Ingeborg Bachmannová
Místo pro náhody – I. Eseje – prózy – rozhovory
Přeložila Michaela Jacobsenová
Triáda 2008, 288 s.
Bachmannová: „Ona ale přesto hovoří o chorobě mužů, protože muži jsou beznadějně choří.“ Zillingen: „Ale? A čímpak jsou muži beznadějně choří?“ Bachmannová: „Prostě jsou.“ Zilligen: „Tím že jsou?“ Bachmannová: „Copak to nevíte?“ Zillingen: „Když mi to říkáte!“ Bachmannová: „Všichni.“ Překladatelka Michaela Jacobsenová a editorka Eva Jelínková vystavěly knihu z lákavých textových fragmentů a nejasností týkajících se především osobního života rakouské spisovatelky (náčrty textů, děkovné řeči, rozhovory, eseje) a doplnily je pečlivými poznámkami, které pochopení situace téměř vždy podivuhodně zkomplikují. Neboť, jak říká Bachmannová, osobní údaje jsou vždycky tím, co má s osobou nejméně společného. Základ knihy tvoří rozhovory, které s autorkou vedli různí novináři; první je z roku 1955, poslední z roku, v němž Bachmannová tragicky zemřela, 1973. Její způsob dialogu je plachý a často neúčinný, klade na partnera nemalé nároky – „Názory jsou naprosto nedůležité, jsou jen užitečné jako berličky v rozhovoru.“ A soubor interview pochopitelně dohromady ukazuje ve vulgárnějších rysech jedno ze základních autorčiných témat: míjení celých jazykových systémů. Další témata tvoří v celé knize neuhlídatelné roje: Rakousko, společnost coby jeviště nenápadných vražd, utopie, individualismus, Robert Musil, filosofie jazyka, hudba, vášeň četby, tlumené stíny Maxe Frische či Paula Celana a (pro mě překvapivě silně a často) politika, a to subtilně i radikálně: vždy bez klišé. Politika se tu chápe jako výslednice fyzis, což znamená, že „jisté v procesu se nacházející tělesné ustrojení, jehož chapadlo se neustále dotýká jiných chapadel těla společnosti, je jimi odpuzováno i přitahováno“. Knihu jsem si pořídila především pro eseje, jako je Co jsem v Římě viděla a slyšela (A2 č. 6/2005), který toto město otevírá dodnes, což potvrzuji. Drobné městské nahodilosti, kde se lidé pletou s věcmi, kameny a zvuky, zaznamenává žena (důležité) se zvláštní (prý rakouskou) diskrétní zvídavostí a na chvíli odstavenou racionalitou. K tomu typu textů, spočívajících v zálibné lehkosti, patří dojemný akvarel s tématem autorčina prvního letu letadlem (1955). O devět let později vznikla řeč Místo pro náhody, která už konfrontuje město (Berlín) a literaturu s nemocemi, samotou, pouští. Sledujeme nedůvěřivý, potměšilý jazyk, kanonádu válečných i vznosných obrazů, štiplavé přízemní detaily a zlostné hyperboly (scény v zoo). V textu má svou vrstvu mj. autobiografie (rozchod s Maxem Frischem, pobyt v berlínské nemocnici), vývoj spisovatelčina celoživotního textu, z něhož ona zhmotnila jen fragmenty, a poetika Georga Büchnera – sršatý text byl pronesen jako poděkování za cenu po tomto dramatikovi nazvanou. Nakonec, zdá se, z knihy víc než očekávané město, řeč a politika utkví prohloubené téma nemoci. „Ve skutečnosti to totiž nejsou choroby, nač člověk umírá. Umírá na to, co s ním provedou.“
Libuše Bělunková
Karel Steigerwald
Horáková, Gottwald
Větrné mlýny 2008, 60 s.
