Vladimír Vlasatý
Hospodskej Maňák, Titanic a nealkoholický pivo
Protis 2009, 98 s.
Když Vladimír Vlasatý (nar. 1940), žijící od roku 1968 v Basileji, vydal v Hostu svůj debut Molomor, bylo to sice zasloužené splacení publikačního dluhu, ale o převratné literární události se mluvit nedalo. Sbírka z roku 2006 je výrazná hlavně svou nevýrazností a leckde čtenáře zaskočí frekvencí klišé i mírou trapnosti (v čele s básní Tvý čůránky mne nabaví), pokud zrovna nesdílí autorův styl humoru. O to příjemněji překvapí nový soubor textů, byť jde krkolomným názvem sám proti sobě. Roviny, které v předchozí sbírce víceméně splývaly, se tu rýsují o poznání odhodlaněji a jejich tematická i stylová různorodost udržuje čtenáře stále ve střehu. Přijde teď ztišená lyrika, výsostně milostný dotek, další z rozverných anekdot či ironických grotesek, anebo vyfantazírovaný příběh, připomínající tu bajku, tu pábitelské historky, tu wernischovské absurdní příběhy-nepříběhy? Jistě, není to zase tak závratný kvalitativní skok, aby nebyla sbírka (opět) prošpikována tu přemírou klišé, verbálních i myšlenkových (Jonáš, Moji andělé a moji čerti, Růže růžová), tu matnými verši bez druhého plánu nebo aspoň nezpochybnitelného půvabu (Nic, A všechno bylo jak dřív, Stěhování). Přesto je posun v autorově poetice zřejmý, a díky němu zřetelněji vystupuje to, čím snad může být inspirativní a blízká: neustálý implicitní spor mezi touhou i potřebou vznést se až do oblak (lyrické a milostné verše) a nutností zůstat zakořeněn v pevné zemi.
Simona Martínková-Racková
Hana Lundiaková
Vrhnout
Kniha Zlín 2010, 168 s.
Sbírka povídek Hany Lundiakové (nar. 1978) působí v české literární krajině jako minaret – exotický hlas se nese daleko, zřejmě hlásá něco podstatného, ale rozumět mu není, což ostatně vůbec nevadí (záleží však na typu čtenáře). V medailonu autorky se dočteme, že žije v improvizaci a učí se dokončovat, improvizované většinou jsou i její texty, které rozhodně nestojí na nějakých konstruktech či kalkulech, ale snaha o dokončování se tu jeví spíše zbytečná vzhledem k tomu, že neobyčejná otevřenost a mnohoznačnost je jejich hlavní kvalitou. Některé povídky se proměňují a přeskupují podle toho, v jakém rozpoložení je právě čteme, a leckdy dokážou čtenáře uvést do téměř hypnotického stavu. Takový účinek mají často spíše volně uskupená slova obalená řetězy konotací a zbavená prvoplánového smyslu, intuitivně řazené a organicky rostlé obrazy vzpírající se jakémukoliv výkladu, a snad záměrná absence autorské autority. V prozaičtějších povídkách je zase zábavné sledovat, kam nás samovolně postrkuje nenažrané čtenářské očekávání, které se na domnělém konci cesty setká pouze s nedbale vytrčeným prostředníčkem textu. Jeho nenucenou plynulost sice někdy přeruší autorská snaha prózu přece jen někam nasměrovat (naštěstí obvykle marná), ale jinak sbírka Vrhnout představuje vzácnou podprahovou řeč, která rozhodně má co říct, i když (nebo snad protože) nehovoří moudře a smysluplně.
Pavlína Vimmrová
Jaroslav Chobot
Modelové Porno-lesy
Druhé město 2010, 68 s.
