Antikrist
Antichrist
Režie Lars von Trier, Dánsko, 2009, 104 min.
DVD, Levné knihy 2010
V adventním čase můžeme na pultech Levných knih objevit několik DVD titulů, které společnost vydala ve spolupráci s distribuční firmou Artcam. Vedle Trierova staršího filmu Manderlay a Greenawayova snímku Rembrandtova Noční hlídka se jedná i o film Antikrist (k vydání se připravují též Hanekeho Bílá stuha či Allenovo Užívej si, co to jde). Novinku dánského provokatéra Larse von Triera lze chápat jako ideální dárek pod stromeček – ostatně pod stromečkem se odehrává i jedna z jejích ústředních scén, použitá i na obálce DVD. Celý Antikrist totiž jako by se odehrával o Vánocích. Snímek dýchá atmosférou zasněného bezčasí, ve kterém je každodenní realita vstupní branou pro tajuplné a zázračné události. Odlehlé prostředí lesní chaty obklopené divočinou a manželský pár, který si sem přiváží společné trauma, stojí na počátku lyrické fantaskní pohádky, kde z nebe padají žaludy a v lese žijí mluvící lišky. Sváteční atmosférou jsou nejvíce nasyceny prolog a epilog, natočené zpomaleně na černobílý materiál a doprovázené Händelovou hudbou. Dokonce i temné a drastické výjevy, do nichž celé drama ústí, jsou zahaleny do pohansky démonického hávu nadpřirozena. Závěrečná dedikace filmu ruskému klasikovi Andreji Tarkovskému prozrazuje Trierovu touhu vytvořit ve svém díle osobitý ekvivalent spirituálního filmového zážitku. Ve společnosti tohoto titulu tedy lze prožít očekávání svátků v naději, že letošní Vánoce ovládne chaos a místo Ježíška bude nadělovat Antikrist.
Antonín Tesař
Úterý po Vánocích
Marti, dupa craciun
Režie Radu Muntean, Rumunsko, 2010, 100 min.
Premiéra v ČR 9. prosince 2010
Radu Muntean se řadí k mladé generaci rumunských filmařů, která v současné době slaví úspěchy na světových festivalech. Jeho předchozí, civilně stylizované snímky Papír bude modrý (2006) a Boogie (2008) byly k vidění i na tuzemských festivalech. Po historických tématech prvních dvou děl se Muntean posunul k vztahovému dramatu ze současnosti. Všem jeho filmům nicméně zůstává společný dokumentaristicky laděný přístup, podporovaný nezúčastněnou, pozorovatelskou kamerou. V novince sledujeme obyčejný příběh jedné nevěry, navíc v nedramatickém, klidném provedení, prostý zvratů, pozoruhodný svou strukturou. V první části nahlížíme na společné šťastné chvilky protagonisty, spokojeného čtyřicátníka Paula, a jeho mladší milenky. Druhá půle se zaměřuje na to, jak se s novou láskou vyrovná on sám i jeho manželka. Klidné, neměnné tempo, určované nasnímáním (statická kamera v pozici sedícího pozorovatele zabírá dění vesměs v polodetailech či polocelcích, s občasným využitím pozvolného švenkování), nechává vyvstat banální téma ve věcných konturách, bez přepjatosti či hysterie. Přesto z mnohých scén vyzařuje napětí, které můžeme pouze cítit, ve tvářích či chování jednotlivých aktérů jej vypozorovat nelze. Nejexemplárnější je scéna v zubní ordinaci, kde se setkávají obě ženy, Paul i jeho dcera, aniž by manželka tušila, kdo že to vyrábí rovnátka pro její dítě. Stylistická umírněnost a přitom lehkost, s níž nechá Muntean milenku v druhé půli zcela zmizet a nahrazuje šťastná objetí ze začátku diskusemi manželů o jejich dalších osudech, patří k nejsilnějším prvkům snímku.
Tomáš Stejskal
Domů na Vánoce
Hjem til jul
Režie Bent Hamer, Norsko, 2010, 85 min.
Premiéra v ČR 25. listopadu 2010
Ty nejkrásnější/nejdepresivnější svátky v roce, kdy si každý užívá přítomnost/absenci svých nejbližších, přejídá se cukrovím nebo naopak nemá skoro co do úst. Doba Vánoc se přímo nabízí jako ideální půda pro rodinné filmy – skládačky, jež nás buď ukolébají v příjemném svátečním odpočinku (Láska nebeská, 2003), nebo tvrdě vrhnou do rodinných svárů (Vánoční příběh, 2008). Režisér Bent Hamer v kaleidoskopu příběhů několika lidí žijících v norském maloměstě naštěstí není ani nesnesitelně rozjásaný, ani vyloženě depresivní – inscenuje zcela uvěřitelné příběhy lidí, jimž sváteční doba tvrdě připomíná nedostatky jejich životů a přání, z nichž se málokteré vyplní. Milenka připravuje večer pro ženatého muže, rozvedený otec zvolí zoufalý převlek za skřítka Julenissena (tamní Santa Claus), aby spatřil své děti, lékař se na Štědrý den vydává do služby, zatímco jeho bezdětná žena čeká doma, chlapec předstírá, že se u nich Vánoce neslaví, aby mohl déle zůstat s kamarádkou, a bezdomovec Jordan se náhodou potkává s přítelkyní z dětství. A do toho všeho se narodí dítě. Hamer v jemné melancholické náladě do každého z příběhů jen letmo nahlédne, přičemž naprosto normální život postav, zdá se, pokračuje dál i po odvrácení objektivu. Domů na Vánoce rozhodně není komedie – spíše letmá severská meditace nad opravdovými motivy rodinných setkání, ke kterým nakonec nemusí vůbec dojít.
