Sex, drogy a žádný rock’n’roll

O slovinském spisovateli Evaldu Flisarovi je možné se dočíst ledacos lichotivého, zvlášť v souvislosti s jeho románem Čarovnikov vajenec (Čarodějův učeň, 1986). V češtině bylo jeho dílo zastoupeno jednou hrou ve výboru Slovinské drama dnes (Větrné mlýny 2009) a knížkou cestopisných povídek Příběhy z cest (Zgodbe s poti, 2000; Větrné mlýny 2009 v překladu Kamila Valšíka). A teď i románem, nikoli však vychvalovaným Čarodějovým učněm, ale o patnáct let mladším Velikým zvířetem samoty (Velika žival samote, 2001). Zas tak veliké ale není.

Sám já chodívám rád

Sestava postav, které vymezují svět Flisarova románu, je, dalo by se říci, rodinná. Atomickou konstelaci otec, matka a dospívající syn Adam rozšíří už jen prázdninová návštěvnice Eva, o kterou se jako o milenku podělí otec se synem, a její děda Dominik, bývalý námořník, jenž má za domem nádrž s dovezenou mořskou vodou.

Samota, o které mluví titul Flisarova románu, se týká prakticky všech. Adam je sám se svými sny, nerozlišitelnými od představ a skutečnosti (společnost mu dělá tak trochu Abortus, nenarozený sourozenec, trávící svou věčnost ve sklenici). Jeho rodiče jsou sami v nefunkčním manželství, přičemž matka je vyhořelá a otec, místní lékař, pěstuje mezi milostnými aférkami ve sklepě střediska „zvířecí bonsaje“ – zvířata uzavřená ve sklenicích rozličných tvarů, předurčená k tomu, aby je přejala. Nezletilá svůdkyně Eva je sama s drogami, které inkasuje za sex s Adamovým otcem. A děda Dominik je sám se sochami afrických bůžků, přivezenými z cest a strážícími jeho dům. A jelikož dospívající Adam je vypravěč románu, nelze se bohužel vyhnout zmínkám o samotě jeho dospívání, potažmo osamělosti dospívání vůbec. A k tomu lze hned zatepla zmínit i další ošoupané propriety Velikého zvířete samoty, tedy motivy vycházející z křesťanství (Eva svádějící Adama) a z psychoanalýzy (Adamovy sny a oidipovský vztah k otci).

Mladý skrze radost – Jung durch Freude

Právě s psychoanalýzou si román na několik způsobů pohrává. Přístup k ní je úmyslně někde na půli cesty mezi Freudem a Jungem. Kompozice, tedy vztah otce a syna ve sporu o ženu, je spíše freudovský, symbolika a zpracování snových pasáží čerpá z jungovského arzenálu. Nutno ale podotknout, že k oběma směrům se staví text ironicky: oidipovská struktura je vychýlena jungovským směrem, když matka ustupuje do pozadí a ženským objektem se stává svůdná a symbolická Eva, která, když se s Adamem dělí o ampuli nespecifikovaného narkotika, říká: „Dávej si pozor, ať nezemřeš nevinný. Hřích je sladký.“ Jde tedy o jablko, v knize ostatně už několikáté. Jungovské archetypy jsou zase ve snech zredukovány v posledku jen do slepic, žab a žábovitých lidských bytostí, často ještě doslovně dvourozměrných. Flisar neváhá zkarikovat oba psychoanalytické směry: když je Adam před lékařským konciliem, to je vykresleno jako absurdní a očividně nekompetentní, protože se zabývá více spory o pravosti jungovské nebo freudovské věrouky než pacientem. K Jungovi má ale román patrně přece jen o něco užší vztah – právě Junga čte Adam i jeho otec, a Jung má nakonec k postmoderní pastiši blíž než Freud. I Adamovo vysvětlení zkázy jeho otce je, že v sobě měl hrozné zvíře, které se „nechtělo (…) přizpůsobit tvaru nádoby, v níž přebývalo, ale nádobu přizpůsobilo samo sobě“ – což je nejen ono veliké zvíře samoty z titulu, ale i něco blízkého Jungovu pojetí stínu.

Příliš malé zvíře

Flisarův jazyk sice nepostrádá místy zajímavost a dynamiku, zvlášť ve chvílích, kdy se noří do snů a přeludů. Mnohdy ale tíhne k repetitivnosti a někdy upadá do prachsprostých klišé ve větách jako „vítr přinesl první kapky deště, které stékaly po skle jako slzy“. A nezachrání ho ani poukaz na to, že vypravěčem je třináctiletý Adam, právě pro rozkolísanost mezi schematičností a poutavostí. Veliké zvíře samoty sice mísí různé odstíny psychoanalýzy, náboženství a osamělosti, ale spíš než aby vytvářely zajímavý obraz, použité barvy stékají a tvoří dvourozměrně bahnité rybníčky, o kterých je v románu řeč. Text vykračuje až příliš mnoha směry, a přestože některé z nich jsou i plodné, například „zvířecí bonsaje“, jako by se nedokázal definitivně rozhodnout, kam došlápnout. Mnohé naznačené linie nevedou nikam, tak jako „bonsaje“ jen účelově dokreslují samotu ve svých sklenicích, aniž by tvořily stavební prvek textu. Flisarova zmnožená nakročení a plácání se v symbolice a odkazech nakonec jen prázdně dobublávají až k úplné zapomenutelnosti.

Autor je publicista.