Il gatto a nove code
Režie Dario Argento, 1970, 109 min.
Řitka video 2009
Moderní městské lokace a designérsky stylizované interiéry autorovi slouží jako prostředí pro rozehrání rafinovaných mysteriózních vražd. Další snímek Daria Argenta reprezentuje italský žánr giallo. Motiv zvířete – kočky – tady vytváří analogii s postavou tajemného vraha a se způsobem, jímž usmrcuje své oběti. Špagát jako vražedný nástroj metaforicky představuje mrštný ocas kočky. Kočka pak tajemnost, nenápadnou přítomnost a nedostižnost vraha. Množství nočních scén má rovněž významovou souvislost s postavou zločince, jehož život – jako koččin – začíná v noci, v osamělých a izolovaných místech města. Pro Argenta zde není primární příběh, ale audiovizuální prostředky, jimiž je ztvárněn. Kamera pracující s kontrasty světlých a tmavých barev v užití subjektivních pohledů z pozice vraha opět přebírá důležitou dramatickou funkci. Autorskými i žánrovými filmaři často vyhledávaný kameraman Erico Menczer zde experimentoval s technikami snímání stejně jako Ennio Morricone při vytváření hudebního komentáře. Ten vychází až na úvodní leitmotiv dětské ukolébavky z avantgardních principů experimentování se šumy a ruchy. Díky ediční řadě Řitka video nazvané Kolekce Daria Argenta můžeme kromě vývoje režisérova stylu sledovat i tematické a formální proměny žánru giallo.
Jan Švábenický
Sněhurka a sedm trpaslíků
Režie David Hand, 1937, 80 min.
Forum Home Entertainment Czech 2009
Klasika a zároveň předzvěst mnoha jevů 20. století! Když Sněhurka vtrhne k trpaslíkům, převrátí jim svým uklízením domeček vzhůru nohama. Za svou ochotu nechat ji ve svém domě platí trpaslíci krutou daň – musí se začít mýt, aby dostali najíst. Nepřipomíná to americkou zahraniční politiku? A co připomíná zrcadlo, jež říká, která žena je na světě nejkrásnější? Nesnaží se o něco podobného soutěže Miss? Nebo třeba mrtvá Sněhurka vystavená ve skleněné rakvi, čekající na vysvobozující polibek. Nečekali takto komunističtí pohlaváři ve svých mauzoleích? Sněhurka z roku 1937 je zlomový snímek, neubránila se však chybám. Film je seskládán z několika samostatných scén, upomínajících ještě na krátké filmy, a děj se odehrává víceméně jen v krátkých vsuvkách. Nejvíce je to vidět na uspěchaném závěru, který vůbec nevypadá jako velkolepé finále. Zároveň můžeme sledovat, kolik práce si Disney dal s postavami trpaslíků a přitom pozapomněl na ústřední Sněhurku, která je schematická, stále čistá a upravená, i ve srovnání se zlou královnou nemastná neslaná. Z dvojdiskového vydání by úplně stačil disk jeden. S restaurovaným filmem a skvěle sestaveným komentářem z rozhovorů s Waltem Disneym. Druhý disk totiž obsahuje film o filmu, kde tvůrci a kritici papouškují, co už známe z komentáře, dále ukázku z připravovaného filmu studia Disney a krátkou hru, vhodnou snad jen pro předškoláky. Největší cenu na něm má rekonstrukce zamýšleného pokračování Sněhurky. Už kvůli komentáři ale stojí tohle vydání za to.
Jiří G. Růžička
Posedlost
Obsession
Režie Brian De Palma, 1976, 94 min.
Řitka video 2009
Režisér řazený k vlně tvůrců Nového Hollywoodu sedmdesátých let ve své tvorbě nikdy nezapřel vliv Alfreda Hitchcocka. Některé jeho filmy v podstatě jen zintenzivňují zápletky Hitchcockových snímků, čehož je Posedlost ukázkovým příkladem. Děj filmu si půjčuje množství prvků z Vertiga a skládá je do celku, který je ještě méně uvěřitelný než původní Hitchcockův snímek. O smysluplnost příběhu však v Posedlosti jde až na posledním místě. De Palmův film je dokonalým naplněním teorie, podle níž se v hraných filmech na plátno nepromítá ani tak realita, jako spíš sny a touhy, ať už diváků, tvůrců nebo protagonistů. Snímek totiž propojuje jednotlivé scény přímočarými a zkratkovitými asociacemi, takže děj plyne kupředu v rychlém snovém tempu, které se příliš neohlíží na detaily a na kauzalitu. Halucinační dojem díla ještě umocňuje obraz s nízkým kontrastem, v němž jsou všechny záběry snímány, a především hudba Bernarda Herrmana, skladatele vrcholných Hitchcockových filmů. Majestátní orchestrální kompozice zní v Posedlosti téměř neustále a prakticky nahrazují funkci dialogů jakožto prostředku vyjádření niterných hnutí postav. Ve filmu se skoro vůbec nemluví, ale neustále hraje. Dílo díky tomu nepůsobí jako americký snímek sedmdesátých let, ale spíš jako přepálené melodrama klasického Hollywoodu. Právě v hudební afektovanosti, která vyhrocuje emocionalitu do extrému, je nejvíce patrná snová kvalita celého snímku o muži, jehož životní příběh osciluje mezi ztrátou a touhou.
