Emmanuel Guibert
Alanova válka 1
Přeložila Alena Jurion
Meander 2010, 88 s.
V edici Pro Emu, ze které znají dětští čtenáři především komiksové příběhy Lucie Lomové o myších Anče a Pepíkovi, publikované původně ve Čtyřlístku, vychází první ze tří svazků Alanovy války, věhlasného komiksu francouzského kreslíře. Útlá knížka zachycuje vzpomínky Alana Ingrama Copea, mladého amerického vojáka, jenž se o bombardování Pearl Harboru dozvídá z novin, které každé ráno, za jízdy na kole, hází sousedům na zápraží. Komiksově zpracovaný příběh z druhé světové války snad nelze nespojit s Mausem Arta Spiegelmana. Na druhé straně není zapotřebí vášnivě porovnávat obě díla, která si přes svou podobnost zachovávají vlastní originalitu, autenticitu. Příběh Alanovy války je vykreslen technikou vodou směrované tuše, ilustrace jsou jemné, nesnaží se o detail. Dobře tak doplňují text, který čtenáři předkládá pouze kusé útržky, stejně jako kresba vodou „pustí“ tuš jen do základních kontur Alanových vzpomínek; ty dohromady vytvářejí poutavé přiblížení válečných zkušeností mladičkého vojáka. Žánr komiksu dnes už svůj původní výhradně komický účel neplní. Naopak je stále častěji používán jako prostředek dokumentace skutečností komice vzdálených, tragických, traumatických. Guibertova tuš se v některých bodech rozpíjí do ztracena, stejně tak stručné vzpomínky Alana Copea přechází jedna v druhou. Takovým „rozpíjením“ jednotlivých linií příběhu vytváří Guibert kompaktní celek, který překračuje schematičnost kreseb a úsečnost textu a z žánru dětského zábavného komiksu se stává poutavý duchaplný román.
Alžběta Glancová
Michal Přibáň
Prvních dvacet let
Host 2008, 356 s.
Michal Přibáň se ve své knize věnuje literární činnosti českého protikomunistického exilu v období mezi únorem 1948 a srpnem 1968. Výsledkem je vyčerpávající a záslužný soupis vydaných titulů a dějin „institucí“, přičemž interpretace je značně upozaděna. Zajímavé souvislosti jsou pouze naznačeny, mnohdy v poznámkách pod čarou, jindy se zase ztrácejí v takřka pozitivistickém toku textu. Přitom produktivní témata vyvstávají: ať už jde o snahu „odpolitizovat emigraci“ nebo například alternativní koncepci exilového kulturního života, spočívající v preferenci spíše práce lexikografické než literární. Strukturace knihy se mi zdá ve vztahu ke čtenáři poněkud nešťastná, za výjimku považuji pasáže věnované literárněkritickým polemikám a kratší kapitoly pojednávající o vybraných problémech typu „Zpravodajské hry proti exilu“. Právě zde citovaný názor L. Radimského, že „celé podvodné číslo je laděno na jednu notu: není mravné bojovat venku, když nenastavujeme svou kůži“, však přímo svádí k určitým přesahům, například k exkurzi do dějin mentalit a ke srovnání se situací druhého odboje. Lze totiž vnímat exilovou literární komunitu jako spíše virtuálně existující pole, víceméně vytržené ze sítě vazeb a vlivů? Nad Přibáňovou poctivě připravenou knihou se lze ptát i dále: Je vůbec formát převážně faktograficky pojatého narativu zaujatého výhradně zvoleným rámcem nadále udržitelný? Nebyla by potřebnější podrobná analýza řeči/řečí, časopiseckých diskusí, ediční politiky a vydaných literárních děl?
Lukáš Borovička
Jan Čep – Vladimír Peška
Milý Vladimíre… Milý Maestro… Vzájemná korespondence Jana Čepa a Vladimíra Pešky (1951–1966)
Centrum pro studium demokracie a kultury 2009, 176 s.
