Britská režisérka Joanna Quinnová na Anifestu 2011 zasedala v porotě, pořádala Master Class, moderovala společnou projekci s Michaelou Pavlátovou a nadto se vypořádávala s deadlinem pro americké animační studio. Není divu, že ji na animaci přitahuje hlavně těžká práce.
Původně jste studovala grafický design. Proč jste se nakonec rozhodla pro náročnou dráhu nezávislé animátorky?
Dlouho jsem nevěděla, že chci být animátorkou. Uvažovala jsem o ilustraci nebo o tvorbě komiksů, takže jsem se přihlásila na grafický design, kde jsme v prvním ročníku zkoušeli animovat. A najednou jsem zjistila, že právě animace mi dělá největší radost.
Co je na animaci pro vás tak skvělého?
Myslím, že je to právě ta těžká práce. Zbožňuji kreslení, baví mě vytvářet spoustu a spoustu kreseb s nejdrobnějšími rozdíly. Většina lidí by to nazvala šílenstvím, ale mě nenapadá nic zábavnějšího.
Vaše animované filmy hodně vycházejí z reality a pečlivého pozorování okolí. Jak jste dospěla k tomuto stylu?
Když jsem v osmdesátých letech začínala s animací, jediné, co jsem znala, byl Disney, jehož styl mě nijak neoslovoval. Anebo ještě východoevropská animace, ale ta se zase na můj vkus zabývala až příliš velkými obecnými myšlenkami, jako je láska, mír atd. Když jsem tedy začala na škole animovat, napadlo mě, že bych mohla v animaci využít svých zkušeností z komiksové tvorby. Tehdy nikdo nedělal animaci založenou na dokumentaristickém pozorování okolí. A už vůbec ne dokumentární animaci o ženách. Všude byla jen spousta sexistických filmů. Takže takhle jsem dospěla k Beryl.
Beryl, svérázná pracující žena z lidu, je hlavní hrdinkou několika vašich filmů a provází vás již přes dvacet let po celou vaši kariéru. Je Beryl z Girls Night Out (Holky na nočním tahu, 1986) táž Beryl jako ve vašem zatím posledním filmu Sny a touhy: Rodinné vazby (Dreams and Desires: Family Ties, 2006), nebo se nějak vyvíjí?
Myslím, že se určitě trochu změnila. Když jsem ji kreslila poprvé, byla spíš symbolem, karikaturou. Měla reprezentovat obyčejnou ženu, která má určité nenaplněné ambice, takže nosila usedlé bačkory, brýle, divný účes… víte, taková ta animační klišé. A pro první film to fungovalo dobře. Ale dnes už pracuji jinak a jedna z věcí, které se chci vyhnout, je generalizace. Chci mnohem víc vycházet z reality a pozorování, protože na animaci je báječné, když můžete diváky uvést do „reálného“ světa a pak ho rozvrátit, jak je vám libo. Nakonec to mívá mnohem silnější efekt, než když publikum vtáhnete do světa fantazie, kde je od začátku všechno možné.
A co fyzická podoba Beryl?
Ještě před mým prvním filmem Girls Night Out jsem na škole udělala dva filmy, naprosto od sebe odlišné. První byl vtipný cartoon o psovi a druhý rozpohybovaná kresba živého modelu, takže jsem si připadala trochu jako rozdvojená osobnost. Na jedné straně jsem byla komediant, zároveň jsem však zbožňovala precizní detailní kresbu. Na škole jsem nevěděla, jak dát tyto své priority dohromady, ale díky Beryl můžu zapojit humor a zároveň propracovanou kresbu. Takže na vaši otázku bych odpověděla, že fyzicky se Beryl za ta léta stala čím dál tím reálnější, nosí reálné šaty, předměty z jejího okolí vycházejí z reality atd.
Odráží se v Beryl přímo i něco z vašeho života?
Beryl je svým způsobem mé alter ego. Scénáře k mým, nebo lépe řečeno k našim filmům sice píše můj partner Les Mills, takže děj často vychází i z jeho zážitků, já pak ale do tvorby přináším své pozorování – strašně ráda odkoukávám chování a pohyby lidí –, drobná gesta a emoce. To mě na animaci taky baví nejvíc, ne psaní scénáře a tvorba děje, ale to drobné dolaďování filmu do perfektního celku. Ale například poslední film, na kterém teď děláme, je celý o Beryl a o tom, jak bojuje za svého uměleckého ducha, což je de facto o mně samotné, protože i já musím dělat reklamy, abych byla následně schopná financovat své umělecké projekty. Reklamní zakázky jsou na jedné straně skvělé, přinášejí peníze, můžeme na nich zaučovat mladé animátory, ale není to umění. Chci točit své filmy a jezdit s nimi na festivaly, slyšet reakce publika. Je trochu deprimující, když vás lidé znají hlavně z reklamy na toaletní papír.
Složitá situace ve financování nezávislých animovaných filmů panuje i v České republice. Co byste doporučila mladým animátorům a animátorkám, kteří často komplikovaně a zdlouhavě shánějí peníze na své projekty, kde se dá? Je z vašich zkušeností zakázková tvorba nejlepší variantou?
Z mé zkušenosti je to jediná varianta, protože momentálně v Británii není žádná jiná možnost financování. Jenže když děláte reklamy, nemáte pak čas na vlastní práci. Udržet rovnováhu mezi obojím není jednoduché. Tajemství možná spočívá v jediném: nespěchat. Neplánovat si, že dokončím film do tehdy a tehdy. Zároveň je však důležité nikdy neztratit svůj cíl…
Takže žádné jednoduché a účinné řešení?
Sežeňte si slušnou práci! Nikdo v mém okolí nemá slušnou práci, všichni jsou na volné noze. Ale vážně. Vždycky říkám, že je důležité zas a znova si opakovat: „Jsem animátorka, jsem animátorka.“ Je jedno, jestli zrovna pracuji v obchodě nebo obsluhuji za barem, podstatné je, že uvnitř jsem animátorka. Podobně jako to mají třeba herci. Ale animátoři, zdá se mi, občas zbytečně brzo zpanikaří… a stanou se zahradníky. Spousta zahradníků v poslední době, spousta zahradníků… anebo alkoholiků.
A je nějaký film potenciálního českého zahradníka nebo alkoholika, který vás ovlivnil? Jak je vůbec česká animace vnímána v zahraničí?
Musím se přiznat, že nemám žádný velký přehled o české animaci. Můžu mluvit pouze obecně na základě svých zážitků z několika festivalových výběrových komisí, kterých jsem byla členkou. Je legrační sledovat, jak filmy z jednotlivých zemí mají vždycky něco společného. Třeba estonské filmy – spousta ryb… a vždycky nějaká mrkev. Nebo třeba polské, velmi ponuré, černobílé. Celou dobu čekáte na pointu… a ona pak nepřijde. Ale vždycky mě překvapí ruské filmy, kolik toho mají společného s americkými. Krásně nakreslené, ale zároveň se spoustou gagů a velmi vtipné. I české filmy jsou vždy vizuálně nádherné, až s grafickou kvalitou. Je v nich nádech polské nálady, ale zároveň skvělý cynický smysl pro humor. Takže bych řekla, že české filmy jsou takový mix mezi Polskem a Ruskem. A pak samozřejmě nemůžu nezmínit Michaelu Pavlátovou. Obdivuji ji už mnoho let, protože pro mě představuje všechno, co já bych chtěla být, ale nejsem. Je tak svobodná, s otevřenou myslí a její filmy působí velmi odvážně. To já se často zbytečně starám.