Pocit stísněnosti v posteli

Sigmund Freud napsal několik knížek o kultuře. Většinou dost špatných. To však neznamená, že by o kultuře nenapsal i zajímavé věci. Nejzajímavější a nejdůležitější pro úvahy o kulturním je asi jeho objev, že sexualita je fenoménem zásadně neuspokojujícím.

Zdá se to snad překvapivé, vzhledem k tomu, jak často hovoříme v souvislosti se sexuálními akty o „ukojení“ či „uspokojení“. Ale takové řeči jsou jen maskou. Sexuální pud z podstaty nemůže být ukojen, může být jen snížena tenze, již vyvolává. Příroda totiž nijak nepočítala s tím, co nazýváme subjekt, nemá sebemenší důvod ho nějak ukájet. Jakmile subjekt přesvědčil sám sebe, že tendence pudu je jeho vlastní tendencí („touhou“), pěkně si zavařil. Stvořil tísnivou sexualitu.

Říše bez výbuchu

Člověk kvůli absentujícímu pocitu štěstí a uspokojení vymyslel jinou, ryze lidskou sféru. Přetavil původní libido sexuální v libido zvláštního ražení, v libido jáské, protipřírodní, kulturní – tak řečené narcistické. Jeho emise a spalování plodí takové věcičky, jako je láska, tvorba, fetišizace apod. Jen v kontaktu s objektem, který je polepen tímto typem libida, tímto lupem z pokladnice přírody, může být člověk plně spokojen.

Ovšem tato plnost má přece jen jistou trhlinu. Narcismus je postižen jistým handicapem – člověk dosud nevynalezl narcistický orgasmus. Výbuch, který známe ze sexuality. Cosi analogického orgasmu sexuálnímu, této největší lidské iluzi, na rovině narcismu.

Ano, říkám „iluzi“, neboť orgasmus je zosobněním oné nespokojenosti sexuality jako takové, sám pudový vrchol v interakci se subjektem je již neštěstím. Ale nezpochybnitelně existuje. Ční jako jasná možnost. Sedí na trůnu lidské touhy. Narcismus nemůže nebýt žárlivým a závistivým vůči této možnosti, neboť sám je touhou transformovanou.

Psychóza je zřejmě experimentem, jak se narcistického orgasmu dobrat, jak ho stvořit. Leč cena, která se za experiment platí, je absolutní. A tak se člověk přece jen k sexualitě stále vrací jako ke své touze klíčové. A volí kompromis.

Kompromis normality

Ano, neuspokojivost sexuality a nesestrojitelnost narcistického orgasmu mimo psychózu jsou řešeny v modu, jemuž říkáme normalita, kompromisem spočívajícím v tom, že souložíme s objektem, který máme aspoň trochu „rádi“, na nějž jsme emitovali aspoň špetku narcistického libida, kterého se chytáme jako stébla pokaždé, když se v sexuální „extázi“ rozevře očekávatelná propast.

A ono to s přimhouřením oka i celkem funguje, i když mnohem méně, než by nám chtěly namluvit ženské časopisy (alespoň tedy ve své klasické, necynické podobě). Přesto nutno přiznat, že v této strategii je cosi politováníhodného, cosi svépomocného. Je až příliš zřejmé, že nejde o precizní tovární výlisek přírody, ale o takové kutilské udělátko z odpadu, zflikované z postapokalyptického neštěstí, formované katastrofou. Katastrofou, k níž se stále vracíme jako k ústřednímu bodu a svým udělátkem ji uchováváme, jinak bychom museli pohřbít svou touhu.

Čtvero kulturních řešení

Právě pojmenovaný model má možná překvapivě zásadní důsledky pro úvahy o kultuře, především pak o kultuře vyspělé – o její jinakosti, o tom, čím se liší od kultury nevyspělé. Nepochopímeli základní vzorec stísněné sexuality, nemůžeme pochopit to zásadní týkající se našeho světa, naší éry, která se v něčem neliší od časů jeskynních tlup, jak se nám snaží neustále připomínat evoluční filosofové (v něčem se přece jen liší, byť není uklidňující přemýšlet nad tím, v čem).