Jan Čep je již osobností dobře známou, první souvislejší vhled do jeho osudů po emigraci do Francie roku 1948 však přináší až přítomná kniha. Svazek je výborně edičně připraven, vybaven poznámkovým aparátem a doslovem. Jeho význam tkví v první řadě v tom, že skrze Čepovu korespondenci s Vladimírem Peškou (o dvacet let mladší emigrant, francouzský bohemista a propagátor české kultury) nahlížíme do obecné situace českých intelektuálů-emigrantů. Vyvstávají před námi jejich existenční starosti, prožívání politického tlaku, vytržení z domácího kontextu. „Tragédie je všude, a nelze se jí vyhnout,“ píše v jednom z dopisů Čep. Dvojice se sešla na půdě Rádia Svobodná Evropa (oba jako autoři, Čep editor a jednu dobu i vedoucí oddělení) v roce 1951, kdy RSE začalo vysílat; korespondence je ukončena rokem 1966, kdy Čepa postihne první záchvat mozkové mrtvice. Prostředí RSE ilustruje proces budování českých emigrantských struktur a spolupráci s mnoha významnými osobnostmi (z nichž mnohé dnes známe ze zcela jiného kontextu – František Listopad, Jiří Pistorius, bývalý ministr kultury Pavel Tigrid a jiní), stejně dobře však také ilustruje emigrantské antipatie a řevnivosti.
Pavel Šidák
Marka Míková
JO537
Ilustrace Martin Kubát
Baobab 2009, 94 s.
Mezi knihami pro děti a mládež se letos v nominacích na Magnesii Literu opět objevil text Marky Míkové. Od posledního titulu Knihafoss se její lehce surreálná poetika zásadněji nezměnila, přestože tentokrát cílí na staršího čtenáře a místo snového Islandu a holčičky měnící se v ředkvičku vystačila se sídlištěm a školákem Josefem. Těžko hovořit o zápletce, na příběh určený mladším čtenářům je vcelku odvážné vzdát se epické linky a rozpustit záhadně propojené fragmenty příběhu mezi rovinu reality, zmatených snů a levelů počítačové hry. V těchto pásmech Josef naráží na lehce hororové opakující se jevy (pronásledování dělníky, hudrající babka, zvětšující se vlkopes), které lákají i nahánějí hrůzu. Jednoznačnější dějovou linii příběh získává až v závěru, kde Josef odhaluje viníka nehody, při které mu málem zahynul dědeček. JO537 zaujme nedořečeností, ztělesněním dětských obav, strachů a fantazií, trochu pak vázne na některých nepravděpodobnostech, jako je užívání gumové masky staré babky, za kterou se školák několikrát úspěšně vydává. Oproti prvnímu dojmu z knihy (stylizace do počítačové hry, syrové ilustrace) se jedná o citlivý pohled do světa dětského vypravěče – ten je sice klukovsky rozverný a prahne po dobrodružství, nicméně na poli vztahů a konfrontací s životní realitou daleko převyšuje ploché foglarovské pojetí chlapectví jako letního dobrodružství v trenýrkách.
Jana Šrámková
Hanif Kureishi
Láska ve smutné době
Přeložila Martina Knápková
Dokořán 2009, 214 s.
Desítka povídek, z nichž se skládá soubor Láska ve smutné době, by mohla snadno posloužit jako předváděcí vzorkovník Kureishiho navracejících se motivů a témat. Nalezneme v ní příběhy utvrzující autorovu pověst postkoloniálního vypravěče, který s vždypřítomným ironizujícím nadhledem popisuje obtížnost udržení si vlastní identity v svíravě „laskavém“ prostředí multikulturní Británie, a vrací se i téma rozpadu partnerského vztahu, nejrůznějších variant vyhasínání. V povídkách Mouchy či Tvé smutné fotky tak snadno spatřovat předobrazy Kureishiho následujícího, o rok později vydaného románu Byli jsme si blízcí (Intimacy 1998; česky 2000) a působivý text Můj syn fanatik zase zpřítomňuje obdobná témata jako vynikající autorův debut Buddha z předměstí (The Buddha of Suburbia 1990; česky 1996).
Těžko se ubránit banálnímu konstatování, že všechny zařazené povídky spojuje téma nejrůznějších podob lásky, byla by však fatální chyba slibovat si od Kureishiho souboru jakékoli „laskavé pohlazení“ útěšné romance. Kureishiho verze citových vztahů jsou mnohem rozrušenější, podléhají nezvratnému rozkladu a prakticky ustavičně selhávají, neboť – jak se zdá z promluv i konání všech hrdinů – dnešní doba nepřeje šťastným milostným příběhům. Vykořeněnost moderního jedince zapříčiňuje zničující erozi citových vztahů všech protagonistů – a nemusí to být jen neukotvenost regionální, nemožnost emigrantova začlenění. Podobné pocity existenciální nejistoty postihují snad všechny podnájemníky Kureishiho próz.
