Být básnířkou

Když koncem října v Praze četla své verše polská básnířka Justyna Bargielska, básník Petr Borkovec ve svém úvodním slově poznamenal (omlouvám se za parafrázi, jistě nepřesnou), že kdyby jeho žena psala básně, líbilo by se mu, kdyby to pro ni byl jeden z denních úkolů – mezi prací, vyzvedáváním dětí ze školy, vařením a – jistě následoval i nějaký vznešenější úkon. Užasla jsem. Jak bychom to dělaly jinak? Poezie se píše v noci, při vytržení ze spánku. V tramvaji cestou z práce, na jakýkoli kus papíru. Do služebního notebooku. Když jsou děti ve školce. Během dopoledne vyhrazeného na psaní důležitého článku. Do vrnění pračky a myčky. Uprostřed uzávěrky. Na koupališti. Za obsedantního opakování jedné a téže skladby. V době jídla. Ne, ta původní představa vlastně nebyla přesná. Poezii nestačí stát vedle jiných činností, vyžaduje, abychom jí dali přednost. Daly přednost.

Možná právě tenkrát při onom čtení vznikl nápad napsat tento esej, který by, bez nároku na úplnost či křečovitého hierarchizování, shrnul poezii současných českých básnířek. Nikoli „ženskou poezii“ – existuje někdo, kdo na tohle slovní spojení není alergický? – ale tvorbu žen, které jsou básnířkami.

Odchody a návraty

Česká poezie utrpěla v posledních letech několik ztrát – i mezi svými ženskými hlasy. Po smrti Jiřiny Haukové (1919–2005), jejímiž posledními sbírkami byly Díra skrz (1999) a Večerní prška (2002), a po skonu surrealistické básnířky a výtvarnice Evy Švankmajerové (1940–2005), které vyšel soubor Dosud nenamalované obrazy (2003), nás naposledy zaskočila smrt „kultovní“ básnířky Violy Fischerové (1935–2010), jejíž sbírku Domek na vinici (2009) kritika přijala překvapivě ambivalentně. Když Fischerová před dvěma lety četla své básně na posledním literárním salonu, který ve svém bytě na Loretě, v domě tehdy už téměř opuštěném, pořádala básnířka Tereza Riedlbauchová, nikdo z nás netušil, že vitální a charismatické autorce zbývá jen pár měsíců života. S nadšením až nekritickým tehdy představila publiku mladou autorku Alžbětu Michalovou (nar. 1991) a její naléhavé, drsně i průzračně věcné básně, tematizující mimo jiné dětství s matkou-alkoholičkou. Mimochodem, letos by jí měla vyjít prvotina Zřetelně nevyprávíš.

S Violou Fischerovou sdílejí emigrantský osud Inka Machulková (nar. 1933), Vladimíra Čerepková (nar. 1946) a Yveta Shanfeldová (nar. 1957). První dvě byly v dobách, kdy se vinárna Viola stávala legendou, souputnicemi – než Machulková odešla do Německa a Čerepková do Paříže. V rámci splácení dluhů vyšel Machulkové skromný výbor starších veršů Zamkni les a pojď (2009), nové básně předložila čtenářům ve sbírkách Neúplný čas mokré trávy (2006) a Probuzení hráči (2010). Čerepkové pak vyšel velkoryse pojatý svazek Básně (2001). Lyriku těchto autorek spojuje křehkost, senzitivita, záliba v asociacích, rozvolněná melodičnost a snivost, ale i riziko, že se báseň příliš rychle rozplyne a uloží zpátky do ticha, z nějž povstala. Mnohem živější a barevnější jsou novější básně Čerepkové, například ve sbírce Zimní derviš (2008), pracující s mystičností a s živelným i meditativním prostorem lesa. Obě básnířky jsou spíše intuitivní než intelektuální typy – Čerepková si dokonce pohrává a místy i dost nebezpečně zahrává s nehledaností až naivní. Zatímco tato básnířka riskuje a jednou to vyjde, jindy ne, Yveta Shanfeldová jako by ráda sázela na zrádnou „jistotu“ kultivované, ale poněkud šedivé, zamlžené poezie, plné oduševnělých abstrakt. Právem jí to vytýkal básník Petr Král, hovořící v této souvislosti o „šeplavosti“ a „poetické korektnosti“. Bohužel, autorka se z této manýry nevymanila ani v nové sbírce Nahmatávání dna (2012).

