The Last House on the Left
Režie Dennis Iliadis, 2009, 110 min.
Bontonfilm 2009
Wes Craven vycházel ve svém debutu ze stejné zápletky jako Ingmar Bergman v Pramenu panny. Místo dramatu o touze po pomstě a křesťanské morálce však na příběhu o znásilněné a zabité dívce, jejíž vrahové nevědomky hledají přístřeší v domě jejích rodičů, ukázal portrét vyšinuté doby. Snímek v sedmdesátých letech zapadal do dobové vlny reflektující v rámci žánru hororu či thrilleru vietnamská traumata a osciloval mezi dramatem a citovým vydíráním. Craven nyní produkuje remake svého snímku, který je naopak pevně ukotvený v žánrových pravidlech thrilleru. Nabízí tedy porovnání, jak se může stejná zápletka proměnit v různých kontextech. U původního snímku nedávalo nic smysl, k dramatickým scénám tu hrálo vidlácké rozjuchané country, případně bylo napětí narušováno vpády komediálních scén a rodičovská msta, provedená až nesmyslně brutálním způsobem, člověka jen utvrzovala v dojmu, že se jedná především o portrét halucinační doby válečného běsnění a květinové psychedelie. Nová verze nechává postavy jednat čistě pod tlakem okolností, jemně si pohrává s diváckými očekáváními a do značné míry opouští ústřední motiv pomsty. Jde tak spíše o psychologický portrét obyčejných lidí v extrémní situaci než o bergmanovskou etiku či Cravenovu sociologickou sondu. Motiv, který by v jiném remaku byl spíše zatracován jako otupení radikality díla a směřování k happy endu, je tu naopak důsledně zakomponován a poslední scéna, kterou už nikdo nečeká, díky tomu nechá vysvitnout i etickou problematiku.
Tomáš Stejskal
Monstra vs. Vetřelci
Monsters vs. Aliens
Režie Rob Letterman, Conrad Vernon, 2009, 94 min.
Bontonfilm 2009
Když se po zhlédnutí většiny počinů studia DreamWorks dívám na bonusové materiály a slyším, jak mi tvůrci a šéfové studia namlouvají, že příběh a vyprávění jsou pro ně základním stavebním kamenem, mám z toho zvláštní pocit. Hledat originální (a aspoň trochu propracované) příběhy u animovaných filmů této produkční firmy je většinou snaha dopředu odsouzená k neúspěchu. Sem tam se objeví výjimky (v poslední době snad jen Kung Fu Panda), kde je alespoň zvládnutá animace. V případě Monster je největší slabinou nepřítomnost sympatických postav. Humor je tu značně vyčpělý, příliš často recyklovaný (nebo se mám smát, když podesáté někdo narazí někam hlavou, upadne či se zašklebí?). Originální není ani vizáž hrdinů, s výjimkou Enormiky v sexy přiléhavém oblečku. Sledovat Monstra vs. Vetřelce mě obtěžovalo. Cítil jsem se jako divák, kterému studio předhodilo připálený hot dog v 3D obalu. Mohl by někdo pánům z DreamWorks vysvětlit, že koukat na afektované (a asi hektolitry kávy nadopované) postavy nepředstavuje zábavu? Z bonusů jsem se naštěstí dozvěděl alespoň to, že nejrůznější hvězdy a hvězdičky Hollywoodu se u filmu dobře bavily.
Lukáš Gregor
Grotesque
Režie Koji Shiraishi, 2009, 73 min.
Mido Film 2009
S tímto snímkem se dostáváme do jednoho z nejtemnějších sklepení komunity hororových fanoušků, totiž do žánru, pro nějž se vžilo označení „torture porn“ (mučící porno). Filmy jako Hostel či Saw se pohybují na povrchu tohoto proudu, který se jinak živí převážně z extrémně nízkorozpočtových či rovnou amatérských filmů. Podobná díla, jejichž jádrem jsou dlouhé scény fyzického mučení, už s hororem mají společnou jen jedinou věc, totiž překonávání vlastního strachu, pocit, který (jak popisuje Stephen King v knize Danse Macabre) přichází v závěru hororových filmů, kdy se dosud nespatřené tajuplné monstrum poprvé objevuje na světle a divák zjišťuje, že to vlastně není tak strašné. V torture porn se ale konfrontační efekt nevztahuje ke strachu z neznáma, nýbrž k obrazům fyzického utrpení. Sledováním odpudivých záběrů trpících lidí v sobě diváci objevují otrlost vůči těmto výjevům. Japonská kinematografie má v oblasti torture porn slušnou tradici, sahající do osmdesátých let k sérii videofilmů s názvem Guinea Pig. Grotesque na ně navazuje tím, že sadistické záběry obohacuje o absurdní humor či dokonce naivní romantiku. Příběh o muži, který mučením mladého páru testuje sílu jejich vzájemné lásky, směřující k pointě, že svá zvěrstva páchá kvůli tomu, že nesnesitelně páchne, vyžaduje skutečně specifický typ publika. Vzhledem k tomu, že podobná (byť obvykle ne tak radikální) díla na laciných DVD stále plní české trafiky, se zdá, že tento typ diváků uzrál už i u nás.
