Zpěvačka, raperka a producentka Mathangi Maya Arulpragasam, známá v hudebním světě jako M.I.A., se v čase vyhlašování prestižních hudebních a filmových cen stala nepostradatelnou akvizicí. V neděli 8. února 2009 předvedla nejvýraznější výkon jinak mdlého večera, na němž se udělovaly Grammy – v den, kdy měla podle lékařských předpokladů porodit, se s břichem zvíci středoškolského globusu ladně pohupovala po pódiu a obstarala intro i refrény ve skladbě Swagger Like Us, obklopená elitou současného hiphopu (Lil’Wayne, Kanye West, T. I. a Jay-Z). O čtrnáct dní později se londýnská rodačka se srílanskými kořeny v souvislosti se soundtrackem k filmu Milionář z chatrče Dannyho Boylea málem zúčastnila i oscarového klání: organizátoři už pro ní chystali pohodlnou postel.
Náhlý enormní zájem ovšem není dán pouze skutečností, že M.I.A. se svým hitem Paper Planes, který pochází z druhého, už předloňského alba Kala, zaslouženě vládla mnoha anketám a na obou ceremoniích patřila k favoritům mezi nominovanými. Podstatnější je, že dramaturgové zmíněných výpravných show, jejichž sledovanost za poslední léta výrazně poklesla, pochopili, že tu mají originální hvězdu na vrcholu, jejíž utěšený stav (těsně před porodem i záhy po něm) představuje mediálně atraktivní záležitost.
Nazi Srí Lanka?
Přestože se tedy pozornost tisku na chvíli stočila směrem ke zpěvaččiným schopnostem skloubit rodinný život a „povinnosti“ vyplývající z jejího statutu (alternativní) celebrity, poslední týdny se na stránkách kulturně-společenských periodik opět přetřásaly i její nekorektní politické postoje. Na Srí Lance totiž M.I.A. platí za pomyslnou „západní náčelnici“ separatistické organizace známé jako Tygři osvobození tamilského Ílamu, jež se pilně angažuje v tamní, už čtvrt století probíhající občanské válce. V nedávném rozhovoru pro internetový časopis Daily Beast popsala slečna Arulpragasamová, dcera tamilského radikála, která na Srí Lance strávila podstatný kus svého dětství, situaci na severu a východě země slovy o etnických čistkách a systematické genocidě. Vládní jednotky Tamilské tygry nedávno zdecimovaly, což Maya komentovala slovy: „Je to tam skrz naskrz stejné jako v nacistickém Německu.“
M.I.A. budí, do jisté míry cíleně, na současné hudební scéně maximálně rozporuplné pocity – na jedné straně je tu výjimečná hudebnice a vokalistka, na straně druhé žena, která vědomě sympatizuje s teroristy. Mnoho muzikantů už přiznalo, že ačkoli k její tvorbě chovají respekt, názory jedenatřicetileté rebelky je pobuřují. Srílanský raper DeLon a člen nejpopulárnější tamní popové kapely Santhush Weeraman neváhal její výroky komentovat jako lži člověka, který si přeje válku a využívá své slávy k šíření propagandistických výmyslů.
Pravda je jako obvykle někde mezi. Mayu jistě nelze obviňovat ze snah zajistit si větší popularitu agresivními výroky; její názory byly od počátku kariéry zcela neoddělitelné od její hudby. Už na debutovém albu Arular (pojmenovaném po otci) se svým londýnským dialektem nekorektně strefovala do palčivých témat, jakými jsou válka, chudoba či konzum. Definitivní průlom pak pro emotivní dračici znamenala druhá deska Kala (pojmenovaná po matce). Znamenitá nahrávka představuje jakýsi demografický řez planetou i autorčinou myslí – od bollywoodského monstrhitu (Jimmy) přes ukázku afrických permutací hiphopu (Hussel) a astmatický rap aboriginských dětí v Mango Pickle Down River až po inspirace destilované z tradic Japonska, Indie, Austrálie či Trinidadu. M.I.A. tady není jen okouzlující: chvílemi dokáže být nanicovatá a v některých textech i trhlá či ostentativní. Všechny tyhle atributy jsou ale součástí strhující výtržnické show, která předloni nemilosrdně pohřbila takřka vše, co se jakkoli vztahovalo k hiphopovému žánru. Výstup byl nečekaný a na Mayu dobře sedí: soubor potenciálních negativ dává v příhodném kontextu dohromady neodolatelnou osobnost.
Hlukem k nonkonformitě
Pokud si M.I.A. zachová smysl pro tradici, můžeme v dohledné době očekávat třetí album, pojmenované po čerstvě narozeném synovi. Na stránkách novin už se ostatně objevuje další druh spekulací: tentokrát se novináři pídí po tom, co asi bude nekonvenční zpěvačka pouštět svému potomkovi za hudbu. Možná to má co dělat s faktem, že jednou z jejích nejúčinnějších zbraní je zacházení s citoslovci, z nichž buduje své euforické a extrémně nakažlivé refrény. Rád bych při této příležitosti tamilské princezně připomněl slova britského umělce, aktivisty a historika undergroundu Stewarta Homea. Ten s oblibou podrývá mýty o prospěšnosti Mozartovy hudby na duševní vývoj a inteligenci dítěte s poukazem na to, že z dětí vykrmovaných Jupiterskou symfonií se prokazatelně klubou konformisté. On sám prý dětem nejčastěji pouštěl hudbu finského noisového dua Pan Sonic, jehož minimal techno ovlivněné koncepty takzvanou musique concrète se rodilo z drsných fyzických zkušeností: pánové Mika Vainio a Ilpo Väisänen se tehdy (v půlce devadesátých let) vzájemně vystavovali nízkofrekvenčnímu bzukotu o síle 125 decibelů a zaváděli ventrální sondu do žaludku svého kolegy, aby si poslechli spontánní hudbu břišních stěn. Podle Homea tak díky této hudební osvětě z jeho dětí vyrostli samostatně smýšlející a nezávislí jedinci.
Mám-li mluvit za sebe, album Kulma od (tehdy ještě) Panasonic jsem si koupil v oblíbeném pražském obchodě Popron v březnu 1997. To mi bylo šestnáct, takže o nějaké pozitivní formaci se už dá hovořit jen stěží. Dle rodinné mytologie jsem v předškolním věku beznadějně propadl kouzlu hitu Ma Baker od západoněmeckých černošských diskoborců Boney M a ve fázi nejdůležitější – v období těhotenství – pak matka poslouchala výhradně hit Mamma mia od Abby. Inu, tak.
Autor je redaktor časopisu Cinepur a přispěvatel Týdne.