Po vydání beatlesovského Seržanta Peppera se časopis Time rozplýval, že jde o „milník v dějinách západní civilizace“. Nové album Animal Collective provázejí podobně nadšené výkřiky. Je na nich pravdy alespoň trochu?
Když jeden z členů volného uskupení Animal Collective (sestava není úplně stabilní, občas si dá některý z členů volno), který si říká Panda Bear (jeho Person Pitch vyhlásil hudební server Pitchfork za nejlepší album roku 2007), prohlásil, že připravovaná deska skupiny bude její vůbec nejlepší, asi netušil, nakolik se média s jeho prohlášením ztotožní. Už loni, několik měsíců před oficiálním vydáním alba Merriweather Post Pavilion (název amfiteátru v Marylandu od architekta Franka Gehryho), jím byli někteří publicisté z hudebních webů tak nadšeni, že psali o desce roku 2009, podle serveru Uncut jde dokonce o „mezník v americké hudbě tohoto století“.
Vyčerpat!
Hudba Animal Collective se vyvíjí, nicméně už od prvního alba Spirit They’re Gone, Spirit They’ve Vanished (2000) se pohybovala mezi folkem, popem a elektronikou. Ráz jednotlivých alb udává i to, v jakém složení se kapela zrovna sešla. Na jejich nové, osmé desce chyběl kytarista Josh Dibb (přezdívaný Deakin), a skupina ve složení Panda Bear, Avey Tare a Geologist se tudíž obešla bez kytary. Zmizel tak poslední prvek, který kapelu pojil s akustickým folkem, jak jsme ho mohli občas rozpoznat ještě na jejich sedmé řadovce Strawberry Jam z roku 2007. Všechny zvuky na albu jsou elektronické anebo nasamplované (tedy zdigitalizované), a tak jediným živým nástrojem jsou tu lidské hlasy. Přesto album nezní chladně: hudebníci zahustili zvukový prostor a vytvořili složitě komponované koláže, kde do sebe jednotlivé zvuky narážejí a lidské hlasy rezonují. Náladu desky dobře ilustruje její obal – několik pruhů zelených „lístků“, inspirovaných prací japonského psychologa Akiyoshiho Kitaoky, který se zabývá problematikou optických iluzí a klamů. Po chvíli pozorování se tvary začnou „pohybovat“.
Už první skladba In The Flowers začíná mechanicky se opakujícím tanečním rytmem, který pomalu zaniká pod zasněnou klávesovou pasáží, do níž za chvíli zazní zklidněný hlas, vynoří se ptačí cvrlikání, tleskání, cinkání a vše vyvrcholí nástupem kolovrátkové melodie jakési hrací skříně, přičemž z pozadí vypluje další mechanický beat a spolu s několika hlasy se vše postupně rozpouští v jakési disharmonii, následně opět pročišťované a uklidňované. Merriweather Post Pavilon je postaveno na vršení nejrůznějších zvuků, největší důraz je však kladen na prolínající se hlasy Pandy Beara a Avey Tareho. Ty koláži dodávají melodii a jistotu, že posloucháme skutečně písničky.
Košatost však po několika posleších začíná být na obtíž. Mozek se při vstřebávání všech těch zvuků, které v rámci skladeb žijí víceméně vlastním životem (a jen občas vytvoří harmoničtější celek), rychle unaví a po pár skladbách vysílen rezignuje. Poslech je tedy třeba dávkovat s mírou, nesoustředit se na nic jiného a pomalu se nechat vyčerpat.
Prokuňkat!
Daleko lépe na albu vyznívají skladby postavené na rychlejším tempu. Tady má nabalování zvuků smysl, stejně jako občasná zvuková pročištění a melodické zvraty. Za vrchol desky považuji píseň Bluish, vyrůstající několik prvních sekund z ticha. Dokonce v ní rozeznáváme i cosi jako refrén. Na rytmice je založena také skladba nazvaná Lion in a Coma s kuňkavým zvukem, jenž provází posluchače od počátku až do konce, a také závěrečná Brother Sport, připomínající africké lidovky. Mdle pak působí pomalejší songy, jako například Also Frightened, kde jsou hlasy únavně protahované a refrény jsou postaveny na několikerém opakování věty „Are you also frightened?“. Ano, prosím!
Animal Collective vytvořili album, které si s jiným jen tak nespletete, svou hutností vás však může brzy zahltit. Merriweather Post Pavilon je podivuhodný zvukový experiment; není to deska, kterou byste si oblíbili a byli si ji schopni pouštět opakovaně bez přeskakování.
Animal Collective: Merriweather Post Pavilion. Domino; 2009.