Rok 2010 znamenal pro oblast pop music především hledání cest a způsobů, jak uniknout mimo hranice tohoto světa: do minulosti, snů a fantazie či do virtuálního meziprostoru. Eskapistické tendence se nevyhnuly ani okrajovějším hudebním žánrům.
Pro fanatiky žebříčkových statistik zůstane letopočet 2010 navždy spojený s rokem, kdy byli The Beatles překonáni v počtu skladeb umístěných v americké singlové hitparádě. Fab Four neporazila žádná současná hvězda, ale zpívající herci z televizního muzikálového seriálu Glee, podepsaní společně jako interpreti sto čtyř skladeb, které za poslední dva roky doputovaly do první stovky hitparády Billboardu. Až se seriál po krátké pauze vrátí v únoru tohoto roku na televizní obrazovky, bezpochyby překoná i letitý rekord Elvise Presleyho a seriálový středoškolský sbor se stane nejúspěšnějším popovým interpretem v historii amerického žebříčku. A ani k tomu nebude muset nazpívat jedinou původní píseň – všechny jejich hity jsou totiž coververze slavných popových šlágrů minulosti.
Zmizet ve falešné minulosti
Parazitování na minulosti, které ve velkém provádí seriál Glee, je zároveň diagnózou hlavního proudu současného angloamerického popu. Ovládly ho nostalgické nálady posílené ekonomickou krizí, která s sebou přinesla úzkostlivý strach z budoucnosti. Zatímco televizní karaoke soutěže plodí obraz starých dobrých časů, v nichž „všechno dávalo smysl“, žebříčkům dominuje nekonfliktní pop, budující iluzi světa mimo čas a prostor. Nebylo tomu tak vždy: v první dekádě nového tisíciletí si mainstream prošel životadárnou hiphopovou infuzí, která zasazovala pop do reality multikulturního světa. V roce 2010 se žebříčky vrátily ke kultuře celebrit, které k budování své mediální bubliny mohutně využívají i nové digitální technologie.
Posedlost minulostí pronikla i do hudby na okraji. Před půldruhým rokem definoval v časopise Wire publicista David Keenan žánr hypnagogic pop (hypnotický pop) jako „populární hudbu viděnou skrze vzpomínku na vzpomínku“. Zvukoví kutilové jako Zola Jesus, James Ferraro nebo Emeralds podle Keenana vytvářejí hudbu na pomezí bdění a snu, v níž ožívají halucinační obrazy z jejich dětství, jež jsou stejnou měrou blažené jako děsivé. Tim Burrows na internetovém portálu Quietus porovnává jejich zvukové lofi šmouhy s popularitou grafické aplikace Hipstamatic, která digitální snímky promění tak, že vypadají, jako kdyby byly pořízené levným analogovým fotoaparátem z osmdesátých let. Vzniká tak jakási falešná imaginární minulost, v níž se lze cítit bezpečněji. Podle Burrowse je to poslední vzepětí „introspektivní letargie indie rocku předtím, než ji definitivně probudí realita“. V roce 2010 tato (částečně stále hypotetická) vlna produkovala skutečně zajímavé nahrávky v případech, kdy na osmdesátkovou nostalgii aplikovala dostatečně perverzní přístup. V hudbě resucitovaného krále lofi Ariela Pinka nebo muzikantů sdružených kolem labelu Olde English Spelling Bee (Forest Swords, Autre Ne Veut nebo Rangers) ožívá alternativní verze osmdesátých let, v níž se v dekadentní křeči tancuje na hrobech dobrých časů.
