Jak pojetí krásy na hranici kýče určuje žánr melodramatu v americké kinematografii? A jak se s ním vypořádal proslulý formalista David Fincher ve svém nejnovějším snímku?
Fincherův nový film Podivuhodný případ Benjamina Buttona se výrazně odlišuje od jeho předešlé tvorby. David Fincher byl vždy do jisté míry formalista, dokázal skoro pokaždé provázat „tělesný“ styl filmové struktury se samotným příběhem, kterým ji často originálně ozvláštnil. Hra s žánry a jejich elementy v jeho případě nechala divákovi dostatečný prostor pro vlastní zapojení, které posléze tento tvůrce zdařile vytrestal porušením některých zdánlivě pevných pravidel. Nejistý ústřední vypravěč (Klub rváčů, 1999); revitalizovaný film noir, jehož deziluze je dovedena k dokonalosti (Sedm, 1995); či klaustrofobicky omezený prostor děje (Úkryt, 2002) – to jsou v důsledku elementy stylu, které tvůrce dokázal zdařile využít. Je také příznačné, že většinu důležitých postav představovali různě vychýlení jedinci či dokonce monstra, jimž dokonalá schizofrenní forma naprosto „vyhovovala“. Vykreslení temnějších stránek lidských duší je očividně pole, kde Fincher může excelovat. Jakým způsobem ale může výše řečené fungovat v rámci melodramatu o velké lásce?
Francis Scott Fitzgerald, melodrama a co dál?
Benjamin Button (Brad Pitt) se narodil v den skončení první světové války s velkým handicapem – dětská duše byla uvězněna v těle starce velikosti novorozeněte. Zděšený otec syna raději zanechal u dveří starobince, kde se jej ujala černošská ošetřovatelka Queenie (Taraji P. Hensonová). Záhy začalo být zjevné, že Benjamin s přibývajícími léty mládne. Setkáním s malou Daisy (Elle Fanningová, resp. Cate Blanchetová) do jeho života vstoupila osudová láska, jež nemohla dojít úplného naplnění, protože čas každého z nich ubíhal opačným směrem. Podivuhodný případ Benjamina Buttona je opravdu film ve velkém stylu, hlavně z pohledu příběhové linie sahající takřka přes celé dvacáté století – jeho jednotlivé epochy dokáže Fincher skvěle vykreslit, což ostatně prokázal už ve výtečně dvojznačné atmosféře sedmdesátých let ve filmu Zodiac (2007; A2 č. 25/2007). Benjamin tak prochází přelomem dvacátých a třicátých let, na palubě vlečné lodě druhou světovou válkou či jako dospělý padesátými lety až do let osmdesátých, přičemž každé období je z hlediska výpravy, kostýmů i kamery přesně vystižené. Dokonalé je i zobrazení procesu mládnutí (Benjamin) a stárnutí jednotlivých postav (všichni ostatní), jehož je dosaženo kombinací masek a digitálních triků, které na sebe nepoutají zbytečnou pozornost.
Scenárista Eric Roth (také například scénář k Forrestu Gumpovi) se inspiroval povídkou Francise Scotta Fitzgeralda a příběh mládnoucího muže sevřel retrospektivní kompozicí, v níž čte dcera své matce (takřka nerozpoznatelná Cate Blanchettová) Benjaminův deník. V rámci příběhu se tak vyskytuje postava, která se nové informace dozvídá společně s diváky, a zároveň může být samotná narace ovlivněna jejím pohledem (a současně i Benjaminovou sebeprezentací v deníku, který je navíc koncipován jako vzpomínková kniha). Výsledkem je dílo, které je pevně v područí melodramatu klasického střihu, ozvláštněného jen opačným stárnutím. Pečlivě propracovaná vnějškovost, slavní herci, výběr témat, jež sahají od lásky přes vyrovnání se smrtelností až po význam tradičních rodinných hodnot – na mysli vytane srovnání s pozdním akademismem ve výtvarném umění, v němž se stále opakovanou formou (přestože vybroušenou k dokonalosti) ztratila hloubka díla.
Ten výlet na lodi je snad vtip
Podivuhodný příběh Benjamina Buttona bohužel naprosto ničím neprovokuje a nedráždí, jen v nepříliš překvapivém příběhu odehraje jeden lidský život. Postava Buttona v podání soustředěného Brada Pitta je stylizována do pozice nehybně pozorujícího „svědka“, z jehož očí a letmých promluv se máme dobrat velkého poselství. To je ale příliš banální a navíc zanořené do filmu, jenž je přespříliš chladně dokonalý a ve své druhé polovině často až nesnesitelně kýčovitý (sekvence výletu na lodi kolem mysu Canaveral snad nemohla být míněna vážně). Velký důraz na formu automaticky neznamená prohru, naopak při zapuštění do předem daného konceptu (popřípadě žánru) může vzniknout pozoruhodné dílo. Nejnovější snímek Davida Finchera je sice krásný produkt, o umění však bohužel nemůže být řeč.
Autor je filmový publicista.
Podivuhodný případ Benjamina Buttona (The Curious Case of Benjamin Button). USA 2008, 166 minut. Režie David Fincher, kamera Claudio Miranda, scénář Eric Roth, hudba Alexandre Desplat. Hrají Brad Pitt, Cate Blanchettová, Tilda Swintonová, Julia Ormondová ad. Premiéra v ČR 29. 1. 2009.