Murakamiho Long Goodbye

Dvě dějové linie formující Murakamiho román Konec světa & Hard-boiled Wonderland lze číst jako samostatné a oddělitelné celky, ale zároveň je můžeme vnímat jako dvě navzájem se ovlivňující a prolínající dynamické struktury. Ty se k sobě čas od času přiblíží, případně se letmo dotknou, aby ve finále o několik set stran později jediným přesným prolnutím vytvořily kompaktní a dokonalý útvar. Na tyto pohyby textu má bezprostřední vliv více faktorů, mezi nimiž sehrává nezanedbatelnou roli množství motivů a explicitních odkazů na žánrovou literaturu, ale i rytmus a samo uspořádání prostoru románu.

Labyrint města a konec světa

Snová a enigmatická krajina města obehnaného vysokou zdí se po zlatém podzimu tiše ztrácí a mizí pod neprodyšnou sněhovou dekou. Nezmapovaná terra incognita, napořád utopená v tlumeném zimním světle a tichu padajícího sněhu. Bílá planina, záhyb řeky a náměstí s Knihovnou, kam dochází jediný Čtenář starých snů. Les, do kterého není radno zacházet. Nekonečný spánek i permanentní insomnie. Statické jádro vědomí. Konec světa.

Tokio, druhý prostor v textu, je naopak na první pohled daleko komplikovanější a členitější, ve svých chaotických pohybech se míhá před očima stejně nepostižitelně jako iluzorní světla jeho zábavních čtvrtí. Pod velkoměstem, jehož vnější slupka je hustě opředená vlásečnicemi dálnic, přelidněných obvodů a spletitých uliček, tepou další diametrálně odlišné světy. V prostorách tušené hrůzy a lovecraftovského zla zuří boje a informační války mezi systémy a subkulturami, o nichž se lze pouze dohadovat: kam sahá jejich původ, jaká je jejich hierarchie a motivace? Čím zběsileji se toto dění jeví, tím je v samém důsledku pevnějším komplementem hemžení nahoře na povrchu: přesně těch míst, kde slunce září a ptáci zpívají bez ohledu na to, co se děje v tunelech metra.

Kyberpunk vs. mysteriózní hlavolam textu

Tento koncept fikčního světa představuje půdorys toho, co ve svých paradigmatických dí­lech přinesl v době vzniku Konce světa žánr kyberpunku. Ten zpodobňoval absolutní­ prorůstání­ města a jeho podhoubí, čímž vznikl zcela nový a samojediný vesmír, slovy Williama Gibsona nejlépe definovatelný svou nedomyslitelnou komplexností. Tento svět si zachoval pouze fragmenty své původní materie v podobě zašlých popkulturních artefaktů či vnějších znaků městského mýtu, a jinak zcela postrádá smysl pro jakoukoliv časovou určenost. Je neohraničenou entitou, v níž nekontrolovatelně proudí shluky dat.

Ne tak u Murakamiho. Zde k onomu finálnímu propojení, k němuž vše směřuje, ještě nedošlo, naprostá většina obyvatel zatím ani netuší, co se v hlubinách města děje. Jak vidno, tendence k žánrové polyfonii není v tomto případě hlavní nosnou silou románu, narážky na kyberpunk, horor či poetiku drsné školy jsou zde příležitostně, ale o to obratněji využity jako zástupci celého repertoáru motivů jiných. Ve všech případech je ale vytěženost těchto motivů absolutní, každá dějová odbočka je důsledně rozpracována a zakončena, aniž by ve výsledku byla rozrušena nejsvrchnější textura románu, činící z něj mysteriózní hlavolam. Taková tvůrčí metoda může mít na svědomí určitou frustraci čtenáře, který často už už čeká, kdy autora přistihne při nějaké té nedůslednosti, ovšem díky zmíněné dotaženosti a precizní manipulaci s textem se to takřka nikdy nezdaří.

Nezvané návštěvy

Protagonisté Murakamiho románů jsou si vědomi faktu, že nejsvobodnějšími se stávají v okamžiku, kdy se jim podaří žít co možná nejméně nápadně. Nejedná se tedy o aktivní konflikt se společností, spíš o důvodnou izolovanost a odtažitost od všeho, na co ve vlastních vnitřních, křehce vykonstruovaných světech nezbývá místo. Prodlévání v samotě, která není stav, nýbrž jimi proudí a stává se jejich integrální součástí, je prostředek, jakým lze kýžené neviditelnosti dosáhnout.

I v případě Konce světa na scénu vystupují záhadné, vnitřním smutkem zasažené bytosti, zde navíc bez přímého pojmenování – setkáváme se tak s postavou kalkulátora, Čtenáře starých snů, Knihovnice či tlusté dívky. Zastřený děs a tušené narážky na západní existencialismus jsou obratně rozvířeny chandlerovskými replikami, které tu a tam během pochodu podzemní beznadějí vyjdou z úst hlavního hrdiny, jenž oplývá charakteristickým smyslem pro sarkasmus a drsný humor. Nezvané návštěvy v bytě či úvodní scéna ve výtahu jsou zase obrázky jako vystřižené z poetiky filmů noir.

Melancholický hédonismus

V okamžiku, kdy hlavní hrdina ví, že před sebou má posledních pár hodin života, po nichž ho čeká bůhvíco, nepropadá přílišné panice a dává svým posledním chvilkám přesný řád. Ne nadarmo takřka v samém závěru jeho životem proběhne dívka z autopůjčovny, která chce psát román, má roztomilé poznámky a je velice melancholická. Jako by byla Murakamiho alter ego, připomínající čtenáři, že vše je tak, jak má být.

Čas je díky takovým konstelacím relativní, oněch posledních několik hodin pojímá události, kterými by stejně tak dobře bylo možné vyplnit dny či týdny. Je to působivá série scén, v nichž přímé konfrontace s osudem ustoupí hédonistickému prožitku dokonalé chvíle naplněné melancholií a absolutním klidem. Chvíle, která má potenciál přečkat i konec světa.

Autorka je hungaristka.