Odhalila příručka odborníků na genderová studia rozšířenost sexuálního obtěžování na českých vysokých školách, nebo tento problém sama vytváří?
Vyučující a studující usedli 29. března na Fakultě humanitních studií UK k diskusi, která zjevně nemohla zůstat jen akademická. Panel, kterému předsedal první děkan FHS UK Jan Sokol, se totiž věnoval sexuálnímu obtěžování. Odborníci na genderová studia z téže fakulty, Kateřina Kolářová, Petr Pavlík a Irena Smetáčková, zveřejnili po ukončení dvouletého výzkumu příručku, ve které definují, co všechno lze k sexuálnímu obtěžování počítat, představují ho jako jev na českých vysokých školách poměrně rozšířený a navrhují možná opatření. Na tuto publikaci reagovali dva učitelé z katedry antropologie FHS UK Stanislav Komárek a Jan Havlíček článkem v Hospodářských novinách, v němž obvinili své kolegy z budování nové totality. Diskuse, jíž se v panelu zúčastnili zástupci obou stran sporu, měla střet převést do otevřenější a klidnější rozpravy.
Problém neexistuje
To se ale ukázalo jako nerealistický cíl. Již v prvním Komárkově vstupu se v souvislosti s genderem objevilo sousloví „třídní boj“. Rétoriku pak stupňovala profesorka lékařské etiky Helena Haškovcová, situující se do role „normální ženy“, podle které je sexuální obtěžování jen nevinným harašením, jak nám přece už zkraje 90. let vysvětlil Škvorecký. Tato nota v publiku rezonuje: autoři nám chtějí vnucovat asexuální společnost po vzoru USA; sexuální pozornost učitele nemusí studentky „ponižovat“, například milenky historika Polišenského se cítily být naopak „povýšeny“ (slovy proděkana pro záležitosti studentů a spoluzakladatele fakulty Zdeňka Pince); a co vyučující cítící se obtěžováni hlubokými výstřihy studentek?
Jako mantra se opakovalo strašení americkými univerzitami, ze kterých prý triumf „politické korektnosti“ vytvořil nesvobodný prostor. S tím souvisela i námitka vůči skutečnosti, že autoři svůj text vydali jako příručku zaštítěnou ministerstvem školství. Nechcete otevřít diskusi, chcete poroučet, jako by zaznívalo. Aktivní obrana před amerikanizací a byrokratizací tu ovšem zajímavě kontrastuje s pasivitou, kterou česká vysokoškolská obec projevuje vůči jiné amerikanizaci vnucované z ministerstva – té tržní.
Některé námitky z pléna měly jisté opodstatnění. Příručka zahrnuje pod pojem sexuálního obtěžování, v češtině navíc příliš jasně konotovaný se sexuálním aktem, několik typů problematického chování, sexuálním vydíráním počínaje a výroky pedagogů, které se mohou někoho dotknout na základě pohlaví, konče. Jak autoři vysvětlili, převzali tady nevhodně zavedenou terminologii českého práva. Z druhé strany však příručka zároveň zužuje problematiku mocenské nerovnosti mezi vyučujícími a studujícími na otázku sexuality a genderu, ačkoli mocenské zneužívání může být ukotveno i jinak. Dalším sporným rysem příručky je problematizace i konsensuálních vztahů vyučujících a studujících a podezřívavost v podstatě ke každé neformálnější interakci. Tyto terminologické a výzkumné reflexe jsou běžnou součástí vědecké práce. V kontextu obvinění z budování nové totality se však konceptuálně-metodologické diskuze stávají bojem na (akademický) život a na smrt.
Obtěžování v přímém přenosu
Setkání ovšem nebylo jen diskuzí o problému, ale jeho veřejnou performancí. To když si z pléna vzala slovo studentka FHS a začala mluvit o svých osobních zkušenostech se sexuálním obtěžováním na fakultě. Mluvila o kurzech přítomného docenta Pince a jeho narážkách a vtipech na adresu studentek, které si prý musejí v kabelce nosit zrní, aby se ujistily, že tohle nezobou. Na chvíli zavládlo ticho. Slova se tedy ujal moderátor Jan Sokol s pozoruhodným příspěvkem. Zaprvé studentce vysvětlil, že ne vše, co je studujícím nepříjemné (například zkoušení), lze na vysoké škole zrušit. O ničem takovém studentka ovšem nemluvila. Za druhé se jí zeptal, proč si nešla stěžovat. Na to studentka odpověděla, že proděkanem pro studijní záležitosti byl (a je) týž Z. Pinc, který se výroků dopouštěl. Za třetí bývalý děkan Sokol uvedl, že na fakultě není žádný kurz povinný a studenti mohou přejít k jinému vyučujícímu. Na to studentka reagovala s tím, že dotyčný kurz skutečně opustila a filosofii, kvůli které na fakultu přišla, tak vlastně nestudovala.
Podle reakce auditoria se však zdálo, že byla Sokolova slova většinově vnímána jako rozumná reakce na potížistku. Pokud ještě posléze zazněla nějaká argumentace hodná tohoto jména, byla to slova historika Horského, který upozornil na partikulárnost genderové perspektivy a zdůraznil, že to, co je z jejího hlediska utlačujícím „jednáním“, může být z pohledu aktérů naprosto nezáměrným „chováním“. Ano, možná si mnozí vysokoškolští učitelé skutečně neuvědomují například to, že sexistické vtipy vytvářejí nepřijatelné prostředí. Máme ale akceptovat, že „nejednají“, a jen se „chovají“?
Interpretace proti skutečnosti?
Během diskuse zaznívalo na adresu autorů příručky obvinění, že fenomén sexuálního obtěžování uměle vytvářejí a zveličují. Padla zmínka o tom, že se problém nadsazuje kvůli grantům. Sama diskuse byla označena za akci, která „zkušenost“ se sexuálním obtěžováním uměle nafukuje – vždyť po vystoupení studentky bude muset nyní v průzkumech 100 % jejích účastníků odpovědět, že se se sexuálním obtěžováním setkali. Jak o roli sociálních věd v tomto směru uvažovat?
Námitky byly většinou založeny na pojetí vědy jako reprezentace. Z tohoto hlediska lze výzkumníky kritizovat za to, že skutečnost nejen popisují, ale také do ní zasahují. Pokud se ale podíváme na vědu jako na performativní proces, který (spolu)vytváří skutečnosti, které zkoumá, popisuje a vysvětluje, odpověď je složitější. Kritika zásahu do skutečnosti je z tohoto hlediska neopodstatněná. Výzkum a publikace týkající se sexuálního obtěžování se od jiných výzkumů neliší tím, že spoluvytvářejí zkoumané skutečnosti, ale tím, že se přímo týkají akademiků, kteří jsou schopni hlasitě formulovat kritiku. Ani jejich kritika ovšem nepředstavuje nezaujaté výroky o skutečnosti, ale do skutečnosti zasahuje a spoluvytváří ji.
Důsledky konání výzkumníků ani jejich odpůrců nejsou přímočaré, to ale neznamená, že nejsou podstatné a že za ně jejich tvůrci nenesou zodpovědnost. Potřebujeme proto pokračování diskuse jak o sexuálním (a jiném) obtěžování, tak o působení vědců ve společnosti.
Autorka je socioložka, autor je politolog.