Steigerwald vytvořil svým dramatem zrcadlový obraz proslulé Burianovy hry Pařeniště – typizovaného, schematického a žlučovitého souboru postav, které byly v 50. letech ospravedlněním politických monstrprocesů. Tón dramatu reflektuje současný postoj k totalitarismu, který je prosycený ambivalencí „nenávisti“, „tragičnosti“, „grotesknosti“ i „fascinace zlem“. Postavy jsou podány jako karikatury politických postojů, jejichž cílem je především mnohohlasem ztvárnit hodnotící a citově zaujatý autorův soud. Postavy Gottwalda a jeho přisluhovačů přinášejí nízkost, sprostotu, vulgaritu a zbabělost, paralela komunismu a nacismu se tematizuje v okázalé přepjatosti symbolů, aby snad divákovi neunikl moralizující podtón. Prostor pro vlastní výklad se smršťuje a recipient je za ručičku veden úzkou chodbou klišé. Postava Horákové, která nejprve nese díl osudové tragiky a vzbuzuje naděje, že se ve hře odehraje katarze a vše dostane hlubší smysl, se v druhé půli zcela rozpouští v patetizujících frázích a groteskním běsnění negativních postav. Steigerwaldův kus graduje festivalem přepjatosti, nevkusu a dryáčnických opičáren, které mají za úkol vyjádřit, jaká zhouba komunismus je. Nevyjadřují však víc než ideologickou prázdnotu textu, v němž dimenze politické rétoriky zcela eliminovala jakékoli drama. Jako by samo téma 50. let negovalo dimenzi lidské tragiky a podsouvalo jen urputné zápolení schémat.
Vítek Schmarc
Alain de Botton
Lekce z lásky
Přeložil Viktor Janiš
Leda 2008, 219 s.
Láskou se umění i filosofie zabývají od nepaměti a Bottonova kniha, pohybující se na pomezí fikce a eseje, vychází především z klasických filosofů, když se pokouší popsat její zákonitosti. Autor rozebírá lásku od jejího vzniku až k jejímu rozvoji, úpadku a náhlým koncům, když jeden z partnerů přestane toho druhého milovat. Je příznakem dnešní doby, že se vše snažíme nahlédnout racionálně a hledáme nejrůznější geny, které jsou za lásku zodpovědné. Některé věci však racionálně vysvětlit neumíme, a když se o to pokoušíme, vypadá to trochu naivně až směšně. A podobně po chvíli čtení působí i tato kniha, a pokud se na záložce dočteme, že o lásce rozumuje člověk, který nedávno překročil dvacátý rok věku, těžko se s tím srovnáváme. Musíme mu přiznat schopnost pozorovat a také hledat v dílech nejrůznějších klasických filosofů (ostatně filosofii autor vystudoval). Často však působí nepravděpodobně a je terminologicky nepřesný. Marxismem například označuje jednu z pouček humoristické trojice bratří Marxů, aniž by tento pojem nějak vztahoval ke Karlu Marxovi. V pasáži, kde popisuje rozchod se svou přítelkyní, pak svůj neúspěch svádí na rodinné prokletí (matka ho před vztahy varovala, protože se rozpadl ten její i babiččin) a o pár stran dál tvrdí, že se „rodíme jako nepopsaná deska“. Lekce z lásky tak jsou čtivým materiálem k úvahám pro ty, kteří se s ní teprve setkávají. Ti starší už vědí, že s racionálnem nemá láska příliš společného.
Jiří G. Růžička
Pavel Ludvík
Tříštění blankytu aneb K čemu potřebujeme po smrti plavky
Malvern 2008, 124 s.
Kniha je autorovým debutem, kterému anotace na obalu udělila přívlastek imaginativní próza. To je ostatně to jediné podstatné, co se tu čtenář dozví – chybí jakýkoliv medailon, který by o tvůrci a jeho životě napověděl víc. Počáteční zmatek pak bohužel pokračuje i u čtení prózy samotné. Ludvík asociativně propojuje obrazy, ale spíš než v jejich jímavém vykreslení si libuje v záplavě slov, mezi nimiž se až nepříjemně často objevují klišé a naivní esoterika. Snaha dobrat se snovými obrazy k jakémusi metafyzickému přesahu či smyslu života a smrti však vyžaduje nejen zkušenějšího autora, ale zejména zkušenějšího člověka. Jinak bude text vyznívat, stejně jako v tomto případě, nesrozumitelně a prvoplánově. Mnohem účinnější by bylo střídmější zacházení se slovy a koncentrace spíš na neotřelost a inovativnost celkového zobrazení. Míra klišé, a tím i nudy a vyprázdněnosti obsahu a atmosféry by se tím snížila. Při vykreslení několika obrazů se to autorovi ostatně povedlo a právě tyto části jsou jako jedny z mála schopné na čtenáře silněji zapůsobit. Celkově je však prvotina Pavla Ludvíka spíš nudným a úmorným výletem po nepříliš pevně vystavěné krajině slov, která se tříští pod nohama.
