Jinací

Jinací

2. jinací jsou pozemští bohové. lidé, kteří díky svým vrozeným nebo získaným znalostem mohou někomu pomáhat nebo škodit. podstatný je právě tento fakt – jsou vrozené nebo získané. mají určité znalosti. přičemž se o nich člověk může dozvědět. osvojit si je. v tom případě, když se člověk něco dozví, může se stát jinakým.

a jsou vrozené. zajímaly je Aniny sny. je to vrozené nebo získané. způsobilo to morfium, jsou tedy získané. ale stalo se to jenom Anně. morfium něco probudilo. takže je to vrozené. Anna mi některé věci vysvětlila, já jsem se leccos naučil. takže získané. Anna říkala, že ne každý by si mohl osvojit její vědění. je zapotřebí určitých schopností, to jsou hlavní syžety. jsou to intonace. intonace formují hlas. něco vlastního a neměnného. něco, co podléhá jedině imitaci. aby bylo možné imitovat, je nutné znát něco, co neznají ostatní. imitace je znalost, protože znalost je imitace. zajímalo je něco, co Anna znala, něco, co si oni neosvojili. to znamená, že jejich znalosti nejsou neomezené. musejí je získávat. vázat na schopnosti. jinací bývají různí. je nemožné, aby jeden člověk získal veškeré znalosti. ale každý si jaksi vybírá určitou oblast znalostí. podle svých schopností. jsou všelijaké: kraví, koní, kočičí, psí, kvoční, husí, žabí, rybí, myší. každému podle jeho gusta. ještě existuje zaříkávač hadů, mraků, krupobití, velbloudů, čaroděj, vlkodlak. ještě jsou jasnovidci a jasnovidky, ale nejdůležitější je zaříkávač, zaklínač. nejsilněji působí zaklínání, našeptávání, zaříkávání. zaříkadlo, to není slovo. zaříkadlo je mnoho uspořádaných slov. zaříkávání – to už je příběh. každá příčina má svoje zaříkadlo. zaříkávání jsou příběhy. zaříkávadlo je vyprávění. vypravování příběhu, syžetu. příčiny musejí být též příběhy. a k tomu, aby se k nim našlo zaříkadlo, musí se o nich vyprávět. v takovém případě vypravování ovlivňuje výběr vyprávění a potom se vybrané vyprávění vypráví. vypravuje se zaříkadlo, které má vliv, působí na předchozí vyprávění-příčinu a přesně zapadne tam, kam zamíří po vyprávění-zaříkadlu k vyprávění-následku. jak je vidět, jsou to samá vyprávění. vyprávění je veškeré dění a veškeré dění je vyprávěním. nejdůležitější mezi jinakými je zaříkávač. jeho vrozené znalosti, tedy schopnosti potřebné k vyprávění (sluch, artikulace, hlas, intonace, rytmus a tempo), na sebe vážou získané znalosti – to, co se má vyprávět. jinací musejí vědět, o čem mají vyprávět. potřebují něčí vyprávění – Anny, francouzského inženýra, Bedy, velvyslance Stefanyka, generála Tarnavského. to, co vědí, vyprávějí někomu dalšímu. ale komu. Franciscovi, Anně, Locimu. potom Franciscus dělá ty filmy, Anna navrhuje takové domy, které na kohosi působí jako zaříkadlo. a ten kdosi má předat zaříkadla ještě dál. musí. jinací dělají to, po čem touží. touhu taky musíme odněkud znát. znát, tedy vyslechnout vyprávění. touha je vyprávění, zaříkadlo. člověk má touhu. jinací touží mít. nejkrásnější způsob, jak něco mít, je umět o tom vyprávět. kdo vypráví, ten má všechno. vyprávění je tudíž nejenom největší čin, ale také největší věc, nejvyšší číslo. nejvýraznější schopnost a příznak. jinací mají nejvíc, dělají nejvíc, znamenají nejvíc, protože vyprávějí. ukázalo se, že detektivka je velmi prostá. pokud znají zločince A, vymyslí si zločin B. jinací vládnou světu. jinací přicházejí ve chvíli, když se někdo nebo něco narodí a vymýšlejí pro něj syžet. vyprávějí příběh jeho života. z vyprávění se stává příčina, život je následkem vyprávění. vyprávění se stane příčinou, život zas následkem vyprávění a příčinou nového vyprávění, které se dá poslouchat a převyprávět dál. bez vyprávění není života. protože vyprávění je život. Franciscus říkal, že příběhy nemají konec. mizí a vynořují se. stejně jako nákaza, příběhy způsobují horečku, přenášejí se, předávají se, skrývají se, vynořují se a způsobují horečku. scházejí se, rozcházejí se, přemisťují se, srůstají, lámají se v jiných místech, otáčejí se, drolí se, obrozují se. sebrat všechny příběhy. kombinovat syžety (analýza, syntéza, dedukce, indukce, mytologizace, demytologizace, analogie, hyperbolizace, sčítání, odečítání, násobení, dělení, přízvuk, témbr, artikulace, přenos, spojení, zakořenění, vykořenění, tonalita, tempo, rytmus, chronotop, personifikace, alegorie, synonyma, antonyma, homonyma, konstrukce a dekonstrukce, porovnávací lingvistika). předávat syžety podle času a místa. tuto metodu mají jinací. a tato metoda je výsledkem. protože je to tak, jak bylo povězeno, zapovězeno, předpovězeno, odpovězeno, zapovězeno, vypovězeno, dopovězeno, napovězeno. a k čemu to je, aby se vědělo a dál povědělo.