Solitéři a solitérky

Zůstaňme ještě chvíli o pár generací zpátky. Nové verše stále píší Bohumila Grögerová (nar. 1921), jíž naposledy vyšel básnický návrat do dětství Dva zelené tóny (2012), Jana Štroblová (nar. 1936), známá rovněž jako překladatelka poezie Mariny Cvetajevové, jejíž poslední sbírky Lament (2008) a Úzkost na kost (2010) jsou ovšem snad až příliš moralizující, nebo surrealistická básnířka Alena Nádvorníková (nar. 1942). Vždy mně imponovala její schopnost vybalancovat intelektuální a pocitovou stránku, hrát si se zvukem slov, aniž by to působilo samoúčelně, a umně prolnout realitu se snem. V její poezii se přirozeně odráží výtvarné vidění a cítění: Nádvorníková je renesanční bytost, jejíž záběr sahá od poezie přes kresbu až po teoretické práce o art brut a surrealismu. Doufejme, že brzy přibudou i nové básně – poslední je zatím sbírka Sopky a tratě (2006). Na tento široký záběr jako by v daném tvůrčím okruhu navazovala básnířka, sochařka a kreslířka Kateřina Piňosová (nar. 1973), od poloviny devadesátých let rovněž členka Skupiny českých a slovenských surrealistů.

Oproti tomu solitérem (zní to asi lépe než „solitérka“, ostatně označení zasloužilých tvůrců typu „doyen“ či „nestor“ se ani nepřechylují) zůstává její generační souputnice Hana Fousková (nar. 1947), výtvarnice a autorka básní stižená psychiatrickým onemocněním. Tento osud sdílí také Jaroslava Kutheilová (nar. 1952), již objevil už v sedmdesátých letech Věroslav Mertl, dlouho však publikovala jen časopisecky. Výbor její tvorby z let 1975 až 1991, nazvaný Přicházím sama k sobě (2010), sestavil básník Pavel Petr. Zatímco Fousková v poslední sbírce Psice (2008) vydává lapidárně intenzivní, do pravidelných veršů koncentrované svědectví o svém osudu („Tam vysoko na nebesích/ visí měsíc křivý meč/ proklál mě a ležím v křeči/ tiše vyju jak můj pes“), Kutheilová věnuje soucitnou pozornost odstrčeným a opomíjeným a svou jinakost dokáže vystihnout až mrazivě („Kdybych šla a mluvila,/ mysleli byste,/ že jsem blázen./ Naštěstí mám s kým jít/ a přitom mohu mluvit/ do prázdna. Odpovídá mi svojí/ děsivou náručí“).

Jazyk se spéká

Co se týče ženského hlasu, jako by české poezii chyběla silněji zastoupená střední generace. Přitom Petr A. Bílek ještě ve své „Generaci“ osamělých běžců (1991) zdůrazňoval, že „mladá česká poezie osmdesátých let se zdá být ve znamení žen“. Z tehdejších adeptek zůstaly poezii věrné dvě autorky, které v současnosti patří k nejvýraznějším básnickým osobnostem – Svatava Antošová (nar. 1957) a Sylva Fischerová (nar. 1963). Jejich poezie spolu ostře kontrastuje, snad jediným společným rysem je průrazná metaforičnost, od níž se však starší z autorek stále více oprošťuje. Razantní i křehká, nejen lesbická poezie Svatavy Antošové se sbírku od sbírky proměňuje – od výbušně obrazných veršů ve sbírce Aniž ťala hlavou (1994) přes nekrofilní grotesky Ještě mě nezabíjej (2005) až po deset let cizelovanou básnickou trilogii Vlčí slina (2008). Tohle apokalypticky přízračné mytické podobenství ilustrovala dekadentní básnířka Viktorie Rybáková (nar. 1961), jíž naposledy vyšly Ochočené smrti (2005), a doprovází je kompaktní disk s autorčiným přednesem. Kdo Antošovou někdy slyšel naživo, jistě mi dá za pravdu, že jde o strhující vystoupení na hranici performance – zejména se to týká rozepsané rytmizované prózy Skoby/Punkt Memory.

