Nanohach a Petra Fornayová
Kdo je Annik?
Divadlo Ponec Praha, premiéra 21. 9. 2009
Představení taneční skupiny Nanohach vzešlo ze spolupráce s britským choreografem Nigelem Charnockem, spoluzakladatelem slavných DV8. Téma lásky pojal choreograf spolu se dvěma tanečnicemi (Eliška Kašparová, Marta Trpišovská) a dvěma tanečníky (Honza Malík, Michael Vodenka) extrovertně, vtipně, rozverně, interaktivně (viz A2 č. 39/2008). Po sólovém Zločinu a trestu choreografa Jana Komárka a tanečníka Honzy Malíka, premiérovaném letos v květnu, je Kdo je Annik? pravým opakem předchozí extrovertní inscenace souboru nazvané Miluj mě. Slovenská choreografka Petra Fornayová s tanečnicemi vytvořily dílo introvertní, v určitém smyslu subtilní a zadumané. Jestliže Miluj mě zaujme širokou diváckou obec – a možná ani ne nutně jen diváckou obec taneční, protože inscenace hojně využívá i obecně divadelních principů –, Kdo je Annik? cílí spíše na fajnšmekry. Fornayová se inspirovala životním příběhem Iana Curtise ze skupiny Joy Division, kdy do jeho vztahu s manželkou vstupuje další žena; pro samotné vnímání toho, co se děje na scéně, to však není nakonec tak podstatné. Jde o intimní taneční dialog dvou žen – možná dvou sokyň v lásce, hlavně však dvou tanečnic – přerušovaný třeba tak ženským momentem, jako je soustředěné převlékání šatů. Jinak si Fornayová vystačí s prázdným jevištěm a prostým modrým stolem se židlemi. Je nutné věnovat ostrou diváckou pozornost detailům, samotnému plynutí tance (až taneční meditaci). Nebo se přikrade pocit sice vznešené, přesto nepříjemné nudy.
Jana Bohutínská
Prolomit prostor
Galerie Národní technické knihovny Praha, do 14. 11. 2009
O svébytnou prezentaci scénografie výjimečných českých inscenací posledních patnácti let se pokouší výstava Prolomit prostor. Expozice je k vidění ve výstavních prostorách nově otevřené Národní technické knihovny. Do Dejvic se jistě stojí za to vydat, kurátorky Divadelního ústavu Marie Zdeňková a Denisa Šťastná k představovaným vizuálně originálním třinácti inscenacím přistupují nekonzervativně a otázce, zda vystavovat scénografii v galeriích, se svým přístupem obratně vyhýbají. S vystavenými skicami, zmenšenými modely scény či s kostýmy se v jejich projektu vlastně téměř nesetkáme. Ke spolupráci byl totiž přizván výtvarník Petr B. Novák, který spolu se Stanley „Robotmanem“ Povodou vytvořil umělecky svébytný koncept inspirovaný divadlem, jenž je srovnatelný s instalacemi moderního umění. Návštěvník je často vyzýván ke spolupráci k intimnějšímu vnímání, například pomocí sluchátek s hudbou nebo prací na počítači, kde se může bavit počítačovou hrou podle multimediálního Nickname týmu SKUTR. Pouze z ochozu prvního patra lze vidět do uzavřeného prostoru přízemí, v němž pulsuje rašelina projektu Neúplný sen. V kabinkách se promítají dva protikladné expresivní krvavé filmy: zkouška hry z Divadla Komedie a skutečná zabijačka na chalupě herců. Pohybující se sošky v růžovém negližé a růžové průhledné dámské kalhotky zastupují provokativní inscenaci Česká pornografie. Výstava je svým neotřelým přístupem atraktivní i pro divadelní laiky.
Olga Vlčková
Alfréd Radok – tři scénáře, tři inscenace
Editor Honza Petružela
Transteatral 2008, 287 s.
Do jednoho svazku spojil editor Honza Petružela s pomocí Lenky Šmídtové tři hry, které už sotva uvidíme na jevišti. Jsou zakotvené v době svého vzniku, mají dobově podmíněné černobílé vidění, protiválečný a sociální étos. Jinak je však každá z jiného dramatického těsta. Vesnici žen napsal začínající divadelní režisér na popud E. F. Buriana a uvedl ji – jako svou první režii v Praze – na Malé scéně Divadla 5. května. Hra prozrazuje autorovu citlivost pro ženskou psychologii, což je vlastnost, kterou Radok jako režisér později mnohokrát prokázal a prohloubil. Akce Aibiš Josefa Kainara byla druhou premiérou Divadla satiry. Šlo o volné pásmo aktuálních skečů, písní a baletních výstupů. Třetí hra – Mezi dvěma bouřkami Jiřího Mahena – se nehrála vůbec. Zachovala se pouze Radokova textová úprava z roku 1941, chystaná pro uvedení v Burianově Městském divadle Na poříčí. Uvedení znemožnil Burian, jenž v použití filmových dotáček viděl zcizení vlastních jevištních postupů. Ve studiích popisují Petružela a Šmídtová genezi her a s pomocí dochované dokumentace, hlavně novinových kritik, rekonstruují jejich scénickou podobu. K dispozici měli u Vesnice žen 11 těchto kritik, u Akce Aibiš dokonce 21, což jsou čísla z dnešního hlediska ohromující. Publikace svou koncepcí připomene někdejší edici Divadelního ústavu Inscenace, která v šedesátých letech zdokumentovala například Krejčovu inscenaci Majitelů klíčů v Národním divadle. Doufejme, že nezůstane jen u prvního svazku slibně započaté edice.
František Knopp
Cinepur 65
Pozdně letní číslo cinefilského časopisu se v tématu zabývá národem, především ve vztahu k tomu českému a německému, jak napovídá Das Volk v názvu. Od rozborů teoretických textů (kniha Představy společenství Benedicta Andersona) přes konkrétní příklady (pojetí Němců v seriálu s majorem Zemanem nebo postava svatého Václava v české kinematografii) po rozhovor (s Maltem Hegenerem o německé kinematografii). Druhým, trochu skrytějším tématem pak jsou filmové festivaly. Zasvěcení do této tematiky nabízí text Michala Procházky Malý průvodce po světě filmových festivalů. Autor se snaží jednotlivé festivaly specifikovat a zmapovat přízeň filmových profesionálů, novinářů a diváků k nim. Nijak překvapivá není informace, že většinu kvalitních filmů k sobě v poslední době víc než kdy jindy stahuje festival v Cannes, pozoruhodnější je zvyšující se zájem o festival v Torontu, který ubírá na slávě nejstaršímu filmovému festivalu vůbec, tedy tomu v Benátkách, jenž se koná týden před ním. Za nejlepší však považuji úvahu Jakuba Felcmana o úloze karlovarského festivalu v mezinárodní konkurenci. Především to, že zájem ze strany světových profesionálů a novinářů je mizivý, protože největším tahákem festivalu bývají snímky z festivalů jiných a většina soutěžních filmů zaujme málokoho. Také o podivném napojení festivalu na politické kruhy píše v dalším textu David Čeněk. Antonín Tesař pak zlehka chválí Letní filmovou školu pod novým vedením. Mezi recenzované snímky patří například Louise-Michel, Antikrist, Bruno, Hanebný pancharti nebo české Lištičky a Muži v říji.
Jiří G. Růžička