Miniová pole
Dauphin 2008, 53 s.
Většina recenzí na novou knihu Víta Janoty to už řekla: v Miniových polích se autorovi podařilo velmi nenápadně završit dosavadní básnické gesto a především v neokázalém úhrnu vyslovit svoji lidskou zkušenost. Nejsou to zdaleka spojité nádoby a podařená básnická kniha by oba tyto činitele měla obsahovat, což však neznamená, že se tak stává často. Tuto skutečnost bohatě podporuje básníkovo osobní nasazení a snaha vydat zprávu o svém bytí v Praze na začátku nového tisíciletí, přirozeně a mluvně plynoucí volný verš, který se podobá myšlenkám odvíjejícím se v hlavě, oko pro výrazný, obrazný detail: „Na Smíchovském nádraží/ kde táhnou smrady z vyvařoven/ žloutne ráno jako majonéza/ na salátech místního bufetu“. Janotovi se často podaří vyhmátnout nenápadný, atmosférický bod, který mu prozáří běžnou existenci: „Věci jak obtažené/ střepem skla“.
Občas bych uvítal, kdyby autor své verše nezakončoval a nezanášel příliš žurnalistní fakturou, jako například v básni, která začíná přesnou metaforou: „Měsíc krájený žaluziemi/ na tenké plátky/ sune se k okennímu rámu“, na konci však: „Končí babí léto/ pátá roční doba/ zamlklých psychotiků“. Podobné pointy posouvají některé Janotovy verše až do hájemství příliš doslovných sloganů. Lze to chápat: básník chce zřetelně vyslovit svůj postoj, ale občas jako by zapomněl, že takový postoj se v básni může realizovat také prostřednictvím elipsy, že zkrátka není třeba dopovědět všechno. Ovšem i touha vyslovit věci přímo i s rizikem doslovnosti k Janotově poetice patří.
Bylo by jistě zajímavé pokusit se Janotu vyložit jako solitérnějšího souputníka Petra Hrušky a české bytové a interiérové poezie vůbec. Srovnání s Petrem Hruškou není zas tak nemístné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oba autory spojuje přinejmenším jakási základní typologie: oba pro své básnické východisko volí privátní situaci či prizma, které jim potom slouží jako dostatečně životodárné podloží pro básnickou řeč. Jak u Hrušky, tak u Janoty začíná často básnická kontemplace zhodnocením rodinné situace. Zatímco ale Hruška své básně zaplňuje až fenomenologicky střídmým záznamem faktů a jevů, Janota se na úsečnou jevovost světa – ať už vnímaného jako nehybný kuchyňský interiér či naopak rozpohybovaný všednodenní plenér – tolik nesoustředí.
Miniová pole jsou sbírkou, ve které dochází k jistému vrcholu, dál už podle mého názoru nelze psát stejně, aniž by dříve či později nenastalo mechanické opakování a vytěžování vlastní poetiky. Janota se nicméně v Miniových polích oprostil od tíhnutí k prvoplánové anekdotě z Fasování košťat i od verbální proklamace, která poněkud srážela na kolena předchozí Prahu zničenou deštěm. V nové knize tyto neduhy nahradila melancholická tresť, kdy jsou věci vysloveny tak, jak se nám jeví: „Někdy k ránu/ je slyšet déšť na parapetech/ navlhlé kradmé kroky“. Bez autorova citlivého a pozorného zvětšovacího skla bychom si ale toto nenápadné proudění všedního dne uvědomovali jen stěží.
Jakub Řehák
Mojca Kumerdej
Víc než žena
Dauphin 2008, 156 s.