zaříkávání je neviditelný lék.

podstata veškeré formy.

forma samotné podstaty.

to, co si člověk může vzít na onen svět. to, co na onom světě potřebuje. protože tam jsou jenom hlasy, věčnost a vytržení. svou věčnost svým hlasem své zaříkadlo pro své vytržení.

Ani práce, ani peníze, ani síla, ani tělo, ani pocity, ani daleko, ani blízko, ani hodně, ani málo, ani kdysi, ani teď, ani někdy. Svoji věčnost svým hlasem svoje vytržení – svoje zaříkávadlo.

Chůze, stání, sezení a ležení

1. Pokud jsou místa doopravdy těmi nejopravdovějšími syžety, pak kulminací Jalovce jakožto města bylo bezpochyby období, kdy se městským architektem stala Anna, Franciscova dcera.

Pro děti výtvarníků, kteří se od táty nehnou ani na krok, není těžké stát se architektem. Obzvlášť ve městě, které jejich táta vymyslel. Podle její první skici (Anně bylo tehdy sedm) byl v roce 1900 postaven nový biograf Yuniperus, který vypadal jako komoda se šuplíky a byl určen speciálně k promítání Franzových animovaných filmů.

Když byla Anna ještě dítě, navrhla bazén v podobě hnízda potápky, který plaval na jezeře, dále navrhla podzemní tunely s krtinci v různých uličkách města; bar, ze kterého, když se vyšlo, člověk se neocitl na ulici, jak by si mohl myslet, ale v úplně stejné místnosti; pak taky vymyslela čtyřpatrový dům ve tvaru šišky a obrovitánskou dvoupatrovou vilu ve tvaru slunečnice.

9. Když Franz vybíral místo, snažil se, aby se tam člověk cítil dobře ve všech čtyřech tělesných stavech, v nichž se může nacházet: chůze, stání, sezení a ležení.

U Anny to bylo jinak. Ona na takovém místě žila od začátku, a proto když se stala architektkou, začala vymýšlet ještě další možnosti. Moc dobře si pamatovala, co ji Franz naučil, a ještě líp si pamatovala, co se učil sám Franz. Nejdřív ale neuvěřila, že jí řekl všechno.

10. Člověk může padat, a tak pod některými domy byly umístěny trampolíny, na které se skákalo přímo z balkonů.

Člověk může viset, a tak ze dvou hor byla natažena lana, po nichž se pomocí speciálních úchytů (ty Anna našla mezi horolezeckým vybavením své mámy) sjíždělo až na hlavní náměstí, takže člověk chvilku visel nad střechami a nižšími stromy.

Člověk se může houpat, a tak na domech rozmístili visuté hrazdy, díky kterým se dalo přeletět na opačnou stranu ulice.

A ještě se člověk může kutálet, plazit se nebo může taky poskakovat a jen tak se zavrtávat – to vše se tak nějak mělo při modernizaci Jalovce na paměti. Pacientů v ginových lázních ještě přibylo. V té době už Sebastián bojoval v Africe a ze stanislavského vězení utekl terorista Miroslav Sičynskyj.

