Antony and The Johnsons

Antony Hegarty je na první pohled opravdu podivuhodná hvězda. Na druhý už si ho můžeme zařadit do série excentrických pophvězd, přistupujících k sexu z menšinových stran barikád. Zavalitý newyorský androgyn za pianem se nechává doprovázet skupinou The Johnsons, v jejíž sestavě bylo v různých obdobích možné nalézt harfu či smyčcové kvarteto. Vypjatý hlas, který je buď vždy nahalen stejným efektem, nebo tak Antony prostě zpívá, se nachází někde napůl cesty mezi mužským a ženským – možná právě takhle zněli zpívající kastráti v čele s legendárním Farinellim (jehož hlas byl pro stejnojmenný filmový trhák studiově vyroben z hlasů obou pohlaví). Překvapí vás pak, že do klavíru tluče jako Elton John a svůj hlas dramaticky žene ke klenutým obloukům zpěvových linek, připomínajících nejen prvně jmenovaného, ale i Freddieho Mercuryho, když pěl epické balady? V přímých, bezelstných textech Antony zpívá o tom, že dneska je kluk, ale až vyroste, bude ženou, nebo se obrací na jednoho ze svých guruů, transvestitu Divine, který/á se kromě krátké pěvecké kariéry proslavil/a hlavně vítězstvím v pomyslné soutěži o „nejnechutnější filmovou scénu všech dob“ v díle Johna Waterse Pink Flamingos. Kdo nevíte, oč jde, googlujte – popis scény se mi jaksi nehodí do snahy postihnout Antonyho andělský styl. Stejně jako Genesis P-Orridge, prsatý leader Psychic TV, i Antony na svých koncertech hraje nejjemnější velvetovskou baladu Candy Says, věnovanou slavnému transvestitovi z warholovské suity Candy Darling. „Candy říká: nenávidím své tělo a vše, čeho si na tomto světě žádá…“

V rigidní Kalifornii Hegarty patrně nevěděl, co si se sebou počít. Impulsem k přesídlení do New Yorku pro něj podle legendy byla fotografie zpěváka Boy George na obalu debutu skupiny Culture Club Kissing To Be Clever (1982). Ve Velkém jablku v roce 1990 nejprve založil kabaretní skupinu Blacklips, v níž se stylizoval do role Isabelly Rosseliniové tak, jak vypadala v Lynchově Modrém sametu, postupně ale inklinoval k hudbě. V ní dokonale využil své performerské zkušenosti, a jak říká, dodnes se lépe cítí na koncertech než v nahrávacím studiu. Proto asi jeho desky vycházejí tak zřídka.

Propletence, mrzák a hvězdice

Při poslechu tří dlouhohrajících alb, která Antony and The Johnsons zatím vydali, totiž ze všeho nejdřív zaujme čistota výrazu, jakoby oproštěného od pozemské špíny. Bezchybný zpěv je opředen doprovodem odvozeným odněkud z romantických zašlých časů; záměrné omočení v kýči je vlastní tvorbě Antonyho již zmíněného oblíbence Boy George i sólové tvorbě jednoho/jedné z Johnsonů, Baby Dee, jezdící – s imagí lehce připomínající uklízečku – po newyorských ulicích na obrovské tříkolce s harfou na taženém vozíku a zpívající dlouhé rozevláté balady jako „Dala jsem svému milenci květiny…“.

Svět krásných písní zaujal Davida Tibeta, básníka a vedoucího skupiny Current 93, která za pětadvacet let prošla přerodem z temného industriálu do křehkého folku, natolik, že Antonymu v roce 2000 vydal na své značce Durtro debutovou desku a několikrát mu nabídl roli koncertního předskokana. Album nazvané jednoduše Antony And The Johnsons je dosud tím nejlepším, co skupina vytvořila. Teatrálně přehnaná gesta kontrastují s texty občas až příliš drápajícími v autorově citlivé duši – v písních Hitler In My Heart a úžasné Cripple And The Starfish tento kontrast přinejmenším ohromí.

Na svého následovníka, desku I Am A Bird Now, oceněnou Mercury Prize, si debut musel počkat dlouhých pět let. Mezitím Antony popularitou zničehonic přerostl svého prvního vydavatele, změnil stáj, a jak by se mohlo zdát, především hostoval. Například na albech Lou Reeda The Raven a Animal Serenade, o něco později na skvělé desce Current 93 Black Ships Ate The Sky a EP currentovského kytaristy Michaela Cashmorea The Snow Abides. Antonyho zarytý příznivce David Tibet byl touž dobou natolik okouzlen tvorbou harfenistky, zpěvačky a akordeonistky Baby Dee, že z ní udělal členku personálně neustále překopávaných Current 93 (k nimž občas koncertně odskočí i johnsonovská cellistka Julia Kentová). A abychom seznam neošidili, k hostování si Antonyho přizvala i Björk, dále Laurie Andersonová, CocoRosie, Hercules And Love Affair, Brian Ferry a – bylo by divné, kdyby ne – Marc Almond, další z podivínů rozkročených mezi komerčně úspěšným sladkým popem a postindustriální scénou personálně propojených spolků Current 93, Psychic TV a – smrtí zpěváka Johna Balance zaniknuvších – temně homoerotických Coil.

Plačící světlo

Mezi druhou a třetí deskou The Johnsons zejí pro změnu čtyři roky, novinka The Crying Light se od svých předchůdkyň liší snad jen komornějšími aranžemi a občasným zvukem kytary. Neřekl bych přímo, že je folkovější, určitá neokázalost a důraz na ekologická témata („Bude mi chybět sníh, bude mi chybět moře, potřebuji další svět, tento už je skoro pryč“) by ale podobné označení zčásti ospravedlňovaly. Písně Another World a Daylight And The Sun jsou prostým vyjádřením jednoty člověka a přírody, což Antonyho v poslední době evidentně zajímá víc než sebezpytná pátrání in puncto sexu. Z genderově zajímavého kabaretiéra se stává dospělý písničkář. Říká se, že druhé umělcovo album má potvrdit kvality debutu a třetí pokud možno vykročit novým směrem. Antony vykročil a budoucnost ukáže, učinil-li tak v solidní obuvi, či řekne-li si, že kdyby to byl věděl, byl by raději zůstal doma.