Nejzdařilejšími texty sbírky se zdají být povídky, ve kterých drobný rozsah vede autora k zhutnění vyprávění, k redukci až na momentky téměř anekdotického charakteru (My přece nejsme židi, Můj syn fanatik, Příběh o lejně); právě v nich se vypravěčská síla depresivního komika amorální postmoderny vyjevuje nejprůrazněji. Naopak s texty delšími (Ve smutné době, S tvým jazykem až v krku, Poslední dobou) jako kdyby si vynikající romanopisec a dramatik nevěděl zcela rady. Neposkytují mu snad dostatek prostoru pro náležité prokreslení charakterů a rozehrání jejich interakcí, ale zároveň už mu svou větší plochou neumožňují elegantní konstrukci miniatury. Zůstávají tak v jakémsi předpokoji excelence, působí jako zábavné a strhující, ale přece jen nedodělky. I ty se ale stále velmi zřetelně vyvyšují nad průměr soudobé prózy.
Někteří autoři mají „štěstí“ na věrného vydavatele, jiné očekává na českém trhu publikační přehazovaná. Čtvrtou Kureishiho knihu na něj přivedl již čtvrtý nakladatel, optimisté by v tom ale mohli spatřovat důkaz, že ani komerční neúspěch nemusí uzavřít dveře kvalitní literatuře. Doufejme, že se některý z vydavatelů ke Kureishimu přece jen vrátí a přinese českému čtenáři i další jeho tituly. Anebo že se objeví zase někdo nový.
Pavel Kořínek
Jan Jílek
Milování s hudbou
Daranus 2008, 500 s.
Další z řady „dědkovských“ knih – autor dosáhl seniorského věku a pustil se do belle lettre; Stendhal kdysi pravil, že s románem se má začít v šedesáti, anebo raději nikdy. Román má podtitul „Sága o 20. století“, ale většinou děj probíhá na současné Hané – „teřichu Moravy“ (opomíjím kapitoly s dějem z monarchie a z okupace, které jsou ukázkově šovinisticky protiněmecké, málem na Řád syrečku I. stupně). Nadávky do Čech – a Prahy obzvlášť – nalezne čtenář v každé jímavé kapitole, až z té hanácké něhy přechází zrak; lze olitovat, že autor píše v češtině, ha né po hanácku, habizme se vechutnale spisovnou grámote. Gdež už všechně lpějó na rodnéch kořenéch, proč knižně necvakajó zobákama, jak jim narostle? Stydějó se za rodnó řeč a vozijó se na druhéch, zdá se; tak už to bývá, když autoři vysedávají za pecí a smolí převratná díla příštím generacím k poučení; taková „sága z Hané“ má švunk, že i nordická Edda hasne – jenom verše chybějí! Autor, povícero vyškolený divadelní a televizní scenárista, se včlenil do středního proudu na pomezí kýče, který vás vždycky spolehlivě převeze na druhý břeh Léthé; více by slušel jeho románu titulek „generační výpověď“; v autentickém prožitku čtivý, ale kde si vymýšlí anebo přebírá z druhé ruky, přesvědčivosti se nedostává – nu což, nemusí se všechno povést hned napoprvé!
Vít Kremlička
Jaime Hernandez
Holka z H.O.P.P.E.R.S.
Přeložila Jaroslava Kočová
BB art 2009, 281 s.
