Dead Man
Režie Jim Jarmusch, 1995, 117 min.
Levné knihy 2009
Způsob, jakým guru amerických nezávislých ve svém snímku Mrtvý muž převrátil pravidla westernu, žánru hluboce zakořeněného v americkém kontextu a klasické narativní formě, nemá v historii kinematografie obdobu. I proto je dobře, že Levné knihy zahájily postupné vydávání šestice Jarmuschových filmů právě tímto titulem, zasazeným do druhé poloviny 19. století, kdy se účetní Bill Blake nedobrovolně vydává na svou iniciační cestu Divokým západem. Jarmusch nahradil dynamický spád děje sledem halucinogenních epizod v postmoderním modu: najdeme tu situační gagy i psychologizující rozměr, ironii i metafyziku, hypnotizující přírodní lyriku i krajní naturalismus. Místo prašné palety barev slavných westernů 60. a 70. let zvolil černobílý širokoúhlý formát, jehož sílu umocňuje mrazivě emotivní kytarová improvizace Neila Younga. Bizarní typové charakteristiky (věštecký topič lokomotivy, který jako by si k Blakeovi přisedl z pekla, indiánský mudrc Nikdo, mateřsky založený transvestita), existenciální rozměr rodící se z ducha grotesky a výrazná intertextualita jen stvrzují, že režisér chápe western jako žánr otevřený metafoře. Jarmuschovo pobavené vizionářství a filmařská brilance (titulková montáž cesty vlakem, během níž jsou v mistrovské zkratce předvedeny proměny společenského i geografického rázu) je tím, co činí z tohoto kuřáckého „acid westernu“ jeden z nejdůležitějších filmů minulé dekády.
Aleš Stuchlý
Jezero smrti
Eden Lake
Režie James Watkins, 2008, 91 min.
MagicBox 2009
Britský snímek spadá do skupiny evropských žánrových filmů, které zobrazují a zároveň tematizují extrémní, realisticky pojaté násilí. Základní dějová osa se většinou opakuje – plán hlavních hrdinů na idylickou dovolenou či příjemný večer je narušen vpádem agresora, který skupině usiluje o život. Hrdinové po vyčerpávající štvanici většinou přejdou do protiútoku, který může, ale nemusí být úspěšný. Fascinující ale na těchto filmech je originální pojetí útočníků, obětí či prostředí, do něhož je děj zasazen. Jezero smrti je pozoruhodné ve všech těchto ohledech. Agresorem je tu skupina výrostků na prahu puberty, kteří po vzoru Pána much dávají průchod svým destruktivním instinktům. Skupina je ale nejednotná a část z ní je z brutálních činů vyděšená. Hrdinka filmu naopak v závěru oplácí násilí násilím, čímž se stírá jasná hranice mezi dobrem a zlem. Krví a špínou zbrocené tělo hrdinky, jež začíná fyzicky připomínat monstrum, a soucitné chování některých členů násilnické tlupy připomíná vzájemné sbližování lidí a příšer ve filmech Alexandra Aji. Prostředí opuštěného lesa, do nějž je děj zarámován, zase upomíná na australské survival horory, kde příroda hraje klíčovou roli (Wolf Creek, Krvavá laguna). Nejde však o pouhý kompilát již viděného. Originální je na Jezeru smrti především to, že v dosud nevídané míře ukazuje vítězství brutální primitivní živočišnosti v lidském chování ve stresových situacích.
Antonín Tesař
Pád
The Fall
Režie Tarsem Singh, 2006, 117 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Otázka, odkud se berou příběhy, je odvěkým tématem literatury. Salman Rushdie se mu věnoval například v půvabné dětské knížce Hárún a moře příběhů, televizní moderátor Otakar Svoboda otázku „odkud to všechno přišlo“ svým hostům z kulturní branže klade pravidelně. Režisér Tarsem Singh nachází ve snímku Pád možná trochu nečekanou odpověď: příběhy navštěvují naši hlavu v mezidobí, kdy nemáme drogy; jsou měnou, jíž můžeme za drogy platit. V hlavě protagonisty tohoto snímku se rozvíjí příběh o skupince mužů, kteří se spojí proti společnému nepříteli, tyranskému guvernérovi Odiousovi. V hlavě jeho posluchačky, pětileté Alex, se příběh zhmotňuje, vznikají obrazy, které v sobě spojují fantastické představy s tím, co zná ze svého okolí. Rodí se příběh! Režisér kombinuje filmovou realitu s pohádkou a vytváří vizuálně velkolepé obrazy na hranici kýče. Jeho film je chvíli pohádkou a chvíli tragédií. Pokud bych měl Tarsemovy obrazy s něčím známějším srovnat, byla by to Jeunetova Amélie z Montmartru umocněná na druhou. Dějové zápletky pak připomínají filmy Terryho Gilliama. Pokud se poddáte pokušení a budete na film pohlížet jako na pohádku, budete uneseni – a na konci zklamáni. Pokud v něm uvidíte spíš tragédii, bude vám výprava připadat příliš pestrobarevná. Ale koneckonců je to jen další příběh, pospojovaný z dílků, které důvěrně známe (mihne se tu i Karlův most). A je poskládaný do atraktivní a ne zcela povrchní podívané.
