiž disciplinovaná autocenzura vjemů z druhého světa, na níž závisí společenský řád. Dohlíží na ni tajemná síla Trans-g, disponující takřka neomezenými pravomocemi. Miévillovým velkým vítězstvím je způsob, kterým na pozadí detektivního pátrání odhaluje všednost a zároveň výjimečnost života v takovém prostředí, i šedou zónu mezi viděným a neviděným, legálním a nelegálním. Díky této dvojakosti a přiznané inspiraci Franzem Kafkou či Brunem Schulzem působí na českého čtenáře umístění děje kamsi do východní Evropy přirozeně a jistým způsobem i důvěrně.

Boris Hokr

Hergé

Tintin v zemi černého zlata

Přeložila Kateřina Vinšová

Albatros 2009, 62 s.

V třináctém sešitě českých vydání Tintinových dobrodružství se mladý novinový reportér (který zatím na stránkách komiksu ještě nic nepublikoval) vydává do arabských zemí. Má tu vyřešit záhadu výbušného benzínu. Vše směřuje k tomu, že ten, kdo do benzínu přidává tajemnou látku, má válečné úmysly. Struktura děje je stejná jako v předcházejících sešitech, tedy: úvodní zápletka – Tintinova výprava do ciziny –, odhalení a potrestání záporné postavy. Složení vystupujících postav se postupně ustálilo a tentokrát dostala více prostoru detektivní dvojčata Kadlec s Tkadlecem, najdeme tu tak více groteskního humoru. Tintinova dobrodružství u nás vycházejí v jakýchsi kritických vydáních, doplněných o informaci, kdy příběh vznikal a k čemu jednotlivé postavy odkazují. Tentokrát však nakladatel (nebo čínská tiskárna?) na informační stránku zapomněl, a tak mohou čtenáři některé detaily uniknout. Zájemce je však najde v zasvěcené recenzi na www.komiksarium.cz od autora, který si říká Zarkoff. Dozvíme se tu například, že v současné upravené verzi byly odstraněny všechny narážky na izraelsko-arabský konflikt nebo že práce na albu se zkomplikovala poté, co Hergé upadl do hluboké deprese. Tintinova dobrodružství jsou díky Hergého čisté lince důležitá nejen pro vývoj komiksu, ale také proto, že odrážejí tehdejší světové dění ještě bez korigujícího odstupu. Těžko říct, zda mohou oslovit dětské čtenáře; zájemce o historii a především o cestovatelská dobrodružství určitě ano.

Jiří G. Růžička

Ivan Klíma

Moje šílené století

Academia 2009, 538 s.

Ivan Klíma pojal první díl svých pamětí z velké části jako analýzu vlastního selhání, případně selhání velké části celé jedné generace, jež se v dobré víře nechala myšlenkově znásilnit komunistickou ideologií. Nezůstane si nic dlužen a je možná až příliš sebemrskačský, což ostatně odpovídá jeho kritickému naturelu. Škoda jen, že jej přílišná přísnost vůči vlastnímu konání vede mnohdy k myšlenkovým zkratkám, jež po vzoru dnešních komunistobijců stavějí komunismus na rovinu s nacismem. Jako by bylo možné reflektovat svou bývalou uhlířskou víru jen z pozice víry nové, pro změnu zas antikomunistické, ale v mnohém stejně slepé. Stále to je ale lepší než paměti, které selektivně zapomínají nebo dokonce zamlčují. V tomto ohledu autorovi nelze nic vytknout, což se týká i jeho výjimečného esejistického záběru a stylistické brilance, jež je provázena výbornou, takřka plastickou pamětí na místa i lidi. Přestože už v roce 1948 či dříve byli mnozí s to zrůdnost totalitního systému prohlédnout, při Klímově životaběhu, jenž pamatuje jak mnichovskou zradu, která vyústila až v nucený pobyt v táboře Terezín, tak následné osvobození tábora ruskými vojsky, se nelze divit, že jako jiní věřil v lepší, komunistické zítřky. Zvláště, když víme, že to netrvalo dlouho a skončil v řadách disentu. Porevoluční Klímovy romány patří mezi slabší část jeho tvorby, to ale rozhodně neplatí o prvním dílu jeho pamětí, které bych neváhal označit za to nejlepší, co ve svobodné době napsal. Snad to bude platit i o jejich pokračování.

Lukáš Rychetský

Ondřej Ševčík, Ondřej Beneš

Architektura 60. let. „Zlatá šedesátá léta“ v české architektuře 20. století

Grada 2009, 502 s.