Druhá kniha ze série Love and Rockets, která je dílem Jaimeho Hernandeze a jeho bratra Gilberta, shrnuje Jaimeho příběhy z let 1985–89. Svět Hernandezových bychom mohli najít kdesi v Kalifornii, mezi americkými Mexičany. Zatímco první svazek Mechanická Maggie se pohyboval ještě na hranicich sci-fi, v tom druhém už autor od žánrovosti víceméně upustil. Zůstaly jen rohy HR Costigana a vzpomínky na stará dobrodružství. Tahle série stojí zejména na životnosti svých postav. Ústřední nerozlučná dvojice občasných lesbiček Maggie a Hopey se v tomto díle rozdělí, když Hopey vyrazí na turné s místní punkovou kapelou. Vznikají tak dvě linie, které autor vzájemně prokládá. Jaime Hernandez je mistr dialogů i nečekaných situací a dobře dokáže navodit iluzi reality. Oproti jiným sériím totiž nechává autor své hrdiny stárnout, tloustnout, jen zmoudření se asi nedočkáme. Většina postav v tomhle punkově svobodném světě nejsou žádní svatouškové a z rozverného svádění se může vyklubat i dvojité těhotenství. Sexu tu oproti prvnímu svazku rozhodně přibylo! A také ženského wrestlingu. Na rozdíl od jiných komiksů tu často v obrázcích zazní hudba, většinou právě punk – a každá skladba, která se tu objeví, je identifikována v poznámce pod čarou, takže čtenář se může ještě lépe sžít s prostředím. Holka z H.O.P.P.E.R.S. je určitě čtivější než Mechanická Maggie, v celku je však až příliš hutná. Taková kniha by se měla číst spíše po částech, tak jak jednotlivé příběhy vznikaly.
Jiří G. Růžička
Martin Malia
Lokomotivy dějin: Revoluce a utváření moderního světa
Přeložil Marek Pavka
CDK 2009, 400 s.
Americký historik a „sovětolog“ se pokouší o srovnání revolucí utvářejících západní modernitu. Mezi tyto zlomové dějinné procesy řadí husitskou revoluci, německou reformaci, hugenotskou Francii, nizozemskou, anglickou, americkou a francouzskou revoluci, kvas první poloviny 19. století, socialistické hnutí ve druhé polovině stejného období a nakonec ruský „rudý říjen“ roku 1917. V samostatné kapitole rozebírá pojem revoluce, v závěrečné části polemizuje se soudobými sociálně-historickými přístupy k tématu. Pro Maliu totiž provázanost společnosti, hospodářství a jejich (revoluční) přeměny téměř neexistují. Klíčové jsou pro něj ideje a politické dějiny shora – přesně podle takového mustru se psávalo dějepisectví před více než sto lety. Odpovídá to silně konzervativnímu zaměření historika, podle něhož se každá z analyzovaných revolucí učila od své předchůdkyně a současně ji v radikalitě překonávala, aby celá trajektorie eskalovala v ruské revoluci. Po ní už ale podle Malii žádná revoluce není možná, protože vrcholem historické emancipace člověka je „politická republika“ a „volný trh“. Jakékoli další pokusy o radikální společenskou změnu musí směřovat do násilí, diktatury a barbarství. A jsme zas na „konci dějin“… Když k tomu přidá tezi, že Stalin jen uskutečnil Marxe a že Sovětský svaz byl realizací marxismu (ruská revoluce podle Malii trvala až do roku 1991!), chce se už skutečně plakat. Lokomotivy dějin jsou poslední Maliovou prací, zemřel v roce 2004. Jen o dekádu přežil studenou válku, s níž byl myšlenkově nerozlučně spjat.
Daniel Novák
Martin W. Ball
Duše šalvěje
Přeložila Ivana Svobodová
Dybbuk 2009, 173 s.
Hodláte-li se stát psychonautem aneb začínajícím uživatelem drog přírodního původu, otevřete si pivo a začtěte se do eseje Martina W. Balla Duše šalvěje. Pokud zvolíte hyperkritický přístup ke zkoumání Ballovy metodiky, zjistíte několik autorových omylů. Šalvěj divotvornou (Salvia divinorum) užívají severní Aztékové – Mazatékové jako přírodní antipsychotikum; duševní potíže a stres potkávají lidi bez rozdílu stavu a prostředí, ve kterém žijí. Řízená léčba se děje v šamanově kvalifikované režii a se znalostí pacienta. Oproti tomu Ballův způsob volných sedánků se šalvějí, obohacenou ještě laboratorním extraktem, vede k mylnému dojmu, že si stačí dát šluka. Podivné jsou i výzvy k vedoucímu šalvějových seancí, aby je vedl jako kněžský rituál: obecná zkušenost se sektami utvářenými na základě užívání drog je povícero drasticky tragická. Martin W. Ball podal spíš svou osobní zkušenost, často na hranicích iluze (např. vůbec nepoužívá pojem z analýzy osobnosti Já a Nejá, což se přitom při šalvějových introspekcích doslova naskýtá). Určitě nejde drogy odmítnout zcela, jsme drogová civilizace – užíváme alkoholické nápoje, konopí, hašiš, houbičky… Mnohé přírodní drogy našly uplatnění v medicíně. Šalvěj divotvorná na lékařské zhodnocení dosud čeká. Máme se nač těšit!