Sylva Fischerová je oproti tomu básnířkou sofistikovaně intelektuální. Ne, to nemají být zdvořilá synonyma pro odtažitost a chlad. Autorka dokáže pracovat s jazykem a zejména s metaforikou tak, že k sobě suverénním gestem naráz vztáhne „nízké“ a „vysoké“, abstraktní a naléhavé, fyzicky konkrétní. Výsledný obraz přitom většinou nepůsobí vykalkulovaně, spíše jako náhlý objev. Fischerová je filosofka a filoložka, a tak je přirozené, že se leccos z její profese přelévá i do básní, počínaje terminologií a bohatými kulturními aluzemi a konče způsobem nazírání. Silná obraznost a dobrodružné proplétání intelektu a intuice, racionality a spirituality, sklonu k filosofování i zvídavé hravosti – to jsou konstanty její poezie. Když už se zdálo, že její tvorba nabyla definitivní podoby ve vyrovnaných, meditativně laděných sbírkách, jako je Krvavý koleno (2005), přišla ovšem sbírka Tady za rohem to všechno je (2011), kterou lze považovat za zlomovou: básnický jazyk se náhle drolí a zadrhává, spéká a láme, básnířka jako by se pod náporem intenzivního prožitku vzdávala dosavadních jistot a hledala nové, adekvátnější způsoby vyjádření. Ač výsledek není vždy zcela přesvědčivý, tyto verše signalizují, že se s poetikou Fischerové možná začíná dít něco navýsost zajímavého.

Skrytá energie

Od počátku nezaměnitelná je poezie Boženy Správcové (nar. 1969). Básnířce inklinující k rozsáhlým, bohatě strukturovaným skladbám, k vulgaritě i drsné něze, k ironii i sebeironii před nedávnem vyšel „hrdinský epos“ Východ (2011), aniž by se ale dočkal výraznější reflexe. Tato lyrickoepická poema, plná narážek a jinotajů, nabízí několik rovin čtení: je to milostný příběh, iniciační román, cesta k východu-východisku, podobenství téměř mytických rozměrů i zcela současný příběh. A samozřejmě také hrdinský epos, provokativně předsunutý v podtitulu. Poezie jako dobrodružství? A čím jiným je?

Ač je loňská debutantka Wanda Heinrichová (nar. 1968) se Správcovou spjata generačně i redakčně (obě působí v Tvaru), v jejich poezii těžko hledat styčné body. Snad jen v rafinovanosti – a erotičnosti. Ostatně básník a kritik Jan Štolba napsal, že „silnou a šťavnatou erotickou poezii“ loni našel jen u žen. A to ještě nebyla na světě Heinrichové prvotina Nalomenou (2011). Tento podtón je v knize velice silný, možná i zásadní, v žádném případě však nevyznívá prvoplánově. Naopak, jde o básně tlumené a při prvním čtení možná málo výrazné, pod tím vším však upředené z jemných, ale pevných a vnitřně soudržných vláken asociací, aluzí a návratných motivů. Zdánlivě jsou básně odtažité, při bližším doteku však plné sytosti, barev – a skryté živočišnosti. Právě tohle napětí je výzvou k opakovanému čtení a hledání dalších cest, skulin, významů.

Generační souputnicí těchto autorek je i další pozdní debutantka, básnířka a výtvarnice Kateřina Bolechová (nar. 1966), která vydala sbírky Rozsvícenou baterkou do pusy (2007) a Antilopa v moři k majáku daleko má (2009). Její naze antipoetické verše byly jedním z nejzajímavějších objevů posledních let.