Povídky slovinské spisovatelky Mojci Kumerdej jsou víc než čtivé. Jsou velmi čtivé. Napětí, erotika, (místy) vtip. A to dokonce nechtěný. Téma deformovaných a patologických lidských vztahů, na které je možné převést všech jedenáct povídek, je staré jako literatura sama. Starý je i mechanismus, který autorka využívá v zápletkách: hrdina se nechává polapit do pasti vztahů, trpí, volí krajní řešení a umírá. Následuje katarze. Všichni totiž dobře víme, o čem je řeč, ačkoli málokdo z nás se o tom odvažuje mluvit. V povídce Pod hladinou přihlíží matka z bungalovu na břehu moře smrti své dcery a rozhoduje se neudělat nic; dcera jí vzala manželovu lásku. Její smrt tuto lásku vrací. Jde o jednu z nejlepších povídek; jazyk vypravěčky je velmi prostý a civilní, díky kontrastu obsahu a formy se tak autorce daří dosáhnout velké působivosti. Avšak čím dál čtenář čte, tím víc je mrtvých; některé povídky jsou neotřelé, jiné přinejmenším vtipné, další už balancují na hraně banality. Celá sbírka vzbuzuje pocit „neusebranosti“. Jazyk, který zpočátku působil jako vhodně (a záměrně) zvolená forma, začíná v jistém okamžiku unavovat: údiv protagonisty lze zkrátka vyjádřit i jinak než spojením „zíral jako tele“. Právě tak však zírá čtenář na překladatelské přešlapy typu: „Laskal ho rukama na hrudi i hlasem a pánví se tiskl k jeho hýždím.“ Po krátké debatě s přáteli jsem dospěla k názoru, že laskat hlasem po hrudi nelze. Tím spíše se tisknout hlasem k hýždím.
Marie Iljašenko
Jiří Červenka
Uvidět Znojmo
Opus 2008, 67 s.
Třetí básnická sbírka Jiřího Červenky je úsečná, syrová, suverénní – a zároveň pokorná. Až demonstrativně se každý náznak poetického stále znovu uzemňuje hmatatelným, očividným; básně jsou prošpikovány „reáliemi“, počínaje názvy měst i vsí, míst a osob a konče záznamy o tom, co si člověk dal v které hospodě. Památný, osobní, hluboký okamžik tak stojí hned vedle toho nejbanálnějšího. Je to nutnost, zvyk, nebo snad alibismus? Za drsně „chlapským“ básnickým vyjádřením, k němuž patří i stručné, přesné verše bez sloves, lze však v dobře střežených okamžicích zahlédnout záblesk křehkosti, zranitelnosti. Ostatně na tuto strunu virtuózně zahrála už předchozí Červenkova sbírka Konec sezony (2002), jemná lyrická vzpomínka na pominuvší, která si vystačila s dvanácti básněmi či básněmi v próze. Překvapivě rafinovaná a osobitá je pak forma této civilní nebo přinejmenším civilně se tvářící poezie: v oddílu Přibližný čas se ze zdánlivě prostých, leckdy až strohých „deníkových“ záznamů zázračně zrodí propracované rýmované básně, jen utajené povrchnímu pohledu: „V noci vichřice. Do tmy hrad svítí. Před mší u zpovědi. Víra z tradice. A hříchy, které se dědí. Až pařátem svým oči zacloní. Zjeví se z temnot podvědomí. Jak dávnověcí démoni.“ I to je součást Červenkova ostychu před poezií. Ačkoli jsou si „zápisky“ zdánlivě podobné (tak jako jsou si podobné dny v roce), nejsou jednotvárné – a mezi ostentativně nepoetickými glosami se náhle bleskne ryzí poezie, kterou už nebylo jak a proč skrývat.
Simona Martínková-Racková
Philip Pullman
Rubín v kouři
Přeložila Jitka Minaříková
Argo 2008, 202 s.
