Výzkumy jednoho básníka

Od první chvíle působí poezie Jakuba Řeháka (nar. 1978) z knihy Světla mezi prkny jako poezie básníka, jenž je veden smysly a vnitřními vizemi, nikoli básnickou zručností či vnějškovou manýrou. Autora, jenž se skrz poezii chce dobrat hlubšího poznání, přičemž nemíní své básnické nálezy dotvrzovat ještě i ladností formálních prostocviků. Nepřitahuje ho ani tak vypilovaná zobecňující sentence, jako spíš obrazně přetavený psychofyzický prožitek, jímž se mu daří hlubinné básnické poznání živě evokovat.

Přiložil jsem tě k oku

Řehákovy básně jsou plné hutné věcnosti, již básník transformuje do obrazů s temnými, nejasně, vábivě tušenými významy. „V noci naslouchám/ holkám/ ležícím na cestě/ s otevřenými ústy.“ Řehák vytváří prostory plné tápavých koutů, vratkých přechodů mezi reálným a imaginárním, vnějším a niterným. Mezi „popisem“ vjemu a imaginativním či prožitkovým „zápasem“ s ním. Kouzlo těchto labyrintů často tkví v tom, že nečekané úhly a zákruty mohou být výsledkem jak surreálné vidiny, tak pouhé matoucí „realistické“ vynechávky. Přestože se Řehák rád vrhá do temně obrazných hloubek či se prodírá chaosem předmětného harampádí, jeho poezie chce být i nějakým způsobem citově otevřená. Za spletitou, prorůstavou kinematickou „montáží“ vnímáme básníkovu snahu postihnout emocionální úhrn své situace, tvořené sestřihem snově deformovaných dojmů či reminiscencí, vjemů dráždivě „páchnoucí“ městské věcnosti, případně chvil milostných, pozorně až rafinovaně erotických. „Křupání bot na umělém sněhu nikdy nevypadalo/ víc eroticky…“

Snad právě „erotika“ v nejširším smyslu by mohla být jednou z bran k Řehákovým textům. Řehák dovede myslet a cítit jak milostně křehce („Vyměním sníh za okamžik/ na tvém krku“), tak eroticky příkře a dramaticky (žhoucí uhlík větve „ryl do zdí místo do tvých zad“). Sbírka je smyslová a tělesná, erós se však rozlévá do prožívání světa vůbec. „Světlo vpařené do sklenice, tolik příjemné na dotek.“ „Tělo“ se bez zábran vplétá do věcného světa. Hranice mezi tělem a věcností básníka fascinuje, je jím ustavičně atakována, rozrušována. Jde o dvě entity, které se vzájemně rozněcují svými protivami. Organická jednota těla je magicky zrcadlově přitahována disparátní „drtí“ anorganické věcnosti. Či jinak: V důvěrně tělesném (milostném) splynutí se zároveň již dychtivě hlásí o slovo i samota člověka vrženého dál, jinam, do „nočního města“ věcnosti. „Tvá záda zářila jako prázdná stránka/ s překrásnou rýhou uprostřed./ Pak jsi se změnila v papírový kornout,/ přiložil jsem tě k oku a díval se skrz tebe/ na noční město.“ Samota je ovšem zas jen další, prodlouženou „tělesnou“ slastí a posléze i slastnou oklikou zpět k „cizotě“ milovaného těla, jehož je „noční město“ snovou přesmyčkou.

Řeháka přitahuje věcná robustnost. Založením je však autor spíš delikátní, jemně odstiňující, dávku subtilnosti si chce vždy udržet. Sám je ostatně schopen tato ambivalentní pnutí postihnout. „Když vniká se do těla, zdrženlivost/ musí stranou, já ale chci být zdrženslivý.“ Svou vytříbenou, „pozdně dekadentní“ smyslovost dovede reflektovat, přičemž svými postřehy hned spontánně míří k hlubšímu, filosofičtějšímu nazírání času a bytí vůbec. „Je příjemné dotýkat se věcí/ které se staly zbytečnými.“ Tady se smyslová libost křehce oxymóricky promyká s abstraktním pojmem zbytečnosti (nevýznamnosti); v sentenci stihne básník vyslovit nejen svou privátní rebelii vůči světu jednoznačných, „nezbytných“ věcí a významů, ale evokuje tu i do slov těžko převoditelný vjem omamné marnosti uplývajícího času a našich vztahů, náklonností, sentimentů, jimiž ho plníme.