11. Franz si jasně uvědomoval, že Anna nedokázala vymyslet nic nového, protože dokonce
během pádu (nebo dejme tomu letu, kdyby to ovšem člověk uměl) buď stojíme, ležíme nebo sedíme ve vzduchu.

Ale inovace se mu líbily, a proto navrhl v zimě polévat všechny ulice vodou. Z Jalovce se tak na několik měsíců stávalo jedno velké kluziště. Jen když se člověk pevně držel zábradlí na krajích ulic, mohl se vyškrábat do výše položených částí města. Franz ale uměl chodit po kluzkém povrchu.

Prvních 68 nahodilých vět

3. V dubnu jedenapadesátého Anna pocítila, že je pro ni táta Sebastián jediný možný muž, a tak se začali milovat. Toho jara mnozí chodili zapadlými cestami a šířili neuvěřitelné zvěsti. Právě tak se Sebastián dozvěděl, že Jinací zmizeli z Jalovce. Od té doby o nich nikdo nic neslyšel.

Anna a Sebastián se celé léto bez přestání milovali a kolem nich prošlo několik různých armád. Nic jim nebránilo jít na východ nebo na jih nebo na jihovýchod. Když se opravdu ochladilo a cesty získaly zřetelnější obrysy, vyrazili konečně z Mokré a za několik dní měli být v Jalovci. Cesta se odkládala tři roky. Ale Sebastián se ničeho nebál, měl totiž opět tu pravou ženu. Stejného původu jako vždy.

5. Franz kdysi řekl Sebastiánovi, že na světě jsou mnohem důležitější věci než to, čemu se říká osud. Měl tím na mysli především místo. Existuje-li nějaké místo, existuje i příběh (když se rodí příběh, rodí se do určitého místa). Přijít na místo znamená položit základ příběhu. Vymyslet místo znamená najít syžet. Koneckonců příběhy jsou taky důležitější než osudy. Jsou místa, kde už není co vyprávět, a někdy je zapotřebí vyjmenovat samotné názvy míst ve správném pořadí, abychom se navždy zmocnili těch nejzajímavějších příběhů, které nás uchvátí silněji než jakýkoliv životopis. Toponymie nás může přivést na zcestí, ale člověk si s ní může celkem vystačit.