Ženy robustní

Střih – a jsme u básnířek narozených v druhé polovině sedmdesátých let. Živě si pamatuji, jakým zjevením pro mě před více než deseti lety byla poezie mé vrstevnice Kateřiny Rudčenkové (nar. 1976). V duchu jsem ji tenkrát stavěla do kontrastu s málo vášnivými, jakoby klasickými, tradičně poetickými či naopak záměrně nepoetickými básněmi Věry Rosí (nar. 1976), která za prvotinu Holý bílý kmen (1999) dostala Cenu Jiřího Ortena, pak se však odmlčela. Poezie Kateřiny Rudčenkové, někdy záměrně chladná, zkrocená, uvnitř však pulsující, mě pokaždé znovu ohromila svou odvahou, svou hmatatelnou, uzemněnou konkrétností – a nekonečným prostorem, který se otevíral, spíše tušen než pojmenován, v pozadí. Říct přesně to, co je třeba, otevřeně, naplno, a ani o slovo víc. Kolik básníků to umí? Až letos této autorce, po osmi letech, vyjde nová sbírka. Z veršů, které jsem slyšela na autorském večeru, je zřejmé, že Chůze po dunách bude možná trochu jiný, ale stejně intenzivní zážitek.

K nejsilnějším básnickým knihám poslední doby patří prvotina loňské debutantky Jitky N. Srbové (nar. 1976), zakladatelky a šéfredaktorky stránek almanachwagon.cz. Jak jsem však už psala v recenzi (A2 č. 5/2012), více než básně sbírky Někdo se loudá po psím (2011) mě oslovují její nové, civilnější verše, které uveřejňuje na internetu – například skladba Byt v podkroví, uveřejněná na portálu Nyx. K poezii těchto silných žen lze nepochybně řadit i řízný debut Janele z Liků (nar. 1984), sbírku Ze starých mýdel (2011). Loňskou Ortenovu cenu bych ráda bývala viděla právě v rukou této básnířky, její poezie podle mého názoru jasně převyšuje i slibný, sympaticky hravý, snový, přece jen však nevyrovnaný a stylově hodně roztěkaný debut Michaely Keroušové Nemístnosti (2011), který se dostal do užší nominace. Robustní poezie Janele z Liků někomu možná vzdáleně připomene texty zpěvačky Radůzy. Ano, tahle poetika má svou pádnost – ale i své limity. Nekompromisní přímočarost je dobrá, imponuje a okouzluje, ale třeba by se dalo jít i dál.

Poezie svědectví

S podobnou vervou a chutí moc se s tím nemazat píše také Andrea Vatulíková (nar. 1984). Její debut Ona je ten tragický typ (2010) vychrstne na čtenáře otevřeně lesbickou básnickou výpověď nového věku, plnou grafických znaků či zmínek o tom, jak si bývalé milenky přidává do přátel na „fejsbůku“. Takřka beatnická poetika brněnské autorky je přímá – nehraje si na nic, co není, naopak se možná občas sama shazuje. Ač některé básně působí ještě gymnaziálně a zůstávají na úrovni milostného či erotického deníku, autorka nepochybně disponuje trojkombinací talentu, inteligence a postřehu, jak o tom svědčí třeba lapidárnost básně Muž odešel do práce („Naježeně./ Přivinula jsem se/ těsněji/ ke své ženě“). Přestože se Vatulíková jako jedna z mála drží rýmů a více či méně pravidelného verše, což jí pomáhá ke zkratce, její poezie chce být všechno, jen ne vybroušená. Chce být ostrá, drsná, přímá, antiiluzivní, je však i subtilní. Taková, jaká je její autorka: jiná.