Martina Blažeková
Džian Baban, Vojtěch Mašek
Poslední Chobotango
Lipnik 2008, 216 s.
Třetí pokračování komiksové série Monstrkabaretu Freda Brunolda nás zavádí do začátku devadesátých let dvacátého století. Příběh je vystavěn tak, že jej bez větších problémů můžeme číst, aniž bychom znali předchozí dva díly, přičemž rekapitulující osvětlení dějových spletitostí na počátku knihy vůbec neuškodí ani zasvěceným čtenářům. V popředí příběhu je stále nešťastná postava Damiana Chobota, který se stal obětí mičurinských pokusů na lidech v padesátých letech; od té doby má místo nosu chobot a žije v putovním panoptiku. Ovšem nyní se vše mění a konečně se dozvídáme o tom, jak může Damianova deformace sloužit k potírání zhoubného zla. To se totiž objevuje v postavě mladého studenta ekonomie Janíka Štulce, jehož nadpřirozené schopnosti se mají stát nástrojem apokalyptických plánů temného Maršála Chobotova, kterému v cestě stojí jen jedno – Damianův chobot. Chobotango je – co se vyprávění týče – zatím nejsevřenějším dílem autorů, protože všechny příběhy jsou oproti předchozím knihám integrovány do jednoho celku. To znamená, že šedá eminence Herrmann Schlechtfreund a jeho věčný obdivovatel, novinář Jožka Lipnik, už nejsou pouhými komentátory, ale přímo se zapojují do vtipného špionážního děje. Opět zde ale naplno pociťujeme to, co je pro dvojici autorů nejvlastnější: inteligentní humor, rozkoš z vyprávění a jeho současné suverénní narušování dějovými vsuvkami a zvraty, imaginaci, skvělou typizaci postav a výtečné obrazové ztvárnění. Otevřený konec budiž příslibem dalších dobrodružství. Blíží se konec světa a maršál Chobotov je blízko…
Karel Kouba
Tomáš S. Končinský
Bezsrsté Vánoce
Ilustrace Anna Hořejší a Šárka Nováková
Beletris 2008, 77 s.
Útlá kniha scenáristy Tomáše Končinského nabízí padesát devět textů, které až na výjimky nepřekračují rozsah této recenze. Jednotlivé mikropovídky zachycují buď prchavý okamžik, krátkou situaci, dialog, nebo naopak do dvou tří vět shrnou třeba celý lidský osud. Melancholický tón vyprávění podpořený večerními scénami a přírodními obrazy příjemně kontrastuje s gejzírem absurdních momentů. Ať už se jedná o samotnou podstatu zápletky, neadekvátní reakce protagonistů, celkový antiklimax nebo vyvozování irelevantních závěrů, pachuť charmsovské absurdity, spíš hravé než černé, ulpívá spolehlivě v mysli. Některé z textů pak čtenáři šikovně podsouvají dojem přesahu zenového příběhu, ovšem zda je oprávněný, nebo jde čistě o kamufláž, nechť každý rozhodne sám. Po těchto světlých okamžicích sbírky překvapí zařazení povídek, jejichž přítomnost se dá vysvětlit snad jen tím, že k nim autora poutá silná citová vazba. Jedná se o triviální anekdoty a slovní hříčky nedbale zapouzdřené do příběhu nebo o kopie povedenějších kusů. Větší část textů má nepochybně potenciál, kniha by si proto bývala zasloužila důkladnou redakci, jazykovou korekturu a v neposlední řadě důstojnější grafické zpracování. Když už poetický mikrotext s absurdní pointou, pak v honosnějším provedení, které by podpořilo čtenáře v (marném) pátrání po jeho hlubinách.
Jana Šrámková
Patrick Rothfuss
Jméno větru. Kniha první a druhá
Přeložila Jana Rečková
Argo a Triton 2008, 329 a 328 s.