Angličan Philip Pullman dnes patří k nejlepším světovým autorům dětské literatury a nikdo mi nenamluví, že Harry Potter je lepší než trilogie Jeho temné esence! Další Pullmanova série se jmenuje po její hlavní hrdince – Sally Lockhartová a zatím poslední, čtvrtá kniha z ní vyšla v roce 1994, kdy Pullman začal psát Esence. Ústřední postavy obou sérií jsou si trochu podobné – dospívající dívky, které se nebojí riskovat a zároveň mají tajuplné rodinné zázemí. Sally je navíc rozená manažerka. Podobné je i prostředí, tedy ponurá viktoriánská Anglie, i když tady bez možnosti proniknout i do jiných světů. Sallyiny příběhy jsou žánrově bližší detektivkám a nechybí jim nic, co by správná detektivka z tohoto období měla mít: zločinem zapáchající, v mlze zahalené doky na Temži, exotické čínské překupníky s opiem nebo postavy, jejichž moc sahá až na místa nejvyšší, i když jejich morálka už snad nemůže být nižší. Rubín v kouři se čte jedním dechem – takhle má vypadat dobrodružná literatura pro děti! Odpovídající je i úprava knihy s rudou obálkou na hrubém papíře a hlavní hrdinkou vypodobenou po vzoru ženských protějšků Jamese Bonda. Škoda jen, že se více ilustrací nedostalo i dovnitř knihy. Malé ikony předcházejí vždy jen jednotlivým kapitolám. Teď jen vydržet, než Argo vydá druhé pokračování…
Jiří G. Růžička
Bunkr 1
Sequence, o. s., 2008
Česká komiksová scéna dostala prostřednictvím nové komiksové revue další prostor pro sebeprezentaci. Leč zdá se, že tolik kvalitních autorů pořád nemáme, a tak je většina komiksů v Bunkru podprůměrná. Kvalitativně vyčnívá Nikkarinův (šéfredaktor revue) titulní příběh Bunkr, oplývající nápady zejména výtvarnými: hlavní hrdina se po vstupu do bunkru dostává do jakéhosi imaginárního světa (snu?) plného záhadných postav a předmětů. K vyprávění nepotřebuje Nikkarin bubliny s textem; vystačí si se surreálně navazujícími momenty. Tomáš Prokůpek v krátké hříčce Jsi tam ještě? vtipně propojuje situaci, kdy se mladík snaží vrátit ke své přítelkyni, a pohádku o Machovi a Šebestové. Výtvarně je netradiční povídka Klíčení Oka, kterou kreslil Jan Dřevíkovský – podobně jako Melinda Gebbieová ve Ztracených dívkách využívá ornamentální secesní styl, kresba je však příliš nepřehledná a příběh opět přežvýkává jakousi báji (v prvním čísle je jen začátek). Ani Jaromír99 příliš nevybočuje z průměrnosti s duchařskou historkou Seance, připomínající TV seriál Randall a Hopkirk. Výtvarně i obsahově nudný je další příspěvek jednoho z redaktorů, Rawena, jehož Kapitola první: Probuzení vypadá jako školní cvičení na téma Hellboy. Vyoralovy Počátky alkoholismu v Čechách začínají slibně, ale závěrečné poučení jako by vypadlo ze špatného osvětového pořadu pro ZŠ. Podobným problémem trpí i příspěvek ze Slovenska, Na Prahu Tomáše Rollera (opět ale z díla cítíme až přílišný zahraniční vliv, v tomto případě Burnsovu Černou díru). Z Bunkru by to mohlo vypadat, že česká komiksová scéna atomovou válku přežila, zatím však trpí mnoha mutacemi.
Jiří G. Růžička
Leontina Mašínová
Ze starých pověstí a legend
Ilustrace Petr Herold
Daranus 2008, 136 s.
Absolventka klášterního učitelského ústavu voršilek, odborná učitelka, spisovatelka, autorka pohádek a loutkových her pro děti Leontina Mašínová (1882–1975) se zapsala do dějin české literatury především trilogií o J. A. Komenském Nesmrtelný poutník. Za své historické prózy obdržela v roce 1967 na univerzitě Moravian College v Pensylvánii čestný doktorát. Psala rovněž poezii a prózu pro dospělé. Po předčasném penzionování se kromě osvěty věnovala literatuře na plný úvazek. Ve všech těchto polohách však zůstala věrná poslání poctivé venkovské učitelky, kterou kdysi byla, a jež má na mysli především výchovu mládeže. To je také jeden ze základních rysů jejího psaní. Nalezneme jej i mezi řádky knihy Ze starých pověstí a legend, kde autorka shromáždila na čtyři desítky půvabných příběhů s kořeny zarostlými hluboko do naší historie. Týkají se všeho možného, zakletými pannami na Týřově počínaje a podzemní chodbou mezi Prahou a Moravou konče. Publikace s ilustracemi Petra Herolda nedávno vyšla v nakladatelství Daranus, kde ve společnosti titulů jako Michal David, Slavíci a slavice, Slavné filmové hlášky nebo Miroslav Houdek – Zločin v Čechách působí poněkud kuriózně. Rovněž ilustrace Petra Herolda jako by patřily tak trochu do jiného světa. Specifický rukopis tohoto ilustrátora svou výraznou černou linkou, odpovídající spíše komiksu, se starosvětským stylem vyprávění L. Mašínové příliš nekoresponduje – obzvlášť když jej srovnáme s ilustracemi Cyrila Boudy, které doprovázely starší vydání.