Začněme tím, jak kniha vypadá. Obálka i přebal jsou šrafované a vidíme cosi mezi větvemi a cévním řečištěm. Když lesy, tak asi větve, řekl by si někdo, ale ono to s porno-lesy není tak jednoduché. Uvnitř knihy je několik stran hustě úhlopříčně šrafovaných v černé a bílé. Což při přímém pohledu v důsledku interference vyvolává vjemy rytmických pohybů neurčitých tvarů a barevného mihotání. Takže i kdyby to tvůrci nezamýšleli, o čemž pochybuji, vnitřní šrafované stránky vyzývají k ponoření se do porno-lesů i vizuálně. Sedmačtyřicet textů je v knize zapsáno v osmistopých trochejích, což vytváří zuřivě strojové tempo, asi jako když sedíte (případně kopulujete) na traktoru. Vzhledem k tomu, že autor je sám „měkký stroj“ a aktéři modelových porno-lesů jsou opět „měkké stroje“, to dává smysl. Autor v úvodu, který není jen úvodem, ale i návodem, nabízí čtení v tomto pořadí (nebo i naopak) – nejprve tučně vytištěná slova textu, a potom text celý, jako milostnou poezii a porno zároveň, opět tu jde o jistý interferenční jev. Samotné texty jsou zkonstruovány syntaxí přirozeného jazyka, ale tezaurus je z novotvarů, deformovaných slov apod. Proto autor přikládá frekvenční slovník svého výraziva, ten je ovšem záměrně neúplný a jeho vysvětlení poskytují jen nutnou oporu, aby se z nonsensového textu vynořily interferenční porno-lesy. Otázka, jaký má taková literatura smysl a je-li to literatura, nedává smysl. Faun Chobot přišel s něčím, ať už tomu budeme říkat jakkoli (třeba porno-čtení pro porno-pokročilé), co po dlouhé době nemusím nazvat literárním textem na papírovém nosiči, ale knihou.
Ondřej Pomahač
Bjarte Breiteig
Fantomové bolesti
Přeložili Tereza Blatná, Kristýna Brejšová, Jitka Jindřišková, Hana Kučerová, Jana Prušková, Marie Salabová, Alice Týnská a Jiří Vyorálek
Doplněk 2010, 112 s.
Sbírku povídek norského spisovatele spojují ony fantomové bolesti z titulu, tedy bolesti něčeho, co bylo naší součástí, ale nyní už je ztracené, mrtvé, už to nelze vrátit zpět. Každý z patnácti krátkých textů funguje jako průhled do zdánlivě všedních životů, které se ocitají v existenciálně exponovaných situacích. Hlavními hrdiny jsou hrdinové mužského pohlaví, nějakým způsobem pociťující prázdnotu a opuštěnost – osamělý chlapec uprostřed noci přihlíží porodu krávy, která zplodí mrtvé dvouhlavé tele, o němž chlapec ví, že je to Satan, muž trpící nespavostí projíždí opuštěnou krajinou a snaží se setkat s dívkou, již před lety srazil, nebo otec, který v noci veze syna do nemocnice. Bolesti v knize ale neplynou jen ze ztráty někoho blízkého; popisují také třeba stavy po amputaci rodinného zázemí, lásky nebo dětství. Některé z textů se protínají, klíčové okamžiky se najednou osvětlují z jiného úhlu a setkávají se i jejich postavy či vypravěči. To ale není podstatné, jelikož povídky svou tíhou obstojí samotné, bez potřeby rozvíjení dějů. Jejich hlavní silou je strohost a umění odhalit nitro postav mimoděk, bez patosu. Breiteig dovedně vykresluje dusnou i mrazivou atmosféru, k čemuž mu pomáhá pohled stranou a popis zdůvěrňujících detailů – kusu hlíny na vyhaslém oku mrtvého telete, zapomenutá staromódní čepice na věšáku v chodbě nebo žížala přetnutá vedví při kopání jámy. Podzimní čtení.
Karel Kouba
Jakub Deml – Josef Ševčík
Carissime, kde se touláte? Dopisy Jakuba Demla příteli Josefu Ševčíkovi do Babic
Dauphin 2010, 227 s.
Dauphin vydal první svazek ohlášené ediční řady korespondence Jakuba Demla – dopisování s Josefem Ševčíkem. Demlovu osobnost není třeba představovat. Josef Ševčík, překladatel středověkých německých mystických textů, byl katolický kněz, v jehož farnosti v Babicích u Moravských Budějovic byl Deml v letech 1904 až 1906 kaplanem. Oba kněze pojilo pevné přátelství, jehož síly a zvláštní dojemnosti je celý přítomný svazek dokladem (Deml: „Sladký příteli!“ – Ševčík: „Milený příteli“; Deml: „Hle, jak osudné jest přátelství“) a jež skončilo Ševčíkovou smrtí roku 1911; byl jedním z mála, na kterého Deml nikdy nezanevřel a na něhož láskyplně vzpomínal celý život.
