Přehodnocování vlastních vzpomínek

„Chtěla bych zapsat, co se toho léta, kdy mi bylo osm nebo devět, odehrálo v babiččině domě, ale nejsem si jistá, jestli se to doopravdy stalo,“ začíná Anne Enrightová svou knihu a její hlavní postava, Veronika, své vyprávění. Shledání je čtvrtý román irské spisovatelky, která patří do stejné generace jako Sebastian Barry nebo Joseph O’Connor.

Irská literatura se v poslední době úspěšně prosazuje v získávání angloamerických literárních cen. Enrightová dostala za Shledání Bookerovu cenu v roce 2007, John Banville za Moře v roce 2005 a Sebastian Barry s Tajným deníkem obdržel v roce 2008 cenu Costa. Jeden z důvodů, proč jsou irští spisovatelé tak úspěšní, můžeme hledat v irských dějinách. Chudá země byla vždy ve vleku sousední Anglie, navíc tu mělo velkou váhu náboženství. Ještě 20. století je plné skandálů, v nichž vystupovali všemocní kněží, kteří mohli na doživotí stigmatizovat ty, kdo se vymykali z jejich moci (viz například Tajný deník). Důležitou roli zde hraje i jazyk. Původní gaelštinou už v Irsku mluví málokdo, pro většinu lidí se stala rodným jazykem angličtina. Irové s ní však jsou spjatí volněji, vidí ji z nadhledu a dokážou s ní více experimentovat než rodilí Britové. Enrightová ve své knize využívá obojího – jak rozporuplných dějin země, tak hry s jazykem, jenž je v jejím podání lyricky básnivý i realisticky syrový. Takový zůstal i v překladu Dominiky Křesťanové.

Nejistá paměť 20. století

S Banvillovým Mořem (2004, česky BB art 2006 v překladu Richarda Podaného) a Barryho Tajným deníkem (The Secret Srupture, 2008, česky Odeon 2009, překlad Markéta Musilová) pojí Shledání (The Gathering, 2007) kromě vážených ocenění i téma: paměť. Můžeme paměti důvěřovat? Vždyť uchovává jen některé vzpomínky. Dvacáté století navíc paměť bombarduje dalšími vjemy. K literatuře se připojilo mluvené slovo, film, internet… Paměť uchovává částečky zážitků a snů, mísí je se zkušeností zprostředkovanou a vzniká tak vzpomínka, o jejíž autenticitě můžeme často pochybovat.

Veroničiny vzpomínky jsou jako vybledlá fotografie nebo možná dávno viděný film. Není si jistá tím, co před třiceti lety spatřila, možná i proto, že se to celou dobu pokoušela vytěsnit nebo vidět jinak. Smrt jejího nejmilejšího bratra však vybledlou scénu osvítila novým světlem, výjev z minulosti se zdá být spojen s bratrovou sebevraždou a vůbec celým jeho životem na okraji společnosti. Vypravěčka se po letech pokouší událost rekonstruovat a snaží se proniknout k jejím kořenům. Paměť si bere na pomoc fantazii a ve Veroničině hlavě vzniká příběh o tom, jak se její babička seznámila se svým mužem, který tolik ovlivnil bratrův život. Romantický příběh, inspirovaný starými filmy, se náhle láme, romance se mění v tragédii, kterou mají být postiženy ještě další dvě generace jedné irské rodiny. Veronika si na některé situace vzpomíná až s proustovskou detailností – vidí vzory a barvy oblečení; některé scény, daleko podstatnější, si však vybavuje jen matně. Její paměť zaznamenala především emoce, jež v té které chvíli prožívala.

Obžaloba tělesnosti

Jazyk knihy je plný básnivých metafor, přesto zůstává syrově popisný, ironicky krutý: „A vzpomínám si, jaké to bylo pro všechny zadostiučinění. Jako strup, který už dlouho potřeboval poškrábat.“ Veroničin pohled na svět je neobyčejně skeptický. Úkolem matky je zaplňovat hroby mrtvolami, sex se proměňuje v upatlané pronikání dvou kusů masa. Shledání je vlastně obžaloba tělesnosti, protože tělesnost se stává zdrojem neštěstí. Vždyť prokletím života jejího bratra se stala jeho dětská nevinnost a krása. Když pak Veronika vzpomíná na sex se svým manželem v prvních letech jejich manželství, není to nijak romantická vzpomínka. Spíš než sex to je, „jako když někoho zabíjíte nebo někdo zabíjí vás“.

Slonovina, smetana, pískovec, břidlice, ale také ohlazená sépiová kost. To jsou materiá­ly, které se v knize několikrát objevují. Pro Veroniku to jsou materiály, jež ji dokážou ochránit před lidskými sekrety a tkáněmi. Jsou dokonale čisté, a i kdyby měly být potřísněny, je jednoduché uvést je do původního stavu. Na rozdíl od zmiňovaného Tajného deníku Sebastiana Barryho nepřináší Shledání silný a čtivý příběh. Není zde ani tolik podstatná pedofilní zápletka, jako spíš snaha zdánlivě šťastné ženy, které by mnozí mohli závidět dvě zdravé děti, společensky úspěšného manžela i obrovský dům, najít samu sebe. Veronika sice miluje své dcery, miluje snad i manžela, ale i proto se v noci opíjí, vinna jejich budoucností i samotnou existencí. „Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let.“