Na velké mezinárodní konferenci o klimatu v Kodani budou od 7. do 18. prosince zástupci České republiky vystupovat v roli těch hodných strýčků. Společně s ostatními státy Evropské unie chtějí pod švédským vedením prosazovat přijetí právně závazné dohody, která by měla zajistit, aby se globálně na Zemi neoteplilo o více než dva stupně. Chtějí se pochlubit evropským závazkem snížit do roku 2020 emise o 20 až 30 procent a poukazovat na to, že horký brambor je momentálně v jiných rukou. Tedy že by proti oteplování měli více udělat Američané, Číňané či Indové.
Diskuse by se podle obecně sdílených představ měla odvíjet nad tím, zda a kdy vlastně bude podepsána právně závazná dohoda a kolik získají rozvíjející se země od těch bohatých na boj proti klimatickým změnám. Vzhledem k těžko slučitelným postojům jednotlivých delegací to bude těžké jednání a dánský premiér Lars Lökke Rasmussen, který bude summit hostit, se už nechal slyšet, že prosincová konference zřejmě přijme jen pěti- až osmistránkovou „politicky závaznou“ dohodu s přílohami, v nichž by byly popsány povinnosti jednotlivých zemí, jako snížení emisí vyspělých zemí do roku 2020. Právně závazné dohody by se pak mělo podle premiéra Rasmussena dosáhnout až příští rok. Rozvíjející se země pak na konferenci budou požadovat pomoc pro boj proti klimatickým změnám v hodnotě až 400 miliard dolarů ročně od bohatých států, mezi něž už je Česká republika také řazena. Rozvinuté země budou při licitování nabízet alespoň vytvoření takzvaného kodaňského startovacího fondu, do něhož by každoročně přispívali pouhými deseti miliardami dolarů. Jak dopadne mezinárodní souboj o to, kdo se bude moci prohlásit za klimaticky nejzodpovědnějšího, ovšem za cenu co nejnižších nákladů, je momentálně těžké odhadnout.
Již teď je ale jasné, že ti, kdo se vydávají za ty nejprogresivnější, mají také největší máslo na hlavě. V případě České republiky jde o to, že zatímco se střídající ministři životního prostředí na mezinárodním poli intenzivně zapojují do přípravy konference a ekologických pozic EU v oblasti ochrany klimatu, na národním poli jde praktická politika často právě v opačném směru. Těsně před odjezdem do Kodaně předložil právě nastoupivší ministr životního prostředí Jan Dusík domácí úkoly, které ministerstvo připravovalo už za jeho předchůdců. Čeští ministři tak dostali na stůl Zprávu o stavu ovzduší, podle níž na drobných zlepšeních v této oblasti má podíl zejména hospodářská krize. I tak ovšem více než čtyřicet procent obyvatel dýchalo vloni vzduch s příliš vysokými koncentracemi rakovinotvorných látek, ovzduší s nadlimitními hodnotami přízemního ozonu dýchalo vloni 69 procent lidí a nadlimitním hodnotám mikroskopických částic prachu bylo trvale vystaveno 15 procent obyvatel. „Nejhorší oblastí z hlediska znečištění ovzduší zůstává Ostravsko-karvinská oblast (zatížení průmyslem a energetikou) a aglomerace Praha a Brno (zatížení dopravní),“ konstatuje se v dokumentu.
Ministerstvo také předložilo Návrh tezí Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR, v němž se popisují možné důsledky oteplení: „nejvyšší průměrný nárůst teploty lze očekávat v podzimních měsících“, „hrozí častější přívalové srážky s výskytem bleskových povodní, zároveň zejména v letních měsících lze očekávat suchá období“, „rovněž lze očekávat četnější extrémní projevy jako vichřice a orkány“. Jednotlivá ministerstva mají podle Strategie nyní za úkol vymyslet, jak se změnám přizpůsobit. Dosavadní snahy o zabránění podobným klimatickým změnám pak vláda zatím nevyhodnotila. Národní program snižování emisí ČR totiž vládě dosud předložen nebyl. O možných razantních krocích v této oblasti (včetně třeba omezení automobilové dopravy) se ale veřejně ani nemluví. Zato členové vlády nahlas uvažují o prolomení limitů těžby hnědého uhlí, přičemž spálením těchto zásob by bylo podle údajů Greenpeace do atmosféry uvolněno 1,3 miliardy tun oxidu uhličitého. Byl by to specifický příspěvek k mezinárodní diskusi o klimatických změnách v situaci, kdy Česko stále patří mezi největší producenty CO2 na hlavu obyvatele na světě.