Čím více jde civilizace kulturně vpřed, čím jsou si lidé více vědomi sami sebe, čím hmatatelnější (a bolestnější) je projekt subjektivity, tím více nespokojenost sexuality vystupuje na povrch a žádá si řešení kulturní.

Dobře můžeme rozeznat čtyři základní trendy, kterými kultura reaguje na vyjasňující se pocit neuspokojivosti sexuálního.

Více a více zapojujeme do sexuality perverzi, neboť správně tušíme, že je jejím jádrem. Věříme totiž, že neuspokojenost, jakési záhadné odepření uvnitř sexuálna, zrušíme návratem k tomuto jádru, návratem k „pravdě sexuality“. Ve skutečnosti je v tomto jádru pocit neuspokojivosti mnohem čistší a silnější. Možná však i o tuto čistotu mnohým jde a vlastně jde o strategii v nějakém radikálně emancipačním smyslu účinnou.

Druhou nutnou reakcí je pochopitelně kult narcismu, který se rozpadá do několika variant – kult romantické lásky, tedy ideologie a fetišizace lásky, snaha sexualitu láskou zachránit či ji lásce podřídit. To je jistě variace základní. Ale zvláště v posledních letech v naší kultuře cítíme a jasně vidíme, že větší místo získávají jiné narcistické alternativy, především nesexuální fetišismus, onen kult stylu, s nímž sociolog David Riesman kdysi spojoval „soukromé utopie“.

Třetí tendencí je pochopitelně snění o narcistickém orgasmu. Rozpoznáváme ho v nárůstu počtu psychických chorob psychotického spektra, v narkomanii, v pokusech o návraty „k pravému nábožnu“. Francouzský filosof Gilles Lipovetsky mluví o „utopii transgresivní existence“ a „psychologickospirituální mikroutopii“.

Konečně čtvrtou strategií je asexualismus. Na ni upozorňuje slovinský filosof Slavoj Žižek, když hovoří o narůstající „neschopnosti slasti“. Poukazuje na to i psychoanalytik Charles Melman svou tezí o „nivelizaci rozkoší“ či spisovatel JeanMarie Domenach, když definuje „návrat tragédie“. I zmíněný Lipovetsky si povšiml, že „namísto nových zjevení Pána rozkoše přihlížíme jeho hravému pohřbu“ a že sexuální liberalismus přinesl jen libidinální zbídačení, podobně jako liberalismus ekonomický přinesl novou chudobu.

V jakémsi hlubším smyslu je asexuální tendence přítomna samozřejmě ve všem kulturním (platí­li Freudův vzorec, že kultura = represe pudu), jde tedy v tomto případě o jakousi míru, o kvalitu pročištění této základní esence ve vědomí jednotlivce.

Čtvery dějiny kultury

Tyto čtyři tendence jsou zčásti samostatnými vývojovými liniemi a mají své vlastní dějiny.

Nástup perverze souvisí s politickou revolučností, vzpomeňme revoluční aktivitu Sadovu! Avšak jakýsi zásadní zlom nastal zřejmě ve 20. století, zvláště s jeho ataky homosexuálna. Epochální průlom pak přichází s internetem.

I ideál kurtoazní lásky má poměrně krátkou historii. Model manželství založeného na lásce je dokonce doslova nedávný (a zjevně nefunkční). Nelze docenit, jak obrovskou roli v kultu lásky sehrál Hollywood a film vůbec. Hollywood je pro kult lásky tím, čím je internet pro perverzi.

Ač to mnohé překvapí, i psychotických chorob a schizofrenie v poslední době přibývá. Biologické psychology to trápí, neboť schizofrenici se jistě nemnoží více než běžní občané, a „schizofrenické geny“ by tudíž měly z dějin prchat, ale realita je opačná. Obrovským přelomem v psychotizaci kultury byla šedesátá léta 20. století. Subkultury, politický radikalismus a utopismus, psychedelická kultura, to vše ohromně dynamizovalo psychotismus, to vše je historická forma psychózy, tedy „snění o narcistickém orgasmu“.