Jiří G. Růžička
Perverzní příběh Beatrice Cenci
Beatrice Cenci
Režie Lucio Fulci, 1969, 89 min.
Řitka Video 2008
Historické kostýmní drama Lucia Fulciho patří k filmům, které autor ze své tvorby nejvíce oceňoval. Jeden z nejproslulejších žánrových filmařů v italské kinematografii bývá zejména u nás spojován s hororem, jenž je v naší distribuci nejvíce zastoupen. Tento snímek spadá do období, kdy se Fulci začal po sérii žánrově hybridních a autorsky pojatých komediích zaměřovat na žánr giallo. V jeho kontextu představuje snímek jediný pokus o zpracování historické látky, ale zároveň výrazný odklon od předchozích pophudebních filmů s populárními italskými zpěváky i situačních taškařic s komickou dvojicí Franco Franchi a Ciccio Ingrassia. Autor si při proměně tematiky zachovává stejně osobitý přístup k filmovému stylu charakterizujícímu celé jeho dílo. Snímek je psychologickým dramatem o konfliktu lidské vůle a instinktu s autoritářsky prosazovanou mocí vládnoucí společnosti. Krvavá a tragická epizoda z historie šlechtického rodu Cenciů slouží tvůrci k jeho rozehrání. Fulci se zaměřuje na brutalitu a sadismus jako jev vlastní všem obdobím. Morální a fyzický rozklad rodiny není častým tématem pouze v tvorbě společensky angažovaných filmařů, ale také v žánrových produkcích. Kontrastující minimalismus a dekorativnost výpravy a kostýmů patří ve Fulciho tvorbě k atypickým postupům.
Jan Švábenický
Kikuri (Keiji Haino & Masami Akita)
Pulverized Purple
Victo 2008
Záznam spolupráce dvou význačných titánů japonské extrémní hudby Keiji Haina a Masami Akity, známého spíše pod jménem Merzbow, byl pořízen na kanadském festivalu současné hudby ve Victoriaville. Toto vypjaté střetnutí temného mága elektrické kytary s průkopníkem různých forem hluku ukazuje ty nejlepší fragmenty jejich tvorby v koncentrované podobě a v precizním celku, opracovaném intuicí, náhodou a silou živého vystoupení. Každý z hudebníků tu zastupuje jiný přístup ke zvuku, respektive hluku. Haino tvoří s umanutou vnitřní expresivitou, vždy směřující k sobě samému, kdežto Merzbow se obaluje řezavými vrstvami zvuků, za něž se schovává, které vysílá vně a útočí jimi na své okolí. Jejich poetiky se ale výtečně doplňují. Haino obsluhuje své oblíbené nástroje, počínaje kytarou nebo elektrifikovanou loutnou a konče bicími, thereminy či nezaměnitelným vokálem, který je nejprve navrstven do podoby táhlého středověkého chóru a v dalších skladbách pak přechází do podoby zuřivého, zalykavého jekotu. Merzbow s laptopem je svými lepkavými poryvy bílého šumu překvapivě schopen přizpůsobit se komplikovanému Hainovu výrazu – působí jako likvidní kulisa, která vše zhutňuje, tvrdí a zakaluje. V půlhodinové titulní skladbě Pulverized purple posluchače překvapí roztavené kytarové melodie s epickými názvuky, upomínající na Hainovu psychedelickou kapelu Fushitsusha. Nekompromisní zvukový exces.