Petr Hamšík
No Age
Everything in Between
Sub Pop 2010
Nová nahrávka dvojice No Age začíná zvukem, který silně připomíná bušení zpomaleného kompresoru. Po chvíli se přidá skoro folkové vybrnkávání, pak neurčitá zvuková plocha strukturovaná zkreslenou kytarou a do takto rozostřeného zvukového chumlu zpěvák Dean Spunt monotónně opakuje verše „One time is all I need to know my job’s complete“. Není to zrovna srozumitelné, ale působivost skladba Life Prowler rozhodně nepostrádá. Stále populárnější losangeleská noiseová kapela na svém třetím albu ještě výrazněji než dříve kombinuje punkový nápřah, podporovaný přebuzenými kytarami, s melodickými motivy či pomalejšími zvukomalebnými skladbami. V první polovině převládají skladby spíše energické, pak ale přijdou odlehčenější, téměř akusticky pojaté písně nebo rytmicky neurčité plochy, které stavějí na odiv především svou zvukovou špinavost. Nejdále jde v tomto směru instrumentálka Positive Amputation, v níž jsou jednoduché akordy klavíru postupně překrývány vrstvou rozostřené kytarové vazby, vzápětí ji ale vyváží jedno z nejostřejších čísel alba, píseň Shred And Transcend s kompaktní hlukovou stěnou. Celé album zakončí skladba Chem Trails, která nejen po zvukové stránce, ale i zpěvem s líbeznými „odpovídačkami“ připomene pozapomenuté mistry odtažitě chytlavého noisepopu Jesus and Mary Chain. Celkově nic převratného, ale vypadá to, že No Age našli polohu, v níž je mohou s potěšením poslouchat jak milovníci hluků a šumů, tak příznivci melodičtějšího indie rocku.
Vladimír Mikulka
Libor Krejcar & Tamers of Flowers
Libor Krejcar & Tamers of Flowers
Guerilla Rec. 2010
Už delší čas mám podezření, že vizuální umělci si s hudební strukturou dokážou poradit lépe než tzv. muzikanti. Mívají vyhraněnou poetiku a nejsou tak omezeni schematismy, resp. dokážou jich užívat, aniž by se jimi nechali svázat. Libor Krejcar, jehož vystoupení v pardubickém Divadle 29 vydalo nakladatelství Guerilla Records jako DVD, je především výtvarník. Guerilla se dlouhodobě profiluje jako undergroundové vydavatelství a Krejcar se svými přátelskými kontakty s někdejším uměleckým disentem také netají. Odkazy k českému hudebnímu undergroundu nelze přehlédnout: v ostinátních basových linkách s obsahem malé sekundy a zmenšené kvinty (které v našich končinách zavedl Milan Hlavsa), jakož i ve formě recitace volně zasazené do hudebních ploch. Texty zase upomínají na Pavla Zajíčka. Přesto nic z toho nepůsobí ani epigonsky, ani snaživě, ani odbytě. Samostatnou kapitolou je vizuální složka. Ať už jde o scénografii, tvořenou Krejcarovými sochami (kočky se žhnoucíma očima, centrální kovové torzo anděla, za kterým se zpěvák skrývá), nebo nervně bukolickou monochromní projekci, vše je na vysoké úrovni. Přivítal bych pomalejší a koncentrovanější střih, aby scéna víc vynikla. Pozoruhodným prvkem je přítomnost Krejcarovy dcery. Její mládí a krása působí v undergroundovém kontextu jako zjevení. Některé záběry na copatou Marianu, vstoje bubnující na barely, obklopenou samplingem sborů, poněkud překvapivě evokují slovinský Laibach, soubor se zcela odlišnou poetikou, nicméně s příbuzným konceptuálním přístupem.
Tomáš Vtípil
Jiří Bárta a Schola Gregoriana Pragensis
Dialogues
Supraphon 2010
Nový projekt violoncellisty Jiřího Bárty a Scholy Gregoriany Pragensis pod vedením Davida Ebena je inspirován nahrávkami typu Officium, na němž saxofonista Jan Garbarek improvizuje za zpěvu The Hilliard Ensemble. Na albu Dialogues slyšíme titulní „dialogy“ mezi mužským sborem a v tomto případě violoncellem. Tento nástroj se k lidským hlasům velmi dobře hodí, neruší, místy s nimi splývá a příliš na sebe neupozorňuje. Improvizace jsou citlivé, bez zbytečného exhibicionismu. Jsou to dialogy, ale je to i jisté souznění. Chorály jsou dramaturgicky zajímavě doplněny několika skladbami soudobých skladatelů. Tedy další dialog, tentokrát mezi středověkým chorálem a moderní hudbou. Suita pro sólové violoncello Petera Grahama je inspirována Bachovými violoncellovými suitami. Inspiraci gregoriánským chorálem nezapře Miserere, jehož autorem je polský skladatel Paweł Szymański. Je to skladba pro mužské hlasy, vibrafon (David Řehoř), harfu (Kateřina Englichová) a čtyři violoncella. Slavná skladba Fratres Arvo Pärta z roku 1977 byla již nahrána v mnoha různých úpravách. Jiří Bárta ji aranžoval pro čtyři mužské hlasy a dvě violoncella (na druhé hraje Jitka Vlašánková). Je to úprava zajímavá, originální a dobře zapadající do celkové nálady nahrávky. Navíc není nijak násilná, sám Pärt využívá ve svém díle právě inspiraci středověkými chorály, na něž úprava odkazuje. Závěrem zazní Soutěska pro sólové violoncello Martina Smolky. Svoji dimenzi dodává albu i místo, kde se nahrávalo: pražský letohrádek Hvězda.
Milan Valden