Sykt lykkelig
Režie Anne Sewitsky, Norsko, 2010, 85 min.
Premiéra v ČR 13. 10. 2011
Norský film Happy, Happy je typická severská festivalovka. Při svém zacílení na rodinné krize se ohlíží ještě po Bergmanovi, ale zároveň má tendenci vidět postavy jako jednorozměrné figurky určované jedinou, do extrému dováděnou vlastností. A protože jsme na intelektuální a společensky uvědomělé půdě evropských festivalů, je třeba drama doplnit o nějaké mediálně a politicky zdůrazňované společenské fenomény. Jedna z postav je homosexuál a druhá černoch, ovšem tyto jejich atributy jsou na příběh nalepeny zvnějšku a vytvářejí samostatné linie s humanistickým poselstvím (šikanovaný černošský chlapec za celý film sice téměř nepromluví, ale na závěr pookřeje při sledování projevu Baracka Obamy). Snímek látá dohromady drama a komedii podobným způsobem a podobně nešťastně jako řada nových českých filmů. V podstatě se tu máme smát scenáristickým nedostatkům, humor totiž plyne z toho, že postavy se ocitají v trapných konfrontačních situacích, jimž se rozumně uvažující lidé většinou předvídavě vyhýbají (extrémně nepravděpodobná je zejména společná večeře obou párů v závěru filmu). Připojíme-li tradiční a věčně živé téma nevěry, ovšem podané na pohled bezpečným, i když ve skrytu značně cynickým způsobem, je tu další ukázka vyprázdněných schémat hrajících si na „velké umění“ a na „výpověď o životě“.
Antonín Tesař
Elitní zabijáci
Killer Elite
Režie Gary McKendry, USA, 2011, 116 min.
Premiéra v ČR 6. 10. 2011
Non-fiction předloha filmu Elitní zabijáci, The Feather Man od bývalého agenta Ranulpha Fiennese, pojednává o pozadí tajných operací britské SAS (Special Air Services), která odhaluje akci elitních zabijáků přímo na anglické půdě. V hlavních rolích adaptace vystupují „akčně“ vyprofilovaný Jason Statham, drsně se tvářící Robert de Niro a charismatický Clive Owen v dynamických scénách se stylovými osmdesátými léty v pozadí. Skladba celovečerního debutu režiséra Garyho McKendryho je na první pohled více než lákavá a především trailer buduje představu podzimního akčního hitu, který má zároveň ambice propracovaného politického thrilleru. Snímek bohužel selhává právě ve snaze vydat se několika žánrovými cestičkami zároveň. Na jedné straně předkládá v podstatě béčkový příběh zabijáka Dannyho, který se po vypjaté akci rozhodne skončit se svým vražedným řemeslem. Jeho nejlepší přítel Hunter ale padne do zajetí ománského šejka, jenž chce odstranit vrahy svých synů, bývalé členy britské SAS. Kdo jiný než Danny by to mohl provést? Druhá, „politicko-thrillerová“ linie filmu čerpá spíše z knižní předlohy a postupně odhaluje zájmy několika skupin, jež v pozadí tahají za nitky. McKendrymu se ale bohužel nepodařilo obě větve spojit a dynamika některých akčních scén se tak ztrácí pod vleklostí syžetu. Elitní zabijáci nikdy nevyužijí potenciál knihy a o politickém zákulisí se vlastně nic nedozvíme. V paměti nakonec zůstává jen salto s židlí na zádech, a to je opravdu málo.
Petr Hamšík
Osamělost prvočísel
La solitudine dei numeri primi
Režie Saverio Constanzo, Itálie, 2010, 118 min.
Premiéra v ČR 20. 10. 2011
Románová prvotina šestadvacetiletého fyzika Roberta Giordana způsobila v Itálii senzaci. Vymykala se současné domácí próze, stala se bestsellerem a její autor zdaleka nejmladším držitelem ceny Strega. To vysvětluje, proč vznikla filmová adaptace a nejspíš i proč to dotáhla až do soutěže benátského festivalu. Kniha těží z lineárního vyprávění, postupného rozvíjení charakterů, ale též pozvolného proměňování stylu k větší komplexnosti a eleganci, čímž příběh dvou osamělých jedinců nabývá na osobitosti. Téma samoty a neschopnosti komunikace rozvíjejí i vedlejší postavy, které všechny nějakým způsobem trpí – ať už jde o homosexualitu, rakovinu či neschopnost odpustit –, a přitom by leckdy stačilo málo, aby vztahy fungovaly lépe. Adaptace naneštěstí vyškrtává všechno, co bylo na knize dobré. Rozsekává chronologičnost děje, čímž vzniká skládačka, kterou má vůli sledovat se zaujetím jen málokdo. Ruší vedlejší postavy či potlačuje jejich problémy související s hlavním tématem. Místo sítě vztahů se soustřeďuje pouze na nenaplněný, protože nenaplnitelný vztah ústřední dvojice. Počáteční dojem televizního filmu se sice postupně vylepšuje, ale snaha ukazovat v klíčových scénách pomocí prostřihávání časových rovin paralely a souvztažnosti nepřestane být otravná, působí tezovitě a lacině. Chybějí potřebné detaily, chybí styl. Film je zkrátka zbytečný.