Euforie z úniku do snů
Jedním z největších memů hudebních publicistů v roce 2010 byl žánr witch house. Maličko nepravděpodobné (a přesto realizované) spojení zasněných kytar shoegaze, halucinačních beatů gramofonistické techniky chopped & screwed a lofi šumu (viz A2 č. 18/2010) se letos dočkalo velkých nahrávek v podobě debutu skupiny Salem a EPček Balam Acab či oOoOOO. Na hypnotický pop navazuje minimálně ve svém neskrývaném pohrdání světem mimo internet, s nímž projekty jako ///▲▲▲\\\ nebo GR†LLGR†LL záměrně volí do svých názvů nevyslovitelné grafické značky. Do virtuálního světa se přesunul i Kanye West, který soudě podle nejrůznějších výročních anket v angloamerických médiích dominoval kánonu velkých desek roku 2010 se svou opulentní hiphopovou ságou My Beautiful Dark Twisted Fantasy. Slávu mu provolávají všichni, od konzervativního magazínu Rolling Stone přes korektní Time až po vizionářský Pitchfork. Etických implikací jeho internetové existence, která sahá od filmů pro YouTube až po žlučovité monology na mikroblogingové sociální síti Twitter, si všímá ve svém textu shrnujícím rok 2010 v L. A. Times feministická teoretička Ann Powersová. West je pro ni příkladem vyšinuté morality současného popu, který se z reálného světa přesunul na internet, kde „není nic skutečné, a tudíž je zde všechno dovoleno“. Cholerický West na podzim 2009 v přímém televizním přenosu vytrhl při předávání cen MTV vítěznou sošku country zpěvačce Taylor Swift a následující rok musel čelit mediálnímu výsměchu, při němž se mu smáli všichni od prezidenta Obamy až po animovaný seriál South Park. Jeho comeback je ale prostý omluv a místo toho ve skladbě Runaway skanduje oslavný chorál: „Připijme si na všechny debily, magory a blbce.“
Ostatně celý hiphopový žánr zažil v uplynulém roce zajímavý paradigmatický posun. Rapeři, kteří ještě nedávno zaštiťovali svoji autenticitu maximem realističnosti své výpovědi, jejímž stavebním kamenem byly obrazy kruté reality ulice, se teď uchylují do světa fantazie. Dost možná je to tím, že v postrasové Americe Barack Obama definitivně vymazal příslušnost k černé rase jako konzumentsky zajímavou kulturní jinakost a přivedl afroamerickou menšinu do vysněné (byť do velké míry iluzorní) budoucnosti. Nejpozoruhodnější hiphopové desky roku přiznávají, že jejich zdroje jsou spíše vybájené než skutečné. Příkladů je více než dost – od zmíněné „ujeté fantazie“ Kanye Westa přes falešné jihoafrické burany Die Antwoord až k Ricku Rossovi, objemnému gangsta raperovi, který ve svých textech vypráví historky o přátelství s drogovými bossy. Jeho popularita nijak neutrpěla ani poté, co vyšlo najevo, že ještě před pěti lety pracoval jako bachař ve věznici, a dokonce natočil jedno z nejlepších hiphopových alb roku. Jaký chcete lepší důkaz, že realita už nikoho nezajímá?
Nízké, „zemité“ frekvence, které hip hop a jeho příbuzné žánry svazovaly s realitou ulice, se v roce 2010 vytrácely na úkor éterických syntezátorových trylků elektronické hudby. Popová zpěvačka Rihanna zahájila rok na čele americké hitparády s pouličním hitem Rude Boy nasáklým Jamajkou, ale ukončila ho se skladbou Only Girl In The World, které dominují vysoké frekvence trance evokující kokainový rauš. S podobně euforickým zvukem dobyli Top 10 britského žebříčku dubstepoví matadoři Benga a Skream a nadužívaná žánrová škatulka „bass music“, která měla popisovat žánrové fúze v londýnském klubovém undergroundu, ztratila v roce 2010 smysl, protože na nahrávkách producentů, jako jsou Ramadanman, James Blake nebo Mosca a Girl Unit z labelu Night Slugs, už žádné drtivé basové linky nejsou. V jejich eskapistických fantaziích by příliš připomínaly realitu.
Autor je hudební publicista.