Až syrová a surová odvaha této básnířky kontrastuje s opatrnou prvotinou Žanety Lichtenbergové (nar. 1984). Verše její sbírky Ptáci vykolejili z brázd (2011) jsou při vší senzitivnosti a jemné smyslovosti zatím spíše příslibem. O něco výraznější je Kotrmelína (2010), debut Alice Prajzentové (nar. 1982). Autorka s chutí experimentuje s básnickým jazykem a zdůrazňuje to návratným motivem slov či slova. Spíše než stopování nejsubtilnějších nuancí však oběma básnířkám svědčí příklon ke šťavnatě konkrétnímu, ke smyslovému i smyslnému.

Uměřenost i nenasytnost

Spojit obě tyto roviny tak, aby text působil kompaktně, umějí – každá po svém – Tereza Riedlbauchová (nar. 1977) a Marie Šťastná (nar. 1981), obě autorky již čtyř básnických sbírek. Poslední básnická kniha Marie Šťastné Interiéry (2010), jak jsem již psala v recenzi (A2 č. 10/2011), mísí neokázalou civilnost a naléhavost, s níž básnířka dokáže ve zkratce vystihnout celé drama, ať už vnitřní nebo situační. Je citlivou pozorovatelkou, a tak čtenáře nedusí dekou popisnosti, nehraje na efekt, nepřibarvuje. Naopak, slova i emoce uvážlivě odměřuje, aniž by za tím člověk cítil stopu kalkulu. Drží se zpátky – a v pravou chvíli promluví zpříma. Oproti tomu Riedlbauchová, autorka především milostných a erotických básní, jako by si rozkošnicky libovala v opulentní barvitosti a barevnosti. Od poslední sbírky Don Vítor si hraje a jiné básně (2009) však experimentuje i s civilnější dikcí. Přesto jsou této básnířce stále nejvlastnější ony rozkochaně, okouzleně milostné obrazy plné tělesnosti a smyslnosti, ale i hravosti a lehkosti, která k sobě jen tak mimoděk vábí asociace a metafory. Tyto básně jsou plné nenasytné lásky, která jako by se s údivem a rozkoší zrcadlila sama v sobě, a intenzivního, protože pomíjivého prožitku.

Intenzivní milostné a erotické verše píše i Marcela Pátková Linhartová (nar. 1980), jejíž druhou a zatím poslední sbírkou Zpívat bláznům (2009) jsem se také šíře zabývala v recenzi (A2 č. 8/2010). Týká se to ale především prvotiny Bylas u toho (2006), po této stránce až provokativně otevřené. Druhá sbírka už přinesla mnohem komplikovanější, hutnější, kondenzovanou poezii. Žádná splavnost a uvolněnost – jako by autorka verše usekávala až k pointě, která je její silnou stránkou. Je pozoruhodné, jak lze tímto přísným, pevným stylem opracovat poměrně široký tematický záběr, jímž prostupují motivy osudu, viny, osamělosti a přese všechny anděly a kostely poněkud temný existenciální rozměr. Záměrně nelíbivá a nesnadná, plná existenciální úzkosti, je i poezie Pavly Vašíčkové (nar. 1980) ve sbírce Ne zcela obsazené (2010), jejíž verše se do člověka zarývají jako střepy. K silné generaci básnířek narozených na konci sedmdesátých a počátku osmdesátých let patří ještě Irena Šťastná (nar. 1978), které naposledy vyšla sbírka Všechny tvoje smrti (2010), a Eva Košinská (nar. 1983), jejíž prvotina Solný sloup (2008) byla kritikou ceněna dost vysoko a patří k nejlepším sbírkám, které u nás v té době vyšly. Škoda jen, že se tato excelentní lyrička od té doby odmlčela.

Co dodat? Snad jen, že žádná zprofanovaná „ženská poezie“ neexistuje. Jen básnířky a jejich hlas v poezii. Úděl, který Svatava Antošová tak podmanivě vystihuje v básni Dvojakost: „Být skoro bez významu/ a přitom fenomén/ takovou si mě budete pamatovat?/ Rozbitou o skleněnou zeď/ co tvářila se jako průchod/ do neznáma/ když s vlastní skepsí jsem se objímala/ Obětovat život tvorbě/ copak to se musí?“

Autorka je básnířka a literární kritička.