Lhostejnost, přátelství a kriket

Titul Nizozemě je celkem zdařilý pokus převést do češtiny název Netherland, který pro svůj román, ověnčený Faulknerovou cenou PEN klubu za beletrii, zvolil irský spisovatel Joseph O’Neill. Skutečné Nizozemsko (anglicky tedy „The Netherlands“), v němž autor strávil část života, hraje však v románu jen jakousi podpůrnou roli. Mezi lokacemi je totiž rozhodně nejdůležitější město New York.

V duševně choré zemi

Hlavní postava Hans van den Broek je sice původem Nizozemec, ale mnohem více náleží ke zvláštnímu biologickému druhu, který zplodila globalizace. Jeho příslušníci se vyznačují výjimečnou schopností přetvářet prostředí, v němž žijí, což však v důsledku nepříjemně přetváří je samé. Hans je po profesní a materiální stránce úspěšný ekonomický analytik, pracující v nadnárodní firmě, jejíž rozvětvené aktivity mu umožňují žít nějakou dobu v New Yorku. V současném světě je pro vyhledávaného profesionála s celoplanetární působností možné žít a pracovat prakticky kdekoli, aniž by cítil potřebu se nad tím nějak pozastavovat, protože dostatek prostředků mu umožňuje existovat všude na světě při zachování přibližně stejného životního standardu.

V čem už Hans tak úspěšný není, je vztah s manželkou a se synem: postupný rozpad těchto vztahů tvoří jednu z rovin dějové linie románu. Hansova žena, až strojově cynicky racionálně uvažující právnička, rovněž hvězdně úspěšná, se rozhodne New York i se synem opustit po útoku na Světové obchodní centrum, aby syna uchránila „před dětstvím v duševně choré, nezdravé, nerealistické zemi, jejíž obyvatelstvo i vůdci trpí prapodivnými pokryteckými iluzemi ohledně své země, světa, a následkem vlivu fanatického evangelického křesťanského hnutí dokonce i vesmíru, iluzemi, jež dovedly Spojené státy za hranice pravidel civilizovaného, právního a racionálního chování, která samy tak neúprosně vnucují ostatním“ – a Hans reaguje tak, že je prostě nechá jít. Autor proměňuje jeho život v kazuistiku, na níž demonstruje odvrácenou stranu ekonomické úspěšnosti člověka Hansova typu. Je to jakési zvláštní moderní bezdomovectví, neschopnost zapustit kořeny nikde, má-li člověk k dispozici celý svět. U Hanse postupně převládá únava a nezájem o „radosti života“, přesycenost vedoucí až k lhostejnosti k sobě samému. Tento pocit ovšem neznamená přílišnou spokojenost; naopak, Hans cítí nedostatečnost reality, která ho obklopuje, je frustrován tím, že navzdory vnější úspěšnosti se stále nemůže zbavit ďábla-pokušitele, který mu šeptá do ucha: Není to ono. Hans postupně uniká do snění, které povýšil na svou filosofii: „Domnívám se, že nejlépe se (…) ochráníme nikoli tím, jak mnozí pevně věří, že budeme mezi říší snů a říší reality udržovat přísnou hranici, ale naopak tím, že připustíme vlídnou anexi druhé říše tou první, takže (…) vždy najdeme útěchu v onom doprovodném, trochu za vlasy přitaženém vnímání světa a svého místa v něm.“

Není to ono…

Hansovo vnímání světa a jeho místa v něm velmi dobře ilustruje například epizoda, v níž ho jen úplně maličko vyvede z míry neskutečná byrokracie spojená se získáváním řidičského průkazu státu New York (ano, i toto existuje v nejsvobodnější zemi světa), a jeho konečné rozhodnutí požádat o americký řidičák znovu krátce předtím, než Spojené státy definitivně opustí. Indiference je pravděpodobně slovo, jež se tento postoj zdá popisovat nejvěrněji: Hans se nechává životem unášet. I jakožto literární postava jej sleduje a komentuje jakoby zvnějšku, nezaujatě. Spojuje v sobě skeptickou, byť nezáměrnou distanci „muže bez vlastností“ od života a problematickou identitu postavy, která v příběhu není subjektem, nýbrž objektem; geniální na tomto autorském postupu je, že přesně totéž, co lze říct o úloze postavy v příběhu, platí i pro Hansovo místo v jeho vlastním životě.

Marnost životních snů

Typ postyuppieovského přesyceného globálního experta tvoří jeden pól O’Neillova aplikovaného antropologického výzkumu. Proti němu autor staví pestré společenství newyorských přistěhovalců ze všech koutů světa, jejich jazyků, odstínů barev pleti, kuchyní. Hans je takovou komunitou obklopen v laciném hotelu, kde dlouhodobě bydlí, což autorovi umožňuje přenést onu rozmanitost na kulisy prostředí, a to včetně speciálních efektů, jakým je bizarní postavička „anděla“, tureckého imigranta chodícího v přestrojení; tyto efekty jsou snad jedinou slabší stránkou románu, protože z příběhu tak trochu trčí a je zřejmé, že onou efektností se jejich přínos vyčerpává. Ačkoli s těmito „figurkami“ Hans absolvuje několik rozhovorů, tyto uličky čtenáře nikam nedovedou. To pravé se odehrává jinde: ve společnosti hráčů kriketu, kde panuje stejná „biodiverzita“. Hans kriket hraje obstojně, a tak není divu, že si v Americe posedlé sportem brzy najde cestu mezi hráče.

Hansovým protihráčem v tomto táboře je Chuck, přistěhovalec z Trinidadu, vášnivý hráč kriketu, který srší životní energií a nepostrádá kouzlo osobnosti, díky čemuž zcela hladce rozrušuje povrch Hansovy nezaujaté smířenosti, a brzy ho nadchne pro svůj bombastický projekt stavby amerického národního kriketového stadionu na opuštěném letišti. A vůbec nesní: na rozdíl od Hansovy „vlídné anexe říše reality říší snů“ je Chuck pevně přesvědčen o realizovatelnosti a budoucím uskutečnění svého plánu, a dokonce se pouští do prvních kroků, i když to zatím znamená jen natisknutí vizitek. Hans s Chuckem připomínají jinou slavnou americkou literární dvojici: racionálně zdrženlivého Sala Paradise a živelného Deana Moriartyho z Kerouakova románu Na cestě. Stejně jako u této dvojice v Nizozemi jeden svým charismatem „táhne“ druhého vpřed, s tím rozdílem, že od doby beat generation se Amerika tak trochu proměnila, a tak se elán nevybíjí v cestách od pobřeží k pobřeží, nýbrž v sekání trávy a podobných nesmělých přípravách budování zmíněného stadionu. Stejně jako u Kerouaka tu však také zazní hrůzu nahánějící spodní tón: ukáže se, že životní sny mají s realitou málo společného, přátelé se z ne zcela jasných příčin rozejdou a nakonec jeden z dvojice přežije druhého.

Ačkoli postavy jsou všechno jiné než schematické, je zřejmé aspoň tolik, že tu proti nekomplikovanému Evropanovi stojí mnohovrstevnatý Američan, do kterého lze projektovat evropské stereotypy o americké skutečnosti, anebo je podle vlastního vkusu rozrušovat a zpochybňovat. I když občas nepříjemně zaskřípe překlad, je Nizozemě rozhodně podivuhodným svědectvím o Americe současné doby.

Autor je bohemista a komparatista.