Výhodou této knihy je její prvenství ve zpracování tématu české architektury šedesátých let podobně jako podrobný kulturně historický dokumentační a částečně i interpretační kontext staveb „zlatých šedesátých“. Slabinou je podlehnutí obou autorů mýtům o bukolickém kulturním vzmachu šedesátých let, když i z jinak podrobného přehledu staveb tohoto období vyplývá, jak daleko byla česká architektura kvalitativně za tou evropskou. Kniha se dělí na tři části, z nichž první lze označit za problematickou, byť se snaží o co nejširší kulturně historický výklad těchto let. Zejména vadí až školometská didaktičnost, s níž před čtenářem defilují například zárodky počítačové éry. Autoři se až příliš zhlédli v systematičnosti, jež je funkční v exaktních vědách, ale pro žánr „úvodu do kultury šedesátých let“ by byl daleko vhodnější esej. Je škoda, že tento obecný výklad zabírá tolik stran, protože část věnovanou komentované fotografické dokumentaci lze naopak považovat za brilantní příklad práce s informacemi. Z této části knihy získá zájemce o architekturu tohoto období téměř vyčerpávající znalost. Vytknout lze jen to, že ne vždy byla vyváženě vybrána plánová dokumentace (půdorysy, pohledy, řezy, situace) ve vztahu k fotografiím staveb. Dobře zpracované, i když opět příliš didakticky, jsou chronologické tabulky. A výsledek? Chci-li rychlou informaci například k Pragerovu Ústavu makromolekulární chemie v Praze-Petřinách, hledal bych ji právě v této knize, kdyby ovšem měla vedle jmenného věcný rejstřík (stačil by rejstřík staveb). Pokud bych hledal zajímavou interpretaci tohoto období, počkal bych si na nějakého příštího autora.

Michal Janata

Chris Anderson

Free: The Future of a Radical Price

Random House 2009

Zdarma, zdarma, zdarma – jedině to je způsob, jakým lze přežít v dnešním světě (nejen) internetového podnikání, píše šéfredaktor magazínu Wired Chris Anderson v nové knize. Titul Free stojí za pozornost zejména proto, že je dalším pokračováním v sérii (převážně amerických) knih o tom, jak internet mění současnou společnost, v tomto případě byznys. V minulé knize (The Long Tail, 2006) Anderson upozorňoval, že internet odstranil omezení fyzické nabídky v kamenném obchodě, a nyní zase poukazuje na to, že významně zlevnil distribuci elektronického obsahu. Jelikož ceny skladovací kapacity, výpočetního výkonu a připojení klesly téměř na nulu, musíme hledat peníze jinde. K tomu slouží několik obecných modelů, sponzoringem počínaje, placenými premium verzemi produktů konče. Vlastně to není nic převratného ani nového, jenže Anderson přichází jako na zavolanou právě v době, kdy mediální kolosy hledají cestu z pasti bezplatného obsahu svých webů, což mu předem zaručuje úspěch. Sponzorovanou verzi knihy lze do 14. září zdarma získat na thisbookisfree.co.uk.

Adam Hazdra

Tomáš Durdík

Ilustrovaná encyklopedie českých hradů

Libri 2009, 733 s.

Základní encyklopedické dílo české kastellologie od předního reprezentanta tohoto oboru nejen u nás, ale i v Evropě skromně neobsahuje jméno svého autora v abecedním pořadí hesel, ač jsou zde zařazeni historici jako August Sedláček, autor stále reprintovaných Hradů, zámků a tvrzí království českého, a mnozí další. Ostatně už počet bibliografických položek v seznamu literatury dokládá rozsah autorova bádání. Tomáš Durdík shromáždil do nově rozšířené a opravené verze nesmírné množství výsledků svého bádání o českých hradech. Menší část encyklopedie zabírá nástin vývoje hradů, popis každodennosti života v nich a jazykový výklad některých názvů těchto sídel. Zdaleka největší část tvoří jednotlivá hesla, zabývající se nejen hrady, ale i jejich staviteli, stavebníky, badateli a základní terminologií. Jednotlivá hesla jsou doložena kromě současných i dobových fotografií půdorysy, hmotovou rekonstrukcí a dalšími obrazovými dokumenty. Svým rozsahem encyklopedie nekonkuruje Sedláčkovým nebo Heberovým mnohasvazkovým dílům, ale přináší důkladný přehled o současném stavu stavebně historických průzkumů. Oproti dosavadním kastellologickým dílům je tato kniha vyvážena příznivým poměrem mezi textovou a obrazovou složkou, takže poskytuje nejen užitečné vodítko při návštěvě konkrétního hradu, ale je zdrojem i estetického potěšení nad množstvím kvalitních vizuálních informací. Navíc je psána jazykem, jenž uspokojí nejen odborníka historika na tuto oblast, ale třeba i zcela nepoučeného čtenáře. A dá se očekávat, že v dalších vydáních se bude řada údajů zpřesňovat a doplňovat.

Michal Janata