Polyfonie, autentičnost i bezprizornost

Cením si Řehákova hledačského nasazení­ a nesnadného, labyrinticky útržkovitého vidění. Způsob sdělení však působí eklekticky. Světla mezi prkny jsou psána zrale a poučeně, nejsou však příliš vyhraněna výrazově. Básník se rozbíhá do mnoha stran. Výsledkem není ani tak vrstevnatost, jako spíš jistá těkavost, nesourodost. V textu Večerní svět, úsečně chvějivém filmu dychtivě nasnímaných městských fragmentů, je básník schopen přeskočit od viscerální, přitom standardní obraznosti („noc hrne z hrdla netopýra“) k subtilně enigmatické skice („hlava mi klesne k výloze“), oscilovat mezi imaginací spekulativně zaumnou (želva v narůžovělé vodě kašny drží na hřbetě „večerní svět“), zdrsněle surreálnou („budu spát na peřině ze skla“) i těžící z omšelé genitivní metaforiky („vyhasne všechno, co patří/ bílé lebce dne“). Osobně si z pětice úryvků „ponechám“ jen ten druhý…

Významnou polohou sbírky je básnictví pojaté jako pozorování, smyslově-obrazné vpíjení se do věcí a jejich přetavování. Závěrečná delší báseň shrnuje poetiku výprav kolem ohrad, letmých předměstských výjevů i temných sexuálních znamení, jedno, zda vyslaných kolemjdoucími „holkami“ či změtí periferního plevele. „Dotýkat se prsty jemného bahna,/ co ulpělo na květovaných šatech,/ je zakázáno.“ Škoda, že ani v erbovním textu se básník neubrání místům silově fyzickým, přitom zbytečně doslovným. Ve spojeních jako „inkoust teče z očí“ je snaha o ozvláštněný a zároveň proklamativní obraz nepříjemně okatá. Kus násilí či „miasmatičnosti“ ovšem k motivu monstrózně i důvěrně chátrající věcnosti patří. Nadchne nás polyfonie, s níž se plaňky plotu „za hřmotu zvonů“ vytrácejí do polí. Vzdor smyslové autentičnosti však cítíme i jistou bezprizornost. Vyžíváme se spolu s básníkem v „tělesnosti“ zapadlých koutů, sdílíme přitažlivost a skryté napětí, nakonec ale trochu nevíme, jako autor, co s tím vším. „Zbývá jen dychtění po smrdutých místech…“ Ano, dychtíme po jejich důležité pravdě. Na území dobře probádaném poetikou Stanislava Dvorského, Petra Krále, Jana Gabriela by však stálo za to se prokutat k novým vrstvám. Najít lvy tam, kde ještě jsou.

Nahé gymnazistky

Zprvu sbírka působí stylově či tematicky rozostřeně. Hlubinný výzkum je jednou zabarven juvenilní zarputilostí, podruhé jemnou sondáž překryje „žánrový“ výlet na smetiště. Milostný fragment lehce vybočí do umanuté labyrintičnosti, mihne se hospodský brutálobrázek. Odlišné polohy si trochu šlapou na paty. Některým textům, ač plným pozoruhodných jednotlivostí, snad chybí výraznější vnitřní kostra. Nic racionálního; jen menší bezbřehost ve prospěch vnitřní ústrojnosti. Posléze však Řehák své téma najde. Totiž mýtus gymnaziálních „holek“ („školačky, které už nejsou školačkami“ připomenou ambivalentní Balthusovy dívky), mystérium školních budov, v noci prázdných (či plných uhlí?), mýtus školních kuchyní, incestuálně mateřských kuchařek, štiplavé rané sexuality, pachů letního města kdesi „za školou“. Na nejlepších místech jsou tísně, tuchy i touhy zkoncentrovány do hutného, uhrančivého filmu: „Zvířecí pachy v dížkách i pod sukněmi,/ z kuchyňské chodby proud kostí,/ stehna překřížená přes sebe –/ falešná heraldika, touha,/ ale jen na talíři. Je pozdě…“

Tu také plně vytane další silný motiv – sníh. „Celé období gymnázia bylo posedlé sněhem.“ Básník zdůrazní, že nejde o žádný symbol, jen o sám sníh. Už tím z něj obratem učiní materii o nespočtu významů. Sníh – nenávratno, věčný návrat. Sníh kouzelně, nehmatně pronikající věcmi i tvořící jim nedosažitelné pozadí. Zniterňující okolní kulisy. Propojující tělo s prostorem, krystalickou břitkost nitra s rozmočeným chaosem věcí venku. Či naopak? „Okamžik: jdeš zpátky, ale kam/ to nevíš, netušíš, jen v sobě/ probouzíš rozpuštěný sníh.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.