Jméno větru je první díl (pro velký rozsah v českém vydání rozdělený do dvou svazků) trilogie, v jejímž centru stojí postava sirotka, který se díky svým schopnostem stane legendou. Způsob podání staví příběh vysoko nad žánrový průměr, který je často plný stereotypů. Kompozice románu jako vzpomínání hlavního hrdiny na dobu mládí umožňuje střídat nejen časové roviny, ale i vyprávět v první a třetí osobě. Tímto způsobem jsou popisované události bezprostředně reflektovány a dosahuje se většího emočního účinku, vyplývajícího z faktu, že vypravěč – a s ním i čtenář – již dobře ví, že jakékoliv vítězství v sobě obsahuje budoucí tragédii. V součinnosti s vytříbeným jazykem, odkazujícím ke stylu ústně předávaných pověstí, pohádek a mýtů, je konstruován nesmírně tajemný a poetický fikční svět, který ovšem obsahuje velkou dávku realistických motivací a poklesků. Důraz je kladen nikoliv na popisy či akci, ale na stavy a emoce, na atmosféru neopakovatelných chvil, často ve spojení s hudbou nebo aktem vyprávění příběhu. Ten přitom není jen přenosem informací, ale zároveň ovládá a formuje svého vypravěče i posluchače. Odklon od ryze podbízivého, pro dnešní fantastiku tolik typického stylu, založeného na hromadění dějových linií, fantastických atrakcích a soubojích, se Rothfussovi rozhodně vyplatil a Jméno větru má, stejně jako chystaná pokračování, úspěšně nakročeno k tomu stát se klasikou.
Boris Hokr
Steven Pinker
Slova a pravidla
Přeložil Jozef Genzor, Academia 2008, 455 s.
Pro jazykovědce odchovaného fenomenologicky husserlovským ideálem „strenge Wissenschaft“ má asi kniha psycholingvisty Stevena Pinkera příliš vratké a příliš empirické základy, nicméně vzhledem k velmi omezenému jazykovému materiálu, který si autor zvolil za předmět svého zkoumání, nabývá přesných a zajímavých trajektorií výzkumu. Podobně jako si genetici oblíbili octomilku jako pokusný objekt a z bezvýznamného tvora se stala vědecká celebrita, stalo se úhelným kamenem Pinkerova psychologicky jazykového zkoumání něco tak nadmíru nudného, jako jsou pravidelná a nepravidelná anglická slovesa. Právě přehledem neúspěchů na poli stvoření univerzálního jazyka ukazuje Pinker, proč jsou zdánlivě zatěžující výjimky nepravidelných sloves tvořivými a vlastně nutnými předpoklady toho, aby se jazyk vůbec mohl etablovat jako komunikačně symbolický systém. Odtud i název knihy Slova a pravidla, hláskově předvídatelná pravidelná slovesa vytvářejí pravidla a o to víc nepředvídatelná nepravidelná slovesa pak tvoří druhou složku jazyka. Samozřejmě je sporné, zda je možno pravidelnou flexi definovat jako pravidla a nepravidelná verba pak izolovaně chápat pouze jako lexémy. Je rovněž otázkou, zda proces učení slovům i pravidlům probíhá tak, jak ze svých experimentů s jazykovým i psychologickým „materiálem“ vyvodil Pinker. Nicméně kniha je psána vtipně a především svá tvrzení autor pronáší nikoli z pozice vědecké autority, ale z hlediska esejisty, předkládajícího své teze ke kritice. No nic, jde to. Jde to a jed.