Antonín Tesař
Slayer
World Painted Blood
American Recordings 2009
Je příjemné mít i v roce 2009 nějaké jistoty. Jednou z nich například je, že nová deska Slayer bude ve svém žánru – nekompromisním thrash metalu – jasná jednička. Přitom chybělo málo a nebylo nic: frontman Tom Araya se k budoucnosti kapely vyjadřuje skepticky a World Painted Blood je, dodrží--li zpěvák a baskytarista slovo, první částí závěrečné albové trilogie. Ta by v roce 2012 měla ukončit existenci jedné metalové legendy. Na cestu do pekla se k formaci vrátil i jejich bývalý spolupracovník, producent Rick Rubin. Singly Psychopathy Red, Hate Worldwide a World Painted Blood, které propagovaly vydání desky už od jara, dávaly tušit směr, kterým Slayer půjdou. „Jsme dost staří na to, abychom si mohli desku natočit podle toho, jak se to líbí nám,“ prohlašuje kytarista a zakládající člen Kerry King. Slayer se rozhodli trochu „zaexperimentovat“, přičemž experiment je v jejich podání spíše zařazení kytarového sóla tam, kde obvykle bývá šestý refrén. Žádných nadžánrových přesahů se tedy fanoušek obávat nemusí. Desátá řadová deska nemá čím překvapit, je to však perfektně odvedená práce, která je pro Slayer i po téměř třech dekádách hraní evidentně zábavou. Přesnou a čistou produkcí, jež neobrušuje ostré speedmetalové hrany, a pestrostí i odvahou občas vybruslit z klišé se novinka podobá vynikající Seasons in the Abyss a agresí si nezadá s Reign in Blood.
Karel Kočka
Raekwon
Only Built 4 Cuban Linx II
EMI 2009
Nejtěžší člen Wu-Tang Clanu odhalil své OB4CL II ve stejný den jako Jay-Z Blueprint 3 a více než sedmdesátiminutová nálož ze Staten Islandu se v jeho diskografii zařadila za nevýrazné LP The Lex Diamond Story. Bez ohledu na komerční potenciál Rae vyslyšel fanoušky, kteří ho žádali o syrový návrat ke kořenům. Ghostface opět po boku a hlavně ostrý a pro rádia nepřijatelný zvuk, který navazuje na původní klasický manifest východního pobřeží OB4CL, jako kdyby vyšel loni a ne v půlce devadesátých let. Hutné rýmy i tvrdé beaty s kung-fu motivy – na místě zůstalo vše. Malý rozdíl by se však přece jen našel; zatímco dříve byl u všeho RZA, nyní se tým rozrostl o Dreho, Sermona, Pete Rocka, Alchemista či J. Dillu (posmrtně), jehož příspěvek Ason Jones, věnovaný zesnulému ODBmu, mám z alba nejraději. Také hostů je víc. Před lety kazil Wu-monopol pouze Nas, nyní je to i Beanie Sigel v upřímném příběhu Have Mercy či Slick Rick využívající slovních hříček ve We Will You Rob. Boduje i New Wu, v níž se setkává nově utvořená a silná odnož Rae, Ghost & Meth, ta ostatně slibuje v prvním čtvrtletí 2010 nové LP. Jen škoda, že hned šest skladeb disponuje motivem či samplem, který už byl v posledních letech v hip hopu použit. Kdyby šlo o jednu dvě věci, zřejmě by se to přešlo bez povšimnutí, ovšem takový počet už k jistým pochybnostem ohledně „vysychání zdrojů“ svádí. Tím spíš, když se týká jedné z nejvyhlíženějších desek posledních let.
Bobby Rohál
J. B. Foerster
Scény z oper
Radioservis 2009
Josef Bohuslav Foerster (1859–1951) patří k předním českým skladatelům, přesto zůstává ve stínu Dvořáka, Janáčka či Suka. Právě Dvořák a ještě Smetana byli jeho největšími vzory. Foerster se ale přátelil i s Mahlerem a znal řadu dalších skladatelů postwagnerovské generace, ve vlastní tvorbě byl ale spíše tradicionalista. Zanechal po sobě téměř dvě stě opusů, z toho šest oper (Debora, Eva, Jessika, Nepřemožení, Srdce a Bloud) a kantátu – duchovní operu Svatý Václav. Nejznámější operou je Eva podle hry G. Preissové Gazdina roba, která námětem připomíná Její pastorkyni, ovšem hudebně je to zcela jiný svět než opera Janáčkova. Je to dílo, které by si zasloužilo větší pozornost – byla to snad také jediná z Foersterových oper, která vyšla v kompletní nahrávce Supraphonu. Toto CD nabízí ukázky ze všech šesti oper i ze Svatého Václava, a to navíc v archivních rozhlasových nahrávkách s řadou známých českých pěvců (D. Tikalová, M. Šubrtová, I. Kusnjer, I. Žídek, A. Míková či B. Blachut) a dirigentů (F. Dyk, J. Vogel, L. Pešek, K. Ančerl a další). Nahrávky jsou z let 1948 až 1987, zvuková kvalita je však vždy na dobré úrovni. Foerster byl invenční v melodice i instrumentaci; tematicky mezi jeho náměty patří Shakespearův Kupec benátský (Jessika) nebo Tolstého Bloud. Předehra k Deboře, již CD uvádí, je dramatickým úvodem k dílu o střetu židovských uprchlíků a křesťanů na českém venkově. Booklet obsahuje i reprodukce několika Foersterových obrazů.
Milan Valden