Antonín Tesař
Cermaque
Dům slzí
Guerilla 2009
Mladý písničkář Jakub Čermák, jehož druhé album vychází na lounské undergroundové značce, je vzácný mladý romantik. Nebojí se velkých témat a upřímnosti, ve svých písních nezpěvácky hovoří o ďáblovi, hvězdách jak slzách, lásce, andělech, múze Mnémosyné, půlnočních bouřích, cestách, smrti i o tom, že třetí noc „jí položíš pod ňadra dva bílé chleby“. Dychtivé poznávání blízkého i vzdáleného světa a citace Saint-Exupéryho, Lorky a Gershwinova Summertime se s výše zmíněným proplétá bez sebemenšího náznaku křečovitosti. Čermákův svět by se dal označit za mladicky naivní, ale tak snadné to zdaleka není. Za prvé: oddanost věci a poctivé budování vlastního jazyka se v jeho osobě potkává s nepochybným básnickým talentem, takže i když ve svých textech možná občas příliš romantizuje, nikdy neskřípe a nechytá verbální křeče. Za druhé: při nahrávání desky se spojil s dvěma z nejvýraznějších brněnských hudebníků dnešní doby, všeumělem Tomášem Vtípilem a členy „avant-folkových“ (velké uvozovky) Květů Martinem E. Kyšperským a Alešem Pilgrem. Zvukař a houslista Vtípil a producent a kytarista Kyšperský se postarali o neotřelá aranžmá, díky nimž zaniká i Čermákovo tak trochu nezpěváctví, a kromě obligátní kytary uslyšíme perkuse, klarinet, beatbox, trubku, cello a spoustu dívčích hlasů. Sympatické album doplňují dva videoklipy, na jejichž podobě se Jakub Čermák rovněž podílel. Jeho další cestu rozhodně stojí za to sledovat. Poslední pochvala nechť patří zdařilému obalu.
Petr Ferenc
Kazety
Kazety
X Production 2009
Už názvem Kazety odkazují a hrdě se hlásí k čemusi archaickému. Jejich elektropop se dotýká syntezátorových osmdesátých let, jejich hudba však s popem nemá příliš mnoho společného. Z tohoto hudebního stylu pro masy si Kazety vypůjčily jednoduše zapamatovatelnou klávesovou melodiku, již zcela rozrušují hravými a podvratnými texty. Ty se pohybují na hranici mezi dětskou hrou („já jsem tvůj Belmondo/ ty jsi můj Aznavour“) a společenskou kritikou („trochu to bolí, když mě nechceš takovou, jaká jsem/ city se drolí, když do nich mícháš depilační krém“) a jednou se tu dokonce vypráví příběh o tom, jak kdosi na sídlišti vařil lidi (skladba Dist). Milostný Love Song tu vyroste z disharmonického úvodu a přes melodický refrén se opakovaně zvukově rozpadá. Slova jsou tu stejně výrazná jako hudba a po pár posleších se vám zaříznou do paměti a těžko je odtamtud vyženete („nemůžu usnout, točím se dokola“). Vedle téměř hymnických syntezátorů využívají Kazety ještě basovou a klasickou kytaru, takže se hudba občas až punkově rozjede. Na albu se podílel berlínský producent Jayrope, který se na české hudební scéně zapsal již loni debutem skupiny DVA, nazvaným Fonók. Po posledním albu kapely Vanessa, které produkoval další Berlíňan Alexander Hacke, se zdá, že české hudbě dlouho chyběl Berlín. Album Kazety totiž patří k tomu nejlepšímu a nejoriginálnějšímu, co na naší hudební scéně v uplynulém roce vzniklo. V sympatickém digipacku najdete ještě kuchyňsko-erotický plakát.
Jiří G. Růžička
J. B. Foerster
Debora
Radioservis 2009
Loni by Josef Bohuslav Foerster oslavil 150. výročí narození a při této příležitosti vyšla poprvé na CD jeho operní prvotina Debora, která měla premiéru v Národním divadle v Praze v roce 1893. Libreto napsal Jaroslav Kvapil podle divadelní hry S. H. Mosenthala. Opera se odehrává na českém venkově a rozvíjí téma konfliktu vycházejícího ze vzájemných předsudků mezi křesťany a židy. Dojemné dramatické dílo působivě zpracovává ústřední milostný námět. Instrumentace je nápaditá, výstupy pěvců propracované, vděčné i náročné. Dílo pokračuje v linii Smetanových oper, objevuje se téma oslavy Velikonoc na venkově a ohlasy lidové mluvy, zpěvů a tanců (Polka a Sousedská). Nahrávka vznikla ve studiu Českého rozhlasu na podzim 1959 a je samozřejmě mono, nicméně provedení i obsazení je na vysoké úrovni. Pěvecký sbor a Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí František Dyk. Pěvci patří k nejlepším interpretům té doby: v titulní roli se svým temnějším sopránem zaskví Drahomíra Tikalová, Josefa zpívá vynikající barytonista Theodor Šrubař, Hanu lyrická sopranistka Jaroslava Vymazalová, rychtáře Eduard Haken, faráře Karel Kalaš, starou židovku altistka Věra Krilová a pacholka Jakuba tenorista Antonín Votava. Z Foersterových oper bohužel vyšla na CD pouze Eva a operní scény Foerstera také opomíjejí, i proto je vydání Debory událost.
Milan Valden