Michal Janata
Paměť a dějiny 4/2008
Číslo, které vyšlo v polovině ledna 2009, se v několika textech vrací k aféře Kundera, kterou vyvolal pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) na podzim loňského roku. Článek Petra Hrubého přináší minimedailony devatenácti komunistů-intelektuálů, v nichž se zaměřuje na to, do jaké míry byli schopni provést sebereflexi a snažit se o nápravu svých pochybení. Proti nim staví Kunderu a na psychologizující interpretaci výňatků z jeho textů dokládá jeho (nereflektovaný) postoj k vlastní minulosti. Stručnou sondu do postojů i osudů a perzekuce českých spisovatelů ve 40.–60. letech představuje článek Rudolfa Vévody. K případu Kundera se v čísle dále vztahuje výbor z dokumentů k zatčení „agenta-chodce“ Miroslava Dvořáčka, který však nepřináší nové skutečnosti, a částečně i rozhovor s Jiřím Grušou. Ten je pozoruhodný vypointovanou stručností odpovědí, v nichž diplomatické ohledy nebrání odvážné zkratce při hodnocení minulosti i našeho vyrovnávání se s ní. Ohledně aféry pak konstatuje: „Ti, kdo si myslí, že Kunderu umenší, se pletou.“ V čísle stojí za pozornost i některé recenze (Petr Kopal na knihu Lukáše Kašpara o českém filmu za protektorátu) či těžko stravitelný, ale informačně zajímavý přehled Petra Slintáka o loňských filmových projekcích věnovaných událostem roku 1968.
Filip Pospíšil
„Na téma umění a život“ - F. X. Šalda 1867–1937–2007
Sestavili Tomáš Kubíček a Luboš Merhaut
Host 2008, 400 s.
Brněnský Host pokračuje ve vydávání sborníků z literárněvědných konferencí. Po zahradníčkovském almanachu (resp. šířeji pojatém sborníku o české křesťanské literatuře) Víra a výraz (2005) a po sborníku z kolokvia Český strukturalismus po poststrukturalismu (2006) přináší sborník z konference, již ke dvojitému jubileu F. X. Šaldy (140. výročí narození a 70. výročí úmrtí) uspořádaly FF UK, FF MU a ÚČL AV ČR. Šaldova osobnost patří v české literární vědě k nejvýraznějším; tento fakt s sebou nese nutnost neustálého ohledávání východisek (stálá naléhavost základní otázky – kdo byl a jakou roli sehrál F. X. Šalda?). Sborník soustřeďuje 31 referátů teoretiků nejrůznějšího věku i badatelského zaměření; lze proto jen metonymicky vybírat okruhy, jimž se zde věnuje pozornost. Kritikův habitus zkoumá J. Brabec a D. Vojtěch; J. Wiendl a J. Med tematizují Šaldův vztah k dobovému politickému horizontu; J. Matonoha poměřuje Šaldova teoretická východiska s dobovým strukturalismem Pražské školy; pozornost se věnuje Šaldovým názorům na dobové jevy, jeho inspirativnosti pro období následující i jednotlivým aspektům jeho díla a názorového horizontu. Stejně jako u sborníku zahradníčkovského i zde editoři přetiskují znění diskusí následujících po pronesených příspěvcích; ukazuje se tak dynamičnost současného teoretického myšlení, tenze mezi účastníky, ale i mnohovrstevnatost osobnosti Šaldy samotného.
Pavel Šidák
Jiří Přibáň
Pod čarou umění
Artlab 2007 – KANT 2008, 143 s.
Sociolog, filosof a teoretik práva Jiří Přibáň prezentuje ve své knize fejetony psané pro kulturní přílohu Práva Salon. Výtvarné, literární i hudební artefakty jsou mu v nich podnětem k obecnějším úvahám o současném světě a situaci lidstva v něm. Příznačně spíš lidstva než člověka – autor na více místech cituje Muže bez vlastností Roberta Musila, když mluví o „rozmazaném člověku“. Přibáň se snaží současnou situaci spíše uchopit a konstatovat než kritizovat; jeho analýza spěje častěji k náznaku či eventualitě než k pevnému závěru. To může vést až k pocitu vágnosti všeho (rozmazanosti?) a s tím souvisí i občasné nepřesnosti autorovy: jednak jazykové (například anglicismus „bránit se proti něčemu“; běžná je konstrukce „zas až tak“), jednak věcné: je-li parohaté zvíře zapřažené do saní Santa Clause označeno za jelena – namísto soba –, jistě to není příliš na závadu; větší škodu však může způsobit nepřesná, snad až poněkud účelově zkreslená citace z Příliš hlučné samoty. Dle Přibáně totiž Hrabal tvrdí, že „moderní umění… vždycky ukazuje jinam a ven“. Balič Haňťa však toto řekl o dobrých knihách. S uvedenými výhradami lze za dobrou – či alespoň v dobrém slova smyslu užitečnou – knihu považovat i Pod čarou umění.
Blanka Kostřicová