Knížka zachycuje listy z let 1903–1911; pro staršího Ševčíka (nar. 1857) to byl sklonek života, pro Demla však léta iniciační. Na kněze byl vysvěcen 1902; Ševčíkovy Babice byly jeho druhou farností – a navíc místem na půl cesty mezi Jaroměřicemi Otokara Březiny, Demlova gurua, a Starou Říší vydavatele Josefa Floriana. Právě s ním jsou Demlovy roky 1902–11 úzce propojeny: spolu pracují na poli umění a náboženství, spolu se ocitají v nemilosti brněnské konzistoře kvůli jejich příchylnosti ke zjevení lasalettskému. Do roku 1911, kdy Ševčík zemře a vztahy Floriana a Demla se ocitnou na bodu mrazu – Deml je ze Staré Říše do jisté míry vypovězen –, stihne Deml projít dvěma dočasnými zbaveními kněžské služby a roku 1912 je poslán do penze. Pro citlivého horlitele pro svátostnou povahu kněžství, jakým Deml byl, to byla strastiplná situace.
I jeho práce literární je teprve v začátcích: vyjma prací pro Florianovo Studium publikuje jen Notantur lumina (1907); všechna další, zásadní díla přijdou až později. A přece již tehdy poznáváme Demlovu osobnost schopnou oscilovat mezi zbožňující, absolutní láskou a jízlivou nenávistí (fascinace Františkem Bílkem na začátku dopisů po roztržku roku 1906, ilustrovanou lakonickými poznámkami k další Bílkově tvorbě: „Bílek tam zase má pár bludů“); spory s vlastními faráři (po celé sledované období Deml jen kaplanuje) a s konzistoří. Leitmotivem je vlastní chudoba a zdůrazňovaná bolest („Trpím velice. Trpím tím více, čím více mlčím.“). – Knížka je výstupem edičního semináře na FF UK redaktorek Ivy Mrázkové a Šárky Kořínkové a je připravena mimořádně pečlivě, opatřena vysvětlivkami, slovníčkovým jmenným rejstříkem a řadou příloh; škoda, že vydavatel neavizuje, jaké svazky budou následovat.
Pavel Šidák
Ray Bradbury, Tim Hamilton
451 stupňů Fahrenheita – grafický román
Přeložili Jarmila Emmerová a Josef Škvorecký
Baronet 2009, 148 s.
Utopický román klasika sci-fi literatury můžeme zařadit po bok Orwellova 1984 a Huxleyho Konce civilizace. Rozvíjí však především vizi toho druhého jmenovaného: zábava a potřeba štěstí člověka je tu na prvním místě, a tak bylo třeba odstranit všechno, co by mohlo tyto výdobytky civilizace narušit. Především klasické knihy; ty jsou nahrazeny televizními stěnami. Nakladatel použil pro komiksové vydání původní Škvoreckého překlad, což se cení. Občas z něj však není příliš zřejmé, co se v příběhu vlastně děje. K chaotičnosti přispívá i nepříliš přehledná kresba Tima Hamiltona. Přesto mne při čtení nejvíc rušilo něco jiného: lettering. Písmo, které nakladatelství použilo, je pro komiks úplně nevhodné. Působí příliš strojově a z knihy trčí především svou velikostí. Stejně nešťastné je číslování stránek. Obrovskou číslici v dolním rohu nelze přehlédnout. Ještě hůř v knize vypadají nejrůznější citoslovce nebo názvy kapitol, tady už písmo s komiksem nemá vůbec co dělat. Naštěstí zůstaly zachovány původní texty umístěné v obrázcích včetně názvů knih, které hrdina pálí/čte. Oproti zmiňovaným klasikům můžeme v Bradburyho románu vysledovat jistou plochost, zejména u jednotlivých postav. Komiksová verze, která byla autorizována Bradburym, navíc původní předlohu nikam neposouvá ani neaktualizuje. Může tak posloužit leda jako stravitelnější verze pro nečtenáře.
Jiří G. Růžička
Martin Pecina
Perverše
Host 2010, 80 s.
