Doktor Čech a pan Lech

„Pepiki“ je shovívavé a mírně zesměšňující kolektivní pojmenování, které Poláci používají, když chtějí říct „Češi“ a trochu povýšeně se u toho usmát. Pepiki. Dramatyczne stulecie Czechów (Pepiki. Dramatické století Čechů) je titul jedné ze dvou pozoruhodných knih věnovaných české tematice, které poslední dobou vyšly v Polsku. Historik Mariusz Surosz v sedmnácti kapitolách kreslí historické portréty sedmnácti reprezentativních postav vybraných z českých dějin 20. století. Spektrum osobností je široké (od rodiny Masaryků přes Milenu Jesenskou, Klementa Gottwalda, Miladu Horákovou, Toyen, Jana Patočku až k Vlastě Chramostové či Pavlu Tigridovi), a přestože byly texty předtím publikovány časopisecky, pohromadě působí promyšleně a uceleně. Suroszhistorik je věcný a nestranný, pátrá v archivech, uvádí zdroje. Suroszreportér je snaživý, a třebaže snad místy drobet nadužívá kouzlo retrospekce, jeho koncentrace na napínavé podání příběhů funguje: kniha je čtivá.

Uklidňující ponaučení

Jednou z hlavních linek propojujících texty věnované jednotlivým postavám je neustálá snaha pochopit lidský rozměr dějinných a dějinami motivovaných rozhodnutí. Exponuje se tu perspektiva jedince konfrontovaného s neústupným osudem a neřešitelnou situací, a to i v případě politiků zajímajících vysoké pozice. Čtenář se dozvídá o odvážném jednání Horákové, pilota Josefa Františka či politika Františka Kriegla (i když romantický a vzpurný pilot nachází uplatnění až v polských oddílech a drzý a nekompromisní straník je původem z polského Stanisławowa – že by se tím stereotyp, který Surosz chce oslabit, jen stvrzoval?), ale také o Háchovi, který označil den své volby prezidentem za nejčernější den v životě, o lavírování Aloise Eliáše mezi konspirační činností a ústupky před Němci, o žalostném a zoufalém postavení všech emigrantských vlád. Zdrženlivý Surosz toto poutavé povídání nekazí explicitními otázkami týkajícími se odlišných historickopolitických rozhodnutí a osudů obou národů, které však v polském čtenáři nepochybně vyvstávají. Nepouští se také do kritických úvah nad kontroverzními fakty a z knihy plyne především uklidňující ponaučení o toleranci a pochopení, nezazlívání slabostí ani pochyb druhým, a to bez ohledu na jejich funkci ve společnosti. Titulní „Pepik“, který by podle stereotypu měl mít v muzeu války bílou vlajku, zde není směšný, ale tragický, často osamělý a nešťastnou shodou okolností zapletený do dějinných uzlů.

Jak Češi doplňují Poláky

Autor druhé knihy je ve vynášení soudů mnohem troufalejší. Mariusz Szczygieł je v knize Zrób sobie raj (Udělej si ráj) bravurním vypravěčem a anekdotistou. Čtenář by mu neměl mít za zlé, že efektně podané články, z nichž je sestavena i tato kniha, zde působí méně uceleně a chaotičtěji než v případě Pepiků – autor ho před tím ostatně varuje hned v úvodu. Stejně tak se sám označuje za pouhého „nedbalého čechofila“ a dodává, že nepřináší komplexního ani objektivního průvodce po české kultuře či češství vůbec, na což si ještě během psaní úspěšného Gottlandu (česky Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2007 v překladu Heleny Stachové) potrpěl.

Proto se nám dostává do ruky osobní a osobitý koktejl: na stránkách knihy spolu sousedí setkání s excentrickým Egonem Bondym, promiskuitním Janem Saudkem, bodrou Halinou Pawlowskou či anonymním uživatelem internetového fóra. Kniha opakuje a stvrzuje některé stereotypní představy Čecha jako pragmatické bytosti, která se soustředí na vlastní pohodlí a zná jen málo jiných způsobů vypořádání se s osudem, než je smích. Polského čtenáře šokuje profánní přístup k smrti, pohřby bez obřadu a počet uren nevyzvedávaných z krematorií. I pochybnosti mravního či duševního druhu se však dají vysvětlit psychickým klidem a pohodlím pozůstalých. „Nedbalý čechofil“ nahlíží na českou realitu s něhou a neskrývanou sympatií a zvláštní obdiv získávají ty vlastnosti, které protiřečí polským zvyklostem: český humor jako opozice polského étosu a patosu, český klid proti polské neposednosti.

Nejpozoruhodnější se na knize zdá hledání důvodů pro narůstající polský zájem o Čechy. To, co výrazně prosvítalo Suroszovými portréty, ale bylo ponecháno bez komentáře, se Szczygieł snaží důsledně vykládat. Pro něj je česká mentalita zároveň opakem a dokonalým doplněním polské národní povahy. Češi vlastní podle Szczygieła něco, po čem Poláci marně a často nevědomě touží: svobodu a lehkost dovolující zbavit se hrdosti a dát přednost vlastní spokojenosti před tíhou mravů. Zrób sobie raj je zboží určené pro polský domácí trh a podobně jako Suroszova kniha působí jako kontrapunkt pro odhalování vlastních národních komplexů a znovuvymezování národní povahy. Jako kdyby se skrze kontakt s češstvím dalo kritickým okem pohlédnout na zdánlivě samozřejmé postoje i znovu probrat tabuizované oblasti a mytičtí Čech a Lech by se v sobě zrcadlili jako Dr. Jekyll a pan Hyde.

Autorka je bohemistka.