Tambylles
Režie Michal Hogenauer, ČