Alek Popov
Zelný cyklus
Přeložila Ivana Srbková
Dybbuk 2009, 128 s.
Zelný cyklus je vtipná, jízlivá a čtivá kniha. Už po přečtení první povídky je jasné, že bulharský spisovatel Alek Popov je nejen zkušeným vypravěčem, který umí výborně vystavět zápletku, vystupňovat napětí a načasovat pointu, ale také že s lehkostí ovládá pohyb mezi rozdílnými stylovými rovinami. To vše činí knihu otevřenou různým způsobům četby. Humoristické povídky a povídky s kriminální zápletkou střídají surrealistické a poetické texty, přičemž celek působí vyváženě. Podíl na tom jistě má i překladatelka Ivana Srbková, která mimo jiné povídky vybrala z několika knih a uspořádala do výboru. Ten otevírá kafkovsky laděná próza pojednávající o člověku, který si nechá na inzerát setnout hlavu, a uzavírá (neméně kafkovsky laděná) próza o kysaném zelí, která dala knize titul. V ní vypravěč popisuje rituál nakládání zelí, který zavazuje celou rodinu k měsíčnímu nepřetržitému spánku. Jen otec slévá nálev, medituje a modlí se. To vše kdesi v paneláku na sofijském sídlišti.
Jak Popov píše na svém blogu (www.alekpopov.net), psát bulharsky není nejlepší marketingová strategie. Existuje totiž jednoduchá rovnice: literaturu malé země čte relativně málo lidí. A ještě méně lidí ji překládá a vydává. A málo spisovatelů se tak může psaním uživit. O Popovovi to neplatí beze zbytku, ve své vlasti je jedním z nejčtenějších autorů a je známý i v mnoha evropských zemích. Zmiňuji to především proto, že v jeho povídkách je poměrně častá sebeironická reflexe spisovatelského údělu. Hrdinou jedné z nich je například zasloužilý bulharský básník, který se setkává s udivující marketingovou strategií, díky níž se poezie stává čímsi užitečným (!), a to nikoli v oblasti duchovní, nýbrž agrární. Absurdní situace, ve které se ocitá, a která je tak či onak ztroskotáním, ho spojuje s dalšími postavami jeho textů. Na otázku Ivany Srbkové, zda neplánuje v budoucnu psát povídky, v nichž by se tito ztroskotanci odrazili ze dna, Popov odpověděl sympatickým „Ještě se mi zdá brzo dělat ze sebe Coelha.“
Přestože pracuje s určitou světoběžnickou perspektivou a zavádí čtenáře do nejrůznějších zemí a mezi nejrůznější kultury, jeho nejvlastnější perspektiva je východoevropská. Nemám tím na mysli jakési virtuální pódium a exotické kulisy vyrobené pro eskapády postav, s kterými tak rádi pracují mnozí východoevropští autoři. Ne, text – kdesi mezi řádky – skvěle ilustruje onen proces, během něhož se Východ snaží přiblížit Západu za pomoci hry na schovávanou. Cítíme jakési ve vzduchu létající vědomí méněcennosti, společné zemím bývalého východního bloku, vidíme jeho atributy v podobě neplatných jízdních řádů, nejrůznějších švindlů, porušování pravidel „civilizovaného světa“. Napadá mě, že v porovnání se Západem bude Východ nejspíš vždy představovat nepořádek. A není třeba být filosofem, i uklízečce je jasné, že kdyby ve světě (a v literatuře) zavládl totální pořádek, byla by to katastrofa. Popov má ke Coelhovi daleko, protože jsou jeho povídky plné nepořádku. V tom nejlepším slova smyslu.
Marie Iljašenko
Indra Sinha
Zvířetovi lidé
Přeložila Petra Diestlerová
Mladá fronta 2008, 300 s.
Román britského prozaika, který si v roce 2007 vysloužil nominaci na Man Bookerovu cenu, těží velkou část své intenzity i atmosféry z postavy vypravěče – dospívajícího indického chlapce, kterému chemická katastrofa ohnula páteř. Od té doby po čtyřech pobíhá po chudém a zdevastovaném městě Khaufpur, půl zvíře, půl člověk, půl puberťák a půl filosof. Zvířetova dvojí tvář se odráží v narativním stylu: na jedné straně jazyk spodiny a pubertální koncept světa, kde vše začíná a končí „tou věcí dole“, na druhé straně metaforický a úvahami prostoupený jazyk inteligentního jedince, jehož život na okraji přivedl k existenčním tématům. Líčení epizod ze života v chemikáliemi zamořeném slumu drží pohromadě dvě dramatické linie: popis boje proti americké společnosti, která se vyhýbá zodpovědnosti za tragickou nehodu v místní chemičce, a obrazná linie přicházející apokalypsy, zmaru světa-pustiny (v tomto ohledu připomene Sinhova kniha romány Cormaka McCarthyho). Originalita a emocionalita úvodu v prostřední části poněkud upadá – jako by autor své milované postavě nedokázal odepřít ani slovo a následkem toho uvrhl své psaní do sice neurážejícího, ale přece jen znatelného stereotypu. Nicméně vyvrcholení románu vrací Sinhův příběh zpátky na koleje. Přes menší výhrady se jedná o pozoruhodný a jímavý text – nikoli tím, že by ze čtenáře po „bollywoodsku“ ždímal dojetí, ale právě tím, že soucit nežádá. Zvíře zůstává cynickým spratkem, který ale umí přímo oslovit a pojmenovat věci bez sentimentu. Nikoli slitování, ale spravedlnost pro chudé a ponížené tohoto světa, prosté, přesto velice sugestivní poselství.
Vítek Schmarc
Ondřej Hanus
Stínohrad
Weles 2008, 90 s.
Póza, gesto, patos – a literárnost. Na prvotině Ondřeje Hanuse (nar. 1987) je patrné, že ji psal kdosi velmi mladý – anebo prostě někdo, kdo se potřebuje opřít o silnou tradici a silná slova. Stínohrad přitom paradoxně působí v kontextu současné poezie netypicky. Bravurní zvládnutí sonetu, na který si dnes troufnou nemnozí (třeba Radek Malý nebo Markéta Komárková), je Hanusova přednost, ale i bolest: ve sbírce dochází i k mechanickému plnění formy. Pokušení i riziko je tím větší, že se autor zhlédl v romanticko-dekadentním repertoáru: v atmosféře zmaru své temné krajiny zas a znovu zaplňuje katy, zrádci, vrahy a zejména mršinami. Jako by se snažil sám sebe trumfovat v drsnosti vyjádření s takovou úporností, že tím nakonec naopak oslabuje účinek, takže verše mnohdy vyznívají překvapivě ploše a jednotvárně. Gesto a symbol se snadno mění v parodii, a to přes autorův nesporný talent. Thanatorium, Spojovači provazů, Ze země nevzešlí… Hanusovy básně jsou ale propracované a až sympaticky „nepřátelské“ vůči čtenáři: proklestit se jeho slovy vyžaduje značné soustředění i obrněnost vůči překombinovanosti – a to vše s vědomím, že ani opakované čtení mnohdy nezaručuje „úspěch“, tedy porozumění. Vůdčí gesto je tu zcela zřejmé, a k němu patří i šustění papíru a okatá hra na efekt, v níž místo „obyčejné“ krásy nutně stojí „krásnost“, zatímco „odehnít mě zve řev mršin“. Hanusovu sbírku může příjemce podle svého vnímat jako zcela odvozenou i zcela svébytnou. Rozhodně však patří k cenným a vyhraněným protipólům „civilismu“, který v současné poezii dosud dominuje.
Simona Martínková-Racková
Ladislav Muška
Veronika vražednice
Dauphin 2009, 187 s.
Dle efektní anotace ,,příběh lásky a smrti v kulisách zločinu, hráčů a zemědělství“, ve skutečnosti spíše pokus o společensky nabádavou skicu severočeské krajiny posledních dvaceti let. Autor zaplnil text snad všemi problémy, s nimiž se lze v daném regionu setkat – od sociálně neadaptabilních romských rodin po gamblery a přistěhovalce. Bohužel, samotný příběh se zdá být jen záminkou pro kritiku, postavy jsou pouhé typy, jež nemohou svým jednáním nikterak překvapit. Celá historie zločinu je podávána z odstupu formou odpovědí na otázky soudního obhájce, logická ich-
-forma je však změněna v er-formu. To dává autorovi možnost obsáhnout širší pole témat, na straně druhé však omezuje prostor pro vykreslení postav. Hrdinka Veronika zabije svého muže, aby ho v podstatě spasila, ale na to, abychom v ní viděli světici, je jako postava příliš povrchní, postrádá hloubku a charisma (nelze si nevybavit sílu osobnosti hlavní hrdinky dokumentu Víta Janečka Ivetka a hora). S trochou nadsázky a cynismu by bylo možné říct, že se záletům a spádům jejího muže ani nelze divit. Veronika je předvídatelná stejně jako celý Muškův román, Jánoš proto stereotypní (to jest pokojný) svazek vymění za hřích. Otázkou je, jak se má schematickému textu bránit čtenář, neboť kromě působivé fotografie na obálce je zde těžké nalézt alespoň chvilkové vzrušení.
Anna Vondřichová
Jiří Klobouk
Americká žena a jiné povídky
Akropolis 2008, 265 s.
Jiří Klobouk, scenárista, autor rozhlasových her a jazzový pianista, vydal průřez své povídkové tvorby z let 1968 (rok jeho emigrace do Kanady) až 2008. Osobní uvažování o zemi nesvobody a významu domova, jež se v rovině fikce stává jednou velkou metaforou ztracených životních snů, je výchozím tématem dvanácti obsahově zcela různorodých povídek. Jakkoliv se dle autorových vlastních slov komunismus stal již minulostí, z jeho tvorby stále nemizí traumata a pocity úzkosti, primárně evokované ztrátou rodné země a mateřského jazyka. Klobouk však rozhodně pateticky nerozdírá zákoutí emigrantské duše, naopak. Na malé ploše rozehrává různorodé příběhy osudem sice raněných postav, avšak formální propracovanost a výrazová úspornost jeho stylu, doplněná o nadsázku a (sebe)ironii, zajišťuje, že jeho text je namísto patetické konfese zábavnou a zároveň odstrašující sondou do života lidského myšlení, snění či směšného konání. Autor přirozeně opouští realitu směrem k silně imaginativní nerealitě a neváhá zpracovat technikou tzv. oka kamery například detaily z vlastního pohřbu vypravěče či niterný myšlenkový zápas chlapce o dívku v kině. Jiří Klobouk jako zkušený kameraman zaostřuje na každodenní života běh, avšak v jeho příbězích o bizarních stránkách člověka je, zdá se, hluboce ukryt jeho vlastní příběh – bolavý, raněný, tísnivý prostor nekončícího duševního vězení exulanta.
Zuzana Malá
Jaroslav Rudiš, Jaromír 99
Alois Nebel: Na trati
Labyrint 2008, 124 s.
Postava nostalgického nádražáka vystoupila z komiksové trilogie na divadelní prkna, brzy se objeví na plátnech kin a dočkala se i série stripů, které vycházely v časopise Reflex. Ty byly vydány na sklonku loňského roku v jednom svazku a autoři je doplnili i bonusovým vánočním příběhem. Rudiš se Švejdíkem kolem Nebela stvořili celý vesmír patřičně obskurních postav, které v čtyřobrázkových stripech komentují dění u nás i ve světě a svérázně prožívají nejrůznější svátky. Jejich pohled je přísně regionální a „Pražák“ tu je skoro sprosté slovo. Autoři se nesnaží za každou cenu vymyslet vtipnou pointu, důležitá je pro ně nostalgická atmosféra a udržení stereotypního pohledu postav na svět kolem nich. Příkladem budiž Wachkovo lidové „sere pes“, fráze, kterou se dá komentovat cokoliv. Nepříliš přehledné je členění obrazu a textu. Obrázek bez textu nedává žádný smysl, a přesto ho autoři umísťují nad text. Čtenář se tak musí očima stále vracet, což není úplně příjemné. Obraz tu má navíc spíše druhořadý význam a jen ilustruje to, co nám řekne text. To ale není největší problém; tím je spíš to, že po pár stripech přestane člověka Nebelovo selské mudrování bavit. Je příliš předvídatelné a v koncentrované formě ještě hůř snesitelné než dávkované po týdnu. Proč by nás mělo zajímat, jak tráví Nebel Silvestra a Vánoce? Sere pes.
Jiří G. Růžička
Max Cannon
Red Meat
Přeložil Petr Onufer
Albatros 2009, 112 s.
Indikace: Nudíte se? Kupte si medvídka mývala! Nudíte se, máte pocit, že svět je velmi zlé místo a všechno se rozpadá? Nečtěte Keatse, mývala upečte a kupte si Red Meat – komiks, jenž vpravdě jest… Kontraindikace: Možná budete muset potlačit nutkání políbit roztřesenou čivavu, možná budete chtít oddávat holuby v parku a možná vás vyhodí z práce nebo vás na chvíli zavřou pro pedofilii či obecné ohrožení. S velkou pravděpodobností vám toto vše bude stát za to, jakmile si uvědomíte, kolik naprosto prakticky využitelné životní moudrosti s Red Meatem načerpáte… Účinná látka: Humor s nulovým obsahem kázání. Kněz, Ted Johnson s rodinou, Earl, Karen, mlékař Dan, Sluggo a další. Zamilujete si je – nejsou vaši vlastní. V situacích, které psal sám život. Pravidelný přísun široce využitelných domácích mazlíčků zajištěn. Dávkování: Dávkujte a užívejte dle potřeby. Noste si svůj výtisk do vašeho vzdělávacího zařízení, na pracoviště, nebojte se knihu uplatnit v ložnici. Úleva se dostavuje okamžitě, zpravidla ihned po prvním stripu. Všechno, co potřebujete v životě znát, se naučíte z Red Meatu! Upozornění: V každé holčičce se skrývá kousek malé Karen a každý chlapeček je tak trochu mlékař Dan. V případě nežádoucích účinků ho/ji zabte. Poté kontaktujte Earla. Poradí vám, jak se zbavit těla.
Jarmila Křenková
Prokop Tomek
Okres na východě 1960–1989 – Občané a nejnižší článek Státní bezpečnosti na příkladu okresu Havlíčkův Brod
Vyšehrad 2008, 237 s.
Prokop Tomek (nar. 1965) se dlouhodobě věnuje studiu problematiky útlaku a perzekuce v komunistickém Československu. Nyní se soustředil na analýzy praxe Státní bezpečnosti. Namísto pokusu o generalizující přehled dějin StB zvolil opačnou cestu rozboru jejího fungování v rámci zcela průměrného okresu v českém vnitrozemí. Pro Tomka je příznačný důkladný empirický přístup ke studiu tématu. Opírá se v tomto směru především o archivní materiály bezpečnosti a ministerstva vnitra. Kdo by očekával bestsellerové drama o hrdinství a odporu, bude zklamán. Tomkova kniha nás nezavede do prostředí bondovských agentů (třebaže i takové kapitoly nalezneme v dějinách StB.), nýbrž do žité reality socialistické diktatury šedesátých let a následujících desetiletí. Na základě značně neúplných pramenů se mu podařilo vykreslit plastický obraz působení tajné policie v rámci každodenního života obyčejných lidí. Vynikajícím způsobem postihl donašečství a další formy spolupráce i způsoby rekrutování agentů bezpečnosti v prostředí maloměsta. I pomocí takovéto značně parciální mikrosondy lze dosáhnout alespoň částečného pochopení toho, jak fungovaly složky tajné bezpečnosti v rámci stabilizovaného režimu socialistické diktatury. Slohem je kniha zaměřena spíš na odborné publikum. Přesto se domnívám, že najde své čtenáře i mezi nehistoriky.
Jakub Rákosník
Carl Sagan; Ann Druyanová (editor)
Druhy vědecké zkušenosti: osobní pohled na hledání Boha a vesmírné inteligence
Přeložil S. M. Blumfeld
Práh 2008, 224 s.
Americký astronom a průkopník hledání mimozemských civilizací Carl Edward Sagan je u nás díky mnoha překladům známý jako skvělý popularizátor vědy. Jeho schopnost spojovat staré mýty, třeba o vyhnání z ráje, s nejnovějšími poznatky je obdivuhodná. Nadšené čtenáře bych ale rád varoval: když jsem se pokoušel ověřit některá Saganova tvrzení o primátech, všichni odborníci je vyvraceli – a tak aspoň přiznejme, že jeho teorie jsou myšlenkově smělé, a i když to asi není pravda, je to dobře vymyšleno. Ve své poslední česky vydané knize autor popisuje některé momenty historie lidského hledání mimozemšťanů, barvitě líčí „objevy“ identifikující na Marsu rozsáhlé zavodňovací kanály i hlavní město tamní mocné říše. Dále se zamýšlí nad analogiemi některých evidentně falešných kultů vzniklých na základě očekávání příchodu mimozemšťanů a existujících náboženství. Především ale obviňuje právě tradiční náboženství: podle něj až příliš často poskytují autoritativní prohlášení v záležitostech vědy, ve věci faktů a berou na sebe zoufalé riziko, že tato tvrzení budou již příštím objevem vyvrácena. Vytýká jim, že sice máme svých deset přikázání, ale není mezi nimi přikázání, které by nás vyzývalo k neustálému učení: „Budeš poznávat svět. Přicházet na to, jak věci fungují.“ Agnostik Sagan tedy v tomto ohledu zaujímá poměrně extrémní pozice, blížící se militantnímu ateistovi R. Dawkinsowi.
Jan Lukavec
Věra Exnerová
Islám ve Střední Asii za carské a sovětské vlády
Karolinum 2008, 196 s.
Otištění původní historické studie české autorky založené na rozsáhlém pramenném a archivním výzkumu v ruském a středoasijském prostředí je mimořádnou událostí. I když se práce soustředí jen na malou část území Střední Asie – Ferganskou dolinu, přináší informace a postřehy, které umožňují vhled do rolí a významu islámu v celé širší oblasti v posledním více než století. Konfrontace s vnějšími vlivy (období carské a sovětské nadvlády) zajímavým způsobem proměnila podobu místních islámských institucí i chápání islámu v rodinách i zdejších komunitách. Autorka si při ohledávání těchto dopadů všímá vlivu nejen zákrutů oficiální politiky, ale i hospodářských a dalších společenských změn. To je vzhledem k povaze i torzovitému charakteru archivních dokumentů (a shromážděné druhotné literatury) vztahující se zvláště k období Sovětského svazu, které autorka mohla zkoumat, obtížný úkol. O to víc je škoda, že v publikaci (původně disertační práci) svou zkušenost výzkumníka nikde nereflektuje a nezužitkuje přímé pozorování či rozhovory, které při svých cestách do oblasti pořídila.
Filip Pospíšil
Joe Sacco
Šíbr – příběh ze Sarajeva
Přeložil Viktor Janiš
BB art 2009, 109 s.
Už třetí Saccova komiksová reportáž z válečného prostředí (tentokráte ze Sarajeva) nikterak nevybočuje z psaní i kreslení, na které jsme u něho zvyklí. Zatímco v Palestině nebo Bezpečné zóně Goražde autor plasticky odkrýval každodennost konfliktů pomocí množství nejrůznějších osobních výpovědí, zde dostává slovo i šanci na svůj vlastní příběh pouze jeden člověk, šíbr a bývalý ostřelovač Neven. Je to jeho výpověď, jeho chápání války a zřejmě i jeho překrucování a jeho občasné lži. Korektivem je tu opět Sacco, který jako novinář o vymýšlení něco ví, a tak nám Nevena nepředstavuje jako stoprocentního arbitra skutečnosti, ale člověka poznamenaného válkou i tím, že po jejím skončení jí stále žije a prodáváním vzpomínek na ni se vlastně živí. Válka je zde všudypřítomná a je zdrojem veškerého jednání. Sacco má jedinečný dar nebýt jen pozorovatelem, ale částečně opustit svou roli a se svými postavami žít. Přitom nezapomíná na skutečnost, že nakonec stejně vždy ze světa poznamenaného válkou zmizí a uvelebí se kdesi v bezpečí euroamerického světa, kde pak vznikne naprosto ojedinělá zpráva o lidech, kteří trpěli a utrpení často sami i přinášeli. Šíbr jen potvrzuje, že dnešní doba by i mezi filmovými dokumentaristy těžko hledala osobu, která by o okupaci a válce promlouvala k lidem, krmeným zpravodajskými šoty, naléhavěji a s takovou mírou autenticity.
Lukáš Rychetský