Sex, drogy & asanace

Miloš Urban ve svých drobnějších literárních útvarech (Mrtvý holky, Michaela) dokázal, že umění zkratky a pronikavé pointy nepatří mezi silné stránky jeho spisovatelského talentu. Kritikou nejvíce oceňované zůstávají stále jeho druhý a třetí rozsáhlejší text – romány Sedmikostelí (1998) a Hastrman (2001) –, které ve své době vzbudily zasloužený ohlas. A to především proto, že přinesly do české literatury něco nového: čtivý text s aktualizovanými postupy klasických žánrů, který je zároveň až umanutě angažovaný. Po deseti letech se oklikou vrátil ke svým začátkům a stvořil poměrně kompaktní dílo, které je opět jasně charakterizováno barvou své obálky. Jde totiž o krvavou detektivku s prvky thrilleru a hororu.

Proti bestii triumfující

V případě Lorda Morda Urban poprvé přichází s čistě historicky ukotveným románem. Ten je zasazen do Prahy konce 19. století a detektivní zápletka se odehrává mezi kulisami asanačních prací v Židovském městě, jehož osobitý duch je díky mocenským zájmům pražských radních likvidován ve jménu zdraví a hygieny. Knihu otevírá prolog citující část dobové antiasanační stati Bestia Triumphans od Viléma Mrštíka, čímž je předznamenán její angažovaný podtón, zaměřený proti „modernímu šílenství“ destrukce a technického rozvoje. Z textu tudíž mluví nostalgie po staré Praze, která však nezavání sentimentem – je to nostalgie značně naštvaná a dá se říci, že zde můžeme při troše snahy vysledovat analogie s aktuálním děním v památkové péči.

Podobně jako v ostatních Urbanových knihách se kromě této angažovanosti setkáváme s trochu provokativní demytizací dějin, více či méně perverzní sexualitou a dekadentní stylizací. Tyto postoje tlumočí hlavní hrdina, volnomyšlenkářský hrabě Arco, potomek zchudlého šlechtického rodu. Kromě marného boje proti rozšíření asanačních zón navštěvuje vyhlášené josefovské bordely, jako lék proti souchotím užívá nový lék hydrochlor, což je jen jiný název pro heroin, a současně se snaží rozřešit tajemství židovského strašidla Masíčka, které začíná ve zbytcích Židovského města brutálně vraždit prostitutky.

Zbytnělá atmosféra a zakrslý děj

Spíše než na komplikovaném příběhu je ale Lord Mord postaven na propracované a do detailu vykreslené atmosféře. Ponuré prostředí je zde zachyceno zdařile, ovšem detektivní základ příběhové linky strádá: děj je plošší a vývoj některých klíčových postav málo uvěřitelný, přičemž jejich tušená tajemství jsou na efektní vyústění knihy naroubována poněkud křečovitě.

Čtenář je v knize zahrnut množstvím informací nejrůznějšího druhu, od šermířských technik po spletitosti v historii vzniku heroinu. Tím se však autor mnohdy nechá strhnout k vršení živých obrazů a věcí, což místy vzbuzuje dojem samoúčelnosti. Některé z motivů jsou navíc příliš chtěné na to, aby z textu netrčely. Je nepochybné, že při popisech i výstavbě příběhu autor vychází­ přímo z autentických dobových materiálů; o tom ostatně svědčí i seznam knih a děl, z nichž při psaní čerpal. Schikanederovy nebo Steiner-Pragovy obrazy či filmy Jana Kříženeckého, které jsou přímo opsány v textu a účastní se děje, si sice autor domýšlí, fikce ale přesto stále zůstává v přílišném zajetí skutečnosti.

Od Masíčka k ovesným vločkám

Pomineme-li nenávratně zničenou Židovskou čtvrť, skončí příběh překvapivě dobře – téměř jakousi sluncem prozářenou selankou. Důležitější je však Epilog, v němž je Masíčko vystřídán černochem, nabízejícím Pražanům čerstvou americkou novinku: ovesné vločky. Popisem tohoto „suvenýru nového světa a nového času“ glosuje hrabě Arco podobu Prahy, z níž odjíždí na venkov, protože v ní pro něho už není místo: „Ochutnal jsem. Byl to zvláštní pokrm, dobrý a jistě zdravý, a přece bez chuti.“

Lord Mord ale naštěstí bez chuti není – zůstane nám po něm alespoň zatuchlý smrad úzkých uliček, čpavý živočišný pach bordelů a železitá příchuť krve; tušení ducha města, které neexistuje.