Básnický debut Martina Peciny, jinak grafika nakladatelství Host, na první pohled zaujme vkusnou (typo)grafickou úpravou a jednoduchými lineárními ilustracemi, v nichž „převládají variace na kosočtverce, plačící klitorisy, zjitřené konečníky nebo závratně nekonečné anální průduchy“. Ano, jedná se převážně o milostnou či erotickou poezii, v níž se autor snaží v řeči vázané opsat objekt touhy se všemi jeho orgány, hodně koitů, několik masturbací („dlaní si hnětl pokřivené pimprle“) a pár citových prožitků a defekací („Ze sevření věnce/ proudí přerušovaný tok/ modrozelených jitrnic“). Pro titulní perverzi tu ale moc místa není. Snaha o originální pojetí nesčetněkrát zpracovaného tématu je příliš chtěná; objevují se zde sice i uhrančivé obrazy („Micka pláče// robotický Jahve ji zraňuje/ rozžhaveným krucifixem“), ty se ale až moc často ztrácejí v banalitě poetického balastu a těžkopádných klišé („uprostřed rozorané krajiny duše“, „zřejmě už brzy, brzičko/ se nadobro zalknu tou/ nečekaně silnou intimitou/ niterné vzájemnosti“), které Pecinu přibližují až někam k normalizační poezii Jiřího Žáčka. Jisté ale je, že čas od času z veršů problýsknou vtipné momenty; a je vlastně jedno, zda jsou záměrné či nikoliv. Autor se sice v básních i v závěrečné doušce ospravedlňuje, že není básník a že jeho „diletantské milostné verše“ mu vyšly jaksi pro radost, ale taková výmluva pokaždé zdaleka zavání alibismem. Bizarní kuriozita, z níž si pro chvíli obveselení můžete nahlas předčítat s přáteli.
Jan Gebrt
Donal O’Shea
Poincarého domněnka: Hledání tvaru vesmíru
Přeložil Tomáš Znamenáček
Academia 2009, 308 s.
V předmluvě píše autor, že kniha chce lidi s nevyjasněným vztahem k matematice přivést k tomu, aby sami četbou došli k názoru, že je vlastně krásná. (Což je slovo, které neopomene často opakovat.) Dílo to je velmi poctivě autorsky zpracované. Poznámky jsou vyčerpávající a udávají mnoho odkazů na další literaturu, ale je tu i jmenný rejstřík, tabulka, jež dává do souvislosti matematiky, jejich práce či sociálně-historické události, a slovníček pojmů, takže ztratit se vlastně nemůžete. Přes název, který se tváří velmi specializovaně, má kniha širší záběr, ale nikde nejde za hranice toho, co je popularizačnímu textu přiměřené. Laik zjistí, že geometrie není jen pravítko a ořezaná tužka, nýbrž že jde společně s topologií o velmi vzrušující disciplínu. Dozví se tedy nejen to, co je Poincarého domněnka, ale také, jak dobrodružný byl proces jejího mnohaletého řešení, včetně životních příběhů zaangažovaných matematiků, až k jejímu důkazu, který nedávno provedl G. Perelman. Není třeba se obávat, že by byl čtenář vržen do změti problémů, o kterých v životě neslyšel. Autor ho nejprve vtáhne do děje (ano, děje) vzrušeného očekáváním řešení matematického problému, za který je vypsána odměna milion dolarů, potom mu v úvodu slovy i obrázky vysvětlí, co je topologie, jak se vztahuje ke geometrii (euklidovské i neeuklidovské), a už ho nepustí. Vzhledem k odbornosti autora se dá odpustit občas trochu toporné literátství i překladatelské přestřely (jako je označení humanitního badatele slovem „humanista”) a bohužel i tiskové chyby, kterých není málo.
Ondřej Pomahač
Udo di Fabio
Kultura svobody
Přeložila Lenka Šedová
Centrum pro studium demokracie a kultury 2009, 311 s.