Asexuální tendence buď splývají s variantami narcismu, anebo se pročišťují a osamostatňují. V nejvyspělejších centrech kultury můžeme narazit na velmi čisté formy asexualismu, jichž si povšimli už i sociologové a psychologové, na asexualitu jako životní styl. Nacházíme ji zdůrazněnou také v jistých vyhraněných estetických stylech (např. ritualizovaná depresivita stylu EMO). Určité asexuální rysy má i život populárních singles, šťastných samotářů naší doby. Ale asexualismus může mít i nenápadnější, ba paradoxní projevy, například se zjevně zračí v křečovitém kultu sexu, který z nás snímá povinnost sexu a realizuje ho za nás.

Nicméně ač každá tendence má své samostatné dějiny, na rovině teorie jsou Perverze, Láska, Psychóza a Asexuálnost čtyři tváře jediného zákonitého procesu. Jde o nevyhnutelné tváře kultury založené na vyhraněném a opevněném subjektu, který si svou vyhraněnost a opevněnost už nemůže nepřiznat. Zároveň si však musí přiznat i základní vztah k předmětu vztahování se – k pudu. Musí připustit svou uvázanost k němu i nespokojenost z tohoto spojení.

Konečná, či nekonečná léčba?

Tyto základní strategie (s výjimkou psychózy, která se nakonec, ať říká cokoli, snaží zničit sám subjekt) nemůžeme zcela odmítnout. Alternativou je právě jen vnitřní devastace, regrese, válka se subjektivitou. Tyto strategie jsou naším kulturním osudem. Přesto cítíme, že se s nimi nemůžeme smířit „tak, jak jsou“. Že naše krize kulturní a základní problém naší epochy vyvěrá z jejich neúnosnosti, komplikované tím, že je prorostlá neodmítnutelností.

To, co nabízí psychoanalýza, je vhled a práce. Je třeba perverzi, lásku i asexuálnost především pochopit, odhalit jejich vnitřní strukturu a spjatost s neuspokojivostí sexuality u člověka vědomého. Je třeba na nich pracovat či je „propracovávat“, jak se někdy říká v psychoanalytických ordinacích.

Není jisté, jakých přitom lze dosáhnout pokroků. Kritici psychoanalýzy říkají, že psychoanalytici neumějí nic vyléčit, jen učinit své pacienty závislé na nekonečné léčbě. Kdo ví, možná to je osud vyspělé kultury, který dějiny psychoanalýzy předznačují. Znamenalo by to podržet stanovisko Jana Patočky (a dát mu také konečně obsah), že „problém dějin nesmí být dořešen, nýbrž musí zůstat problémem“.

Každopádně zdá se čím dál tím zřejmější, že nicnedělání, popírání neudržitelnosti našich základních kulturních strategií, popírání prázdnoty perverze, fetišizování jakousi její subverzivitou, přehlížení děsivé lži v cancech o lásce a blízkosti, ignorace asexuálnosti v kultu sexu, neřkuli oslavovaní psychózy jako osvobození ze zajetí kultury, nutně vede jen ke konci kultury, k jejímu smetení kulturou třebas nižší, ale schopnější vývoje. Mimochodem, varovné je v tomto ohledu studium přírodní evoluce, neboť evoluce postupuje přesně tímto způsobem: vytlačuje nejvyspělejší geny těmi méně vyspělými, které však mají větší potenciál se vyvíjet. To pochopí každý, když se zamyslí nad tím, kdo dnes – stejně jako včera i předevčírem – opravdu plodí děti.

Revoluční interpretace

Tento zpola dobrovolný pád pod tlakem barbarů, vnějších i vnitřních, však není naše fatum – neboť tajemství tkví v tom, že kultura není přírodou. Stvořili jsme ji právě tak, abychom mohli na poslední chvíli interpretací přivodit revoluci.

Párkrát už jsme takovou interpretací hrobníkovi z lopaty utekli. Ještě tedy máme naději. Ještě může přijít hluboce pronikající slovo. Byť nás znejišťuje rostoucí hluk, nový dějinný faktor, který jako by dokázal ničit slova jejich množením, odvrhnuv zastaralé potlačování.

Autor je absolvent mediálních studií; vydal několik knih esejů.