Magdalena Wagnerová
Arthur C. Clarke
Světlo Země
Přeložil Petr Kotrle
Baronet 2008, 199 s.
V sci-fi příběhu z budoucnosti Světlo Země se Clarke pokouší nacpat zpátky do láhve džina, jehož kdysi coby konstruktér raketových jaderných nosičů pomáhal vypustit. V jeho pojetí vypukla kataklyzmatická nukleární válka o Lunu, kterou přežilo – jak jinak! – sdružené angloamerické společenství a ostatní se někam vypařili (zřejmě aby nepřekáželi). Nyní očekávání šťastné budoucnosti, už kdovípokolikáté… Člověk aby si začal dávat pozor, než se ho zase nějaký takový mamlas pokusí poslat do nicoty. Skutečnost, že některá slova v Clarkově knize znamenají něco zcela jiného než v překladu, není třeba dál číst jinak než pro pobavení. Více za zkoumání stojí nehorázná drzost, s jakou se A. C. Clarke odvážil na uměleckou dráhu (i když jeho stylizované zpravodajské depeše MI6 jsou více k smíchu!), takže se pseudoliterárními kreacemi možná bude ještě někdo živit. Pokud hodláte tvůrčím způsobem čtenářsky marnit čas, můžete to zkusit. Pozornost vzbouzí nonšalance, s jakou Clarke psal o válečných kosmických lodích. Jsou na planetě Zemi místa, kde se o takových lidech říká: Budiž jeho jméno zapomenuto!, a souvisí to s Gehennou. Primitivní charaktery snad vojenské manévry baví, ale kdo kdy získal „modrou knížku“, huí! Humanitního ducha, žel, A. C. Clarke nedosáhl; snad v dalším oběhu? Číst raději něco jiného.
Vít Kremlička
Rudolf Pellar
Nejdřív se musíte narodit…
Radioservis 2008, 119 s.
Nestor českého šansonu, herec a renomovaný překladatel v roce svých pětaosmdesátin vzpomíná, vypráví, bilancuje… V jeho útlém svazku převažuje nostalgický a smířlivý tón nad ostnem kritiky. Jde však o jeden z oněch případů, kdy méně znamená více. Namísto retrospektivních hodnotících soudů je těžištěm knihy spíše plejáda rozličných „historických reálií“, stejně jako bezpočet zmiňovaných Pellarových současníků z divadelního, rozhlasového i literárního prostředí. Tyto paralelní světy by u jiného autora působily možná nesourodě, zde však rezonují v harmonickém vícehlasu. Barvitý neformální jazyk a volně vrstvené asociace prozrazují původ knihy v sérii rozhlasových rozhovorů. Vzpomínky na dětství v bilingvním milieu česko-německé Jihlavy, na léta hereckého působení v dobách dobrých i zlých, glosy o peripetiích a nástrahách překladatelského umění v manželském tvůrčím tandemu, to vše vytváří na skromném prostoru překvapivě čtivou mozaiku, kterou doplňuje (žel pouze výběrová) Pellarova bibliografie, diskografie a výčet hereckých rolí. Celek má do podoby klasických memoárů daleko, otevírá spíše řadu nových otázek, ale přesto zaujme – snad nejen ortodoxní rozhlasové posluchače či ubývající pamětníky. Důkaz, že i na pár desítkách stran malého formátu lze se ctí napsat autobiografickou skicu.
Matěj Kotalík
René Girard
O původu kultury – hovory s Pierpaolem Antonellem a Joăem Cezarem de Castro Rocha
Přeložila Pavla Doležalová
Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, 240 s.
Francouzský literární vědec a antropolog René Girard v rozhovoru se dvěma univerzitními profesory vysvětluje svoji teorii mimetické touhy a obětního beránka. Vymezuje se přitom vůči svým kritikům, ukazuje, kdo jej inspiroval, co jej spojuje a čím se naopak liší od autorů jako K. Lorenz, Lévi-Strauss, Derrida či E. Canetti. Girard svoji teorii o tom, že lidé se jeden od druhého učí, po čem mají toužit, a že v tomto smyslu má touha „mimetickou povahu“, zakotvuje velmi hluboko: mimetická teorie je podle něj dokonce terénem vhodným ke sblížení odlišných metodologických přístupů a informačních zdrojů. Girard tvrdí, že doklady pro svoji teorii nachází napříč všemi vědními disciplínami: etologií, mytologií, literaturou i religionistikou, a v knize najdeme dokonce i zmínku o zrcadlových neuronech, které jsou v činnosti, když jedinec provádí určitý pohyb nebo když podobný pohyb pozoruje u jiné osoby. Mnohem více se ovšem kniha zabývá náboženstvím, které je ostatně podle Girarda určitou vědou o člověku. Autor na jedné straně hájí to, že být vědcem je slučitelné s tím, aby byl věřící, protože věřit v Boha pro něj znamená také věřit v objektivnost světa. Zároveň se ale brání proti návrhům některých teologů, aby se vzdal svého „metodologického ateismu sociologa“. Ovšem i tak jeho dílo v jakémsi druhu teologie vlastně končí: ústí totiž v apoteózu křesťanství, které podle něj odhalilo a zastavilo proces vytváření obětního beránka.
Jan Lukavec
T. G. Masaryk a česká státnost - sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference pořádané Masarykovou univerzitou ve dnech 4.–5. září 2007 v Brně
Uspořádali a redakčně připravili Helena Pavlincová a Jan Zouhar
Ústav T. G. Masaryka 2008, 217 s.
Odkaz prvního československého prezidenta je v nevelkém sborníku z brněnské konference pojednán ryze interdisciplinárně. Prolínají se zde pohledy filosofické, historické, politologické i religionistické. Interpretace Masarykova díla a myšlenkového světa vychází z různých úhlů, převážně jej však nahlíží – vcelku pochopitelně – prizmatem dějin idejí. Soubor textů se neomezuje na dobu aktivního veřejného působení TGM, věnuje se stejně tak kořenům Masarykova myšlenkového zrání hluboko v 19. století na straně jedné či jeho „druhému životu“ v perspektivě Mnichova a Slovenského štátu na straně druhé. Se zadostiučiněním lze konstatovat, že fetišistické a analyticky slabé studie, jež operují s masarykovskými pojmy coby nedotknutelnými symboly, jsou zde zastoupeny v naprosté menšině. Vrchu nabývá řada neotřelých a tvořivých interpretací. To odráží i pozvolný posun v české historiografii. A připomíná především, že společnost je zralá teprve tehdy, dokáže-li podrobit nemilosrdně kritickému zkoumání vlastní národní hrdiny a tradice.
Matěj Kotalík
Alan Weisman
Svět bez nás
Přeložila Hana Loupová
Argo a Dokořán 2009, 409 s.
Jak napovídá název, v textu se vychází z celkem snadno představitelné situace: z planety Země z nějakého důvodu zmizeli lidé, avšak všechno ostatní zde zůstalo. Knihy zabývající se situací „co by se stalo, kdyby…“ jsou čtenářsky velice vděčné, i když jejich atraktivita bývá často založena na laciných spekulacích. V případě Weismanova souboru postkatastrofických scénářů tomu tak ale rozhodně není. Autor ve spolupráci s vědci a odborníky ze všech možných oborů sofistikovaně a čtivě odpovídá na základní otázky, kam by se ubírala živá i neživá příroda a jak by se vypořádala s lidskými výtvory, znečištěním nebo radioaktivitou. Poutavý text nám jasně načrtává pomalu se bortící velkoměsta likvidovaná destruktivní a zároveň očistnou silou vody, větru a slunečního záření. Vše rychle zarůstá pionýrskými dřevinami a divoká zvířata začnou využívat uvolněné biotopy. Během četby si s překvapením uvědomujeme, že zdroj potenciální zkázy našeho zdánlivě ochočeného světa se nachází všude kolem nás a že k mnoha destruktivním procesům by stačil například jen delší výpadek elektrické energie. Ekologický podtext knihy je zřejmý, ale nijak prvoplánově angažovaný. Po přečtení knihy máme zvláštní pocit. Myslím, že nebudu sám, koho napadne, že ve světě bez nás by bylo lépe. Pokud tedy svět naši existenci přetrvá… A co že po nás zůstane nejdéle jako možné poselství jiným formám života? Pravděpodobně to budou dioxiny, všudypřítomný plast a tuny radioaktivního materiálu.
Karel Kouba