V době, kdy se pojem svoboda rozplizl do vágní mantry, jejímž odříkáváním zažehnáváme strach před stále větší politickou bezmocí většiny, je kniha, která staví na vyjasnění pojmů kultura a svoboda, důležitým příspěvkem k bohužel neexistující veřejné diskusi o tomto nejcennějším z lidských statků. Slabinou knihy jsou filosoficky nezakotvené nebo jen slabě zakotvené oba základní pojmy – kultura a svoboda. Tím se pak autor vystavuje nebezpečí, že se výkladová linie příliš často odvíjí od zamlčených či snad dokonce neuvědomovaných předpokladů. Na druhé straně poskytuje autor příliš místa polemice s dobovými koncepty, jakou je Huntingtonův Střet civilizací, aniž by to bylo přínosem pro rozpravu o vztahu kultury a svobody. Kladem je však celkový étos knihy, která se zabývá „kulturním sebeohrožením Západu“ v souvislosti se ztrátou smyslu pro svobodu. Ještě podnětnější jsou dobové analýzy jevů, jež mají na euroatlantickou civilizaci erozivní účinek, aniž by se Di Fabio pouštěl na „historiosofickou“ půdu kulturní kritiky spenglerovského typu. Na knize je vidět, že skutečně naléhavým tématem pro Di Fabia je rok 1968, respektive analýza vládnoucí kultury, za jejíž exponenty považuje autor přímé aktéry či dědice ducha revolty 1968. Byť nelze s jeho závěry i východisky souhlasit, je mnohé z jeho analýz platné. Navzdory názvu se však Di Fabio zmocňuje tématu vztahu svobody a kultury spíše publicistickým způsobem, byť se silně sociologizujícím akcentem. Měřeno českými médii ční však laťka hodně vysoko.
Michal Janata
Wolfgang Behringer
Kulturní dějiny klimatu
Přeložil Vladimír Cinke
Paseka 2010, 408 s.
V debatě a hádkách o klimatologii již bylo zřejmě řečeno skoro vše a všemi stranami. Přijít s čímkoliv originálním je obtížné. Takže jak se s tématem vypořádal Wolfgang Behringer? Vezměme si třeba morovou epidemii ve 14. století. Rozbor tehdejších uměleckých děl ovšem údajně vede k závěru, že tematika pomíjivosti lidského života ovládla ikonografii již před příchodem černé smrti. Dle německého historika byl tedy mor spíš až poslední ranou, předtím již evropské obyvatelstvo zdecimovalo ochlazení a hladomor (tj. jevy, které vyhubily Vikingy v Grónsku). Stejně tak se pokouší analyzovat třeba dějiny starověkého Egypta či Mezopotámie a dávat je do spojitosti s proměnami klimatu. Od klimatického determinismu se na jedné straně distancuje, na straně druhé ovšem vývoj podnebí pokládá za klíčový faktor řady historických událostí, ať už jde o počátky neolitu nebo Francouzskou revoluci. Z pohledu evropských dějin autor tvrdí, že s prosperitou bývá spojena spíše teplejší fáze podnebí (viz název „středověké klimatické optimum“). Jistě – asi jak kdy a jak kde. Když k tomu připočteme pár ironických šlehů (Evropané i přes deklarovanou hrůzu z oteplování jezdí na dovolené tam, kde je ještě tepleji než u nich doma) a vyostřené tvrzení, že vývoj klimatu jsou společenské vědy schopné lépe popsat než vědy přírodní, zbývá jen knihu doporučit k přečtení – s tím, že si z ní stejně každý vezme něco jiného.
Pavel Houser
Mnislav Zelený – Atapana
Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky
Libri 2009 (vydáno 2010), 300 s.
Zelený je, pokud vím, jediným českým antropologem, který nejen systematicky chodí mezi indiány v Jižní Americe, ale také s nimi periodicky sdílí denní život. Přitom pozoruje jejich projevy zevnitř, nikoliv z vědecké věže ze slonoviny, a výsledky svých pozorování po srovnání s jinými publikacemi stručně shrnuje. V nové knize analyzuje základní pojmy z mytického a náboženského myšlení různých civilizací a kultur rozsáhlého subkontinentu Jižní Ameriky. Pro každou oblast vybral ukázky mýtů, bohů, božstev, duchů, rituálů a ceremonií, které nejen popisuje, ale též interpretuje. Některá hesla, jako třeba animismus, jsou platná po celém světě, nicméně autor jim dává konkrétní jihoamerický obsah a uvádí indiánskou skupinu, jež tento životní postoj zaujímá. Vysvětluje též některé čistě etnografické pojmy či definice, které však měly vliv na mytologický výklad. Dnes už běžně známé termíny jako ayahuasca, spjaté s halucinačními praktikami, nejsou uvedeny samostatně, ale zanořené do většího hesla, zde například had. Někdy dochází ke sdružování pojmů, které k sobě patří (hudba, zpěv, tanec), ale samostatně je nenajdeme. Nicméně orientaci usnadňuje ještě rejstřík, který nás navede i tam, kde bychom jinak bloudili. Vcelku solidní a užitečná pomůcka pro orientaci ve složitých reáliích kultur rozlehlého subkontinentu.
Pavel Štěpánek