Román Sběratel světů od bulharsko-německého spisovatele Iliji Trojanowa lze číst jako dobrodružný cestopis nebo portrét význačné osobnosti 19. století. V první řadě jde však o alegorii nejisté identity člověka na rozmezí odlišných kultur.
Setkání s cizí kulturou nemusí mít nutně podobu krvavého střetu „civilizací“, může sloužit také k nahlédnutí vlastního obrazu v zrcadle odlišnosti. Zvláště není-li kultura něčím pevně provždy daným, ale je proměnlivá a schopná komunikace. Zpochybnění kulturního univerzalismu Západu tváří v tvář moderní pluralitě se v románu Iliji Trojanowa (1965) Sběratel světů (Der Weltensammler, 2006) dočkává svého ztělesnění v postavě Richarda Burtona, jednoho z velkých objevitelů 19. století.
Nerozluštitelná hádanka
Historická osobnost Sira Richarda Francise Burtona, britského důstojníka, cestovatele, mistra převleků a jazykového génia, je prostá jednoznačností. Coby důstojník impéria a objevitel afrických Velkých jezer byl symbolem viktoriánské Anglie. Zároveň však zůstává jejím živým antagonismem jako antropolog vedený nekoloniálními zájmy (jeho důvěrná obeznámenost s domorodými zvyky mu údajně vynesla přezdívku „bílý negr“) či spolupřekladatel Kámasútry (již nesměl ve své době vydat veřejně). Trojanow člení jeho život do tří kapitol – pobyt v Indii, kde Burton působil jako voják a špion, pouť do Mekky, vykonaná v přestrojení za muslima, a africká expedice –, přičemž mnoho životopisných, místních či religionistických dat přesně zachoval (například trasu Burtonovy africké výpravy sám pěšky prošel). Příběh je rozvíjen důsledně paralelně: vedle běžného vyprávění je děj ještě interpretován domorodými pozorovateli, orientálními vypravěči, kteří příběhu dodávají vtip i východní mudrosloví. Stylově text přechází od dobrodružného románu až do vysloveně poetizovaných pasáží: „Idyla, napadne Burtona, je šálek se špinavým okrajem. Čaj v šálku, studený slepičí vývar v podšálku. Skvrny na špičce jazyka. Hořký je čas…“ Užívána je i řeč dopisů, protokolů a záznamů; fixaci mluveného vyprávění v psaný příběh sledujeme místy v přímém přenosu.
Přes nádech starosvětského dobrodružství a slavných expedic, s optimismem zaplňujících bílá místa na mapách, je Burton vylíčen jako člověk moderny, jehož racionalismem sycená složitost je konfrontována se zdravou přímočarostí domorodců („Bwana Burtona poháněli džinové, kteří byli všem ostatním neznámí, džinové, které nedokázal nikomu vysvětlit… Život je snazší, když ostatní lidé znají tvé džiny.“). Pro Indy, Araby i Afričany Burton zůstává nerozluštitelnou hádankou. Tato neurčenost a duchovní nezakotvenost pak kontrastuje s exaktností přírodovědeckých detailů i Burtonovým důkladným religionistickým poznáním; je dítětem naší současnosti včetně všech jejích klišé: „Kdo pochopí, že odpovědi jsou záhadnější než otázky?“
Vůle a nejasná identita
Burton je tragickou postavou: stává se sběratelem světů, člověkem bez vlastní identity, který nahlíží pod všechny pokličky, avšak zároveň nic není schopen přijmout v úplnosti, a který se dokáže cítit dobře všude, jen ne ve své rodné Anglii. Spojuje v sobě jak heteronymii Fernanda Pessoy, tak Nietzscheho voluntarismus: Burtonova identita se před množstvím rovnocenných nabídek rozpíjí jako písmo v jeho utopeném cestovním deníku. Střídá role, musí být postupně vším, hinduistou i muslimem, aby byl úplně, univerzálně sám sebou. To jediné, co zbývá, je pak vlastní vůle a tvrdošíjnost. „Tenhle člověk stojí mimo víru. Nejen mimo naši. To mu dovoluje jít tam, kam jej žene vlastní vůle. Bez výčitek svědomí. Může se obsloužit vírou jiných, může přijímat i zavrhovat, sbírat i odkládat, jak je mu libo, jako by byl na tržišti. Jako by zdi, jež nás obklopují, padly, jako bychom stáli venku na nějaké nekonečné pláni a měli rozhled na všechny strany.“ Trojanow tu pojmenovává konec klasicistní individuace a harmonie ústy muslima.
Trojanowův román lze číst mnoha způsoby – jako napínavý dobrodružný cestopis, jako portrét fascinující osobnosti, jako alegorii. Anebo „jen“ jako povzbuzující svědectví, že přes všechny třecí plochy má globalizovaný svět naději: „Vidíme-li ve svém bližním pořád jen toho druhého, nikdy mu nepřestaneme ubližovat. Z tohoto pohledu vězí ďábel v rozdílech, jež si lidé mezi sebou vytvářejí.“
Autor studuje bohemistiku.
Ilija Trojanow: Sběratel světů. Přeložila Renata Tomanová. Host, Brno 2008, 448 stran.