Karel Kouba
Petr Zelenka
Memory Flash
Animal Music 2008
Kytarista Petr Zelenka je další osobností na naší, v posledních letech se zdárně rozvíjející jazzové scéně. Jeho invenci potvrzuje autorské album Memory Flash, na kterém ho doprovázejí saxofonista Olivier Zanot, kontrabasista Yoni Zelnik a bubeník Karl Jannuska. Komorní skladby mají blízko k pojetí kvalitní produkce předních jazzových labelů typu ECM nebo Winter And Winter. Propracované Zelenkovy kompozice nepostrádají hloubku a oplývají silnou atmosférou, která před očima posluchače dokáže evokovat obrazy, jako by šlo o kvalitní filmovou hudbu. A Zelenka nepostrádá disciplínu, slouží skladbě a nenechává se strhnout k samoúčelné exhibici svých hráčských schopností. Větší prostor má saxofonista Olivier Zanot, jehož altka i sopránka vynikají kultivovaným tónem. Místy však album postrádá napětí, které přináší Infiltration, nejlepší skladba na něm, s dramatickým úvodem smyčcem hraného kontrabasu, k němuž se přidává kytara, bicí a chrastící perkuse, než prostor na chvíli ovládne sólový saxofon. Zelenka je až příliš stržen intimní a přírodní lyrikou a nechává se ukolébat libými náladami. Decentně vybrnkává, místo aby občas strukturu narušil. Až závěr sedmera hor nabídne potřebné napětí, které přinese figura basy. Kontrastních momentů by album vzhledem ke své délce sneslo více, zejména kompozice Prayer je až příliš dlouhá, jinak mu lze ale těžko něco vytknout.
Alex Švamberk
Populous with Short Stories
Drawn In Basic
Morr Music/Starcastic 2008
Přiznávám se, že mi předcházející, druhé album Andrey Manglii, který svůj projekt Populous dovedl do přešlechtěných indie hiphopových vod, k srdci nepřirostlo. Autor v něm totiž zopakoval úplně stejný vzorec, který opatřil slabšími hudebními nápady než na roky starém debutu. Jednotlivé kompozice se navíc svou studiovou nadýchaností rozpustily ve sluchovodech dříve, než tam stačily způsobit nějaké hlubší citové hnutí. Možná i z toho důvodu přichází Manglia s novým konceptem. Obklopil se analogovou elektronikou a pozval k užší spolupráci Mikea McGuira (Short Stories), MCího z New Yorku, který celou desku až na pár kratších předělů nazpíval. Na společné novince Drawn In Basic pak prezentují indie retro popík, jak už název naznačil, v maximálně jednoduchém podání. V jednoduchosti je síla, dokonce i když se jedná o submisivní elektroniku. Melancholie se mísí se shoegaze náznaky melodií, za které by se nemuseli stydět ani Spaceman 3. Analogy vrní jak z labelu kolegů ISAN, vše ale o stupeň výše posunuje právě hostující vokalista, po jehož hiphopových manýrách není vidu ani slechu. A to je jen dobře.
Pavel Zelinka
31 Knots
Worried Well
Polyvinyl 2008
31 Knots ze západu USA patří ke kytarovkám, jež lze v indie koloně bezpečně rozpoznat. Distinktivní rysy jejich tvorby – skladatelský rukopis a bohatství vlivů – z nich dělají něco výjimečného. A je tomu tak i na jejich nové desce. 31 Knots znějí na Worried Well po trojici předchozích desek poněkud okleštěněji. Ubylo silných a po jednom poslechu zapamatovatelných písniček, přibylo hluchých míst. Nicméně hlavní poznávací znamení kapely – hlas frontmana Joea Haegeho a posmutnělý ráz – zůstala zachována. Opět se dočkáme divadelně pojatého klavírního doprovodu, upomínajícího na Dresden Dolls (nejsilněji ve Strange Kicks), vesele pervertované elektroniky (The Breaks) a punkem načichlé naštvanosti (Worried But Not Well). Písničky jsou ještě intimnější a umírněnější, než tomu bylo dříve. Nadále převládá důvěrný přístup k posluchači; není to ani lkaní nad stavem společnosti, ani direktivní kázání, ani bezmyšlenkovité rozjásané juchání. Haegeho projev je extrovertní a přitom zamyšleně melancholický, srdečně lidský, a vlastně tedy důvěrně známý. Jako by zpíval o něčem, co je všem lidem vlastní, a přitom to dělá jako excentrický divadelník.
Ondřej Kůs