Dopisování si s Bedou

4. Starý Beda jí odepisoval (Kdybych si tak pamatoval všechno, co říkali, o čem jsme mluvili. Dokonce bez toho, co jsem vyprávěl já. A kdyby mi tehdy říkali všechno, co si povídali mezi sebou. Ale oni si taky máloco pamatovali až na několik frází. Když si sám nepamatuješ, jak jsi něco říkal, jak něco říkali tobě, je to, jako by nikdo neexistoval. Neuslyšíš hlasy. Musíš slyšet hlasy. Hlas je živý a hlas oživuje. Hlas je silnější než vzhled. Franz mi říkal, že jsou věci mnohem důležitější než osud. Dejme tomu intonace, syntax. Když chce člověk zůstat sám sebou, nesmí se nikdy zříct svých intonací. Franz celou válku mluvil stejným hlasem, ostatně jako vždy. Nemůžu s tebou příště mluvit jenom o tomhle. Nemůžu ti vyprávět o všem, o čem chceš. Můžu mluvit. A tehdy možná uslyšíš, co chceš slyšet. V opačném případě se ti to nepovede. Stejně si všechno nezapamatuješ. To, co bylo řečeno, je pomíjivé. Je nám teď dobře, protože se nám hezky povídá. Rád poslouchám, jak s tebou mluvím. Nikdo z vaší rodiny neuznával všeobecně uznávanou syntax. Víš, jaké jsou vaše rodinné fráze? Je to tak, jak to je, když jo, tak jo, nezodpovědná důslednost je tísnivá a já tě tak strašně moc miluju... Váhání je víc než chyba, nebo míň. Ale trvalejší. Říká se, že tvůj děda, mámin táta, není zdejší, ale pochází odněkud ze Šariše. Tak ten měl malinkatou zahradu. Snil o tom, že tam prožije své stáří. Že bude polehávat na svých kavalcích ze šnečích domečků, kouřit opium a šťouchat bosou nohou do skleněných koulí. Obezdil malý kousíček země, zasel tam výběrovou jemnou jednodruhovou trávu. Uprostřed vztyčil vysokánský sloup a nechal po něm vinout břečťan, fazole a psí víno. Vedle vykopal jámu a celou ji zasypal ulitami. Říkalo se, že něco podobného kdysi viděl za vysokými hradbami na Hradčanech, když tam zabloudil a vylezl na třešeň, aby se podíval, kam má jít dál. Když kouřil, ležel na tom kavalci. Hlavu měl při tom položenou na velkém plochém kameni, který byl celý porostlý lišejníky. Chodíval do Bílých Tater, kde sbíral jakési výtrusy, kterými pak infikoval nebo oplodňoval kameny. A taky sám vyfoukal skleněné koule a dal do nich živé bramboříky. Do koulí se dalo šťouchat, ty se pak kutálely, bramboříky se obracely a za nějakou dobu se začaly natáčet tak, aby jejich kořeny směřovaly k zemi a listy ke slunci. Zahradu zničili, když byla tvoje máma ještě malá a dědeček s ní a se všemi dětmi utekl do hor. Franz taky není odsud. Nikdo ti nepoví, odkud přišel, odkud pochází vaše rodina. Zachtělo se mu žít v Jalovci, protože doufal, že tu nezažije nic, co by v něm zanechalo jakékoliv dojmy,
a nebudou se tu odehrávat žádné příběhy. Chtěl, aby se kolem nedělo nic, čemu by nestačil. Nic, co by si měl člověk pamatovat. Byl ještě hodně mladý. Nevěděl, že to nejde. Za prvé, život totiž vře všude, třebaže jen potichounku, jednotvárně, ale nezadržitelně, neopakovatelně a nekonečně. Za druhé, stejně si nemusíš nic zapamatovávat, snažit se to silou uchopit. To, co má zůstat, ti vyjde vstříc a proroste tebou. Je to taková botanická geografie – něco jako absolutní radost z prorůstání. Vím, že první Anna se objevila, když už byl Jalovec v módě. Odevšad se sem sjížděli pacienti, aby pili gin. Městečko už mělo současnou podobu, jen tu nestály tvoje výtvory. Už tu byly malé hotýlky a penziony s bary. Tam jsi mohla pít sama v pokoji, ve dvou, ve společnosti, třikrát denně nalačno i před spaním nebo jsi mohla pít celou noc nebo tě třeba mohli vzbudit kdykoli v noci a servírovat ti dávku ginu přímo do postele. Mohla jsi usnout tam, kde jsi pila, nebo pít se svým lékařem, popřípadě psychoterapeutem. Já jsem si nejraději dopřával na houpačce. Anna skvěle lezla po skalách. Cítila váhu každého kousíčku svého těla a uměla ji rozložit na svislé stěně. Tam nic nemusíš vidět vcelku. A hlavně jsi jištěná. Anna si myslela, že jí je všechno jedno, ale začala se doopravdy bát. Do Jalovce začala jezdit poté, co se vážně zranila. Sice opět mohla skvěle lézt, ale ve skutečnosti se toho bála. Nedokázala to pořádně vysvětlit, protože skoro neuměla mluvit, i když myslela každým milimetrem svého těla. Franz byl tenkrát dvakrát tak velký, než je teď. Dovedeš si asi představit, co oba cítili. Franz nikdy nikomu nic takového nevyprávěl. Ale já vím, že nejlíp jim spolu bylo, když Anna otěhotněla. A to bez možná. Nevím proč, ale obecně se považuje za konec určitého příběhu smrt. Ve skutečnosti syžety končí právě ve chvíli, když se někdo narodí. Neuraž se, ale když ses narodila, skončil příběh Franze a tvé mámy...).

Anně se moc líbilo, co jí Beda psal na obaly, které ještě voněly po různých ovocných čajích.

Z ukrajinského originálu NeprÓsti (Lileia-NV, Ivano-Frankivsk) přeložily Jekaterina Gazukina, Alexandra Stelibská, konzultantka Věra Lendělová.

Výstup vznikl za podpory Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, z prostředků specifického výzkumu na rok 2009, č. projektu 224108.