Tomáš Stejskal
(ad) vance (d)
24
Drone Records 2011
Brémské bzučivě romantické vydavatelství Drone Records katalogovým číslem 100 ukončilo vydávání série sedmipalcových singlů. Umělci, jejichž nahrávky v této řadě vyšly, zapadají do vydavatelského konceptu: snaží se svou hudbou vyjádřit onu těžko pojmenovatelnou substanci (temnou hmotu, která dost možná tvoří značnou část vesmíru, ale neodráží ani nevydává světlo), jež je přítomná v rozjímání nad zvukem. Všechny zastoupené projekty mají blízko k ambientu zrozenému z industriální scény. Výjimkou není ani holandský tandem (ad) vance (d),
jehož nahrávka 24 překvapí surrealistickým obalem z dílny Roberta Schalinského (Column One) a Toma Platta: místo rozostřených a více či méně abstraktních motivů, typických pro celou sérii, je tu ostrá fotka poličky/kabinetu s ptáčky, veverkou, klíči a vystřiženým obrázkem vlka. Ideální ilustrace hudby, která sice nezapomíná elektronicky, tak trochu newageově a spokojeně bručivě „drounovat“, neomezuje se ale jen na to. I droneové duše mají civilní život a právě to nám, jak se zdá, chtějí (ad) vance (d) sdělit. Anebo to, že i banální každodenní činnosti jsou, aniž si to příliš uvědomujeme, rituálem. Nad kanonickým bzukotem tedy slyšíme nijak nepřikrášlené zvuky čištění zubů a dalších prozaických domáckých úkonů. Kdyby byl i onen základní bzukot odvozen z těchto zvuků všednosti, šlo by o pěkný koncept. Obal ale o záměru a postupech tvůrců mlčí. Ale co, třeba jde jen o dokument chodu domácnosti s puštěnou hudbou.
Petr Ferenc
Richard Strauss, Franz Liszt
Lieder (A Tribute to Margaret Price)
EMI Classics 2011
Letos v lednu zemřela slavná velšská sopranistka Margaret Priceová. V dubnu by bývala oslavila sedmdesátiny. Hudební svět ztratil jeden z nejkrásnějších a nejvyrovnanějších hlasů stříbřitě kovového zabarvení, s nádhernými plnými výškami, průzračný soprán s dokonalou technikou a bezvadným frázováním, vhodný hlavně pro Mozartovy opery či koncertní árie, jimž se ostatně věnovala nejvíce. Repertoár si vybírala opatrně, ale na významných světových scénách se s úspěchem objevila i v operách Verdiho, Pucciniho či Richarda Strausse. Ve studiu nahrála dokonce Wagnerovu Isoldu a zařadila se k nejlepším představitelkám této náročné role. Hodně se věnovala také koncertnímu a písňovému repertoáru. A právě jako skvělou interpretku německé písňové tvorby ji představuje CD vydané in memoriam. Najdeme zde sedmnáct písní Richarda Strausse na nahrávce z roku 1986 (na klavír doprovází Wolfgang Sawallisch) a pět písní letošního jubilanta Franze Liszta na nahrávce z roku 1973 (na klavír hraje James Lockhart). Milovníci písňové tvorby by si tento výběr rozhodně neměli nechat ujít. Výběr je velmi dobře volený, v případě Liszta se jedná o rozsáhlé a interpretačně náročné skladby. A hlavně jde o brilantní provedení, a to jak pěvecké, tak klavírní. Například ve Straussově písni Befreit se při závěrečných slovech „Pak se mi budeš zjevovat jen ve snu/ budeš mi žehnat a se mnou plakat, ó, štěstí!“ až tají dech.
Milan Valden
Modeselektor
Monkeytown
Monkeytown 2011
Modeselektor jsou oblíbenou skupinou Thoma Yorkea. Moderat ve spolupráci s Apparat (pod názvem Moderat) předskakovali v roce 2009 Radiohead na jejich evropském turné (i v Praze). Na třetí desce nazvané podle vlastního vydavatelství Monkeytown nemohl Yorke chybět. Zazpíval si hned ve dvou skladbách, v Shipwreck a This, a Modeselektor jeho hlas pořádně rozsekali a zasmyčkovali. Tím ale výčet výrazných spolupracovníků na tomto albu nekončí: zapojili se i alternativní hiphopeři Busdriver a Anti Pop Consortium, australští PVT z labelu Warp nebo podivín Otto Von Schirach. Deska je to pestrá, plná návykových hudebních rytmů, lapajících smyček a srdečních beatů. Srovnatelná s loňským albem Four Tet nebo s tvorbou Vitalic. Vrcholem je hiphopová spolupráce s Busdriverem ve skladbě Pretentious Friends, následovaná oběma songy s Yorkem, který se ostatně osvědčil i v podobné kooperaci s dubstepovým Burialem na EP Ego/Mirror. A k nejlepším kusům patří i ďábelské techno ve skladbě Evil Twin, v níž uslyšíte hlas pekelníka Otto Von Schiracha. Zasněná, a přitom neuspávající skladba German Clap trochu připomene Pantha du Prince. Oba projekty ostatně pocházejí z Německa a dokazují, že tahle země hraje i po Kraftwerk v elektronické hudbě prim. Monkeytown vlastně nemá výrazně slabší místo. Takhle si představuji taneční hudbu pro 21. století. Doufejme, že k nám Modeselektor brzy zavítají, přeci jen to mají z Berlína kousek.
Jiří G. Růžička