Vít Kremlička
Adrián Paenza
Matematiko, jsi to ty? – čísla, osobnosti, problémy a zvláštnosti
Přeložila Denisa Kantnerová
Kniha ZLIN 2010, 215 s.
Na počátku stvořil člověk matematiku. Matematika neměla žádné hranice, a přesto ji od počátků svírala pevně daná pravidla. Řada čísel je nekonečná, některá čísla jsou prvočísly (ta, která dělíme jen jedničkou a samými sebou), některá čísla jsou přirozená (ta nezáporná celá), jiná zas iracionální (ta, jejichž desetinné číslo se vyvíjí a neopakuje se v něm určitý řetězec – třeba pí). Nekonečné množiny čísel jsou neomezené, a proto platí, že množina přirozených čísel je stejně velká jako třeba množina prvočísel nebo čísel sudých. Podivné, že?! Zvláštním pravidlům pak podléhají prvočísla, která občas tvoří dvojčata, což jsou dvě lichá (prvo)čísla, která následují za sebou. I těch je možná nekonečně mnoho. Možná. Matematika je jednak věda, ale je to také poezie, říše fantazie. Argentinský popularizátor vědy se pokouší vybírat některé zajímavosti, které v ní za ta tisíciletí, co existuje, vznikly. Někdy je možná zbytečně polopatický (když zdůrazňuje, že nulou se nedělí), jindy zase docela složitý. Ale je to matematika! Čtenář pak může knihu buď povrchně pročíst, aby se o některých zajímavostech dozvěděl a mohl je pak sám šířit jako evangelista. Anebo se do každé úlohy poctivě pustí a pokusí se ji vyřešit sám. Na to ostatně autor apeluje. A na závěr ještě jedna, ne tak úplně matematická, leč na matematiku skvěle padnoucí otázka, kterou tu autor cituje: Proč člověk něčemu nerozumí? Proč tomu náhle porozumí? Proč najednou nerozumí tomu, proč tomu nerozuměl? A proč po čase zapomene a zase nerozumí? Proto!
Jiří G. Růžička
Filosofický časopis 1
První číslo filosofického časopisu se nejvíce dotýká tématu myšlení francouzského filosofa Maurice Merleau-Pontyho, který je řazen k největším fenomenologickým filosofům 20. století a jehož dílo ožívá v souvislosti s myšlením přírody. P. Rodrigo se zabývá pojetím tělesnosti a animality: Merleau-Ponty reprezentuje především příklon k dimenzi tělesnosti, kterou chápe jako prvotní živel bytí; lidství je viděno z perspektivy těla (jako u Nietzscheho), lidské tělo je propleteno s tělem animálním, a takto jím může prosvítat samo bytí. J. Fulka si všímá „sexuálního schématu“ těla: sexualita je umístěna na křižovatku mezi tělo a ducha, jedince a svět; Merleau-Ponty je zahlédnut v jeho vztahu k Freudovi a sexualita je nahlédnuta jako významná otázka lidské existence pohybující se dobrodružně polyfonií světa. A. Koubová zkoumá Merleau-Pontyho topologii snu a snové zkušenosti; fenomény zasnění a tělesnosti se pojí s výzkumem imaginárna. Přechodem k této rovině se překračuje klasická fenomenologie, jež je založena pouze na sebeprožívajícím vědomí. Myšlení se tak prohlubuje až k základní textuře těla, čímž se otevírá možnost nazřít samo tajemství světa, zkušenostně rozevírat myšlení novým krajinám. M. Nitsche se zabývá rozdílem mezi eukleidovským „perspektivním“ výkladem bytí a živelným pojetím bytí u Merleau-Pontyho jakožto samotné otevřenosti našeho okolí a místa překřížení našeho vnímání a vědomí. J. Trnka konečně srovnává (zatím jen v náčrtu) myšlení francouzského filosofa s dekonstruktivismem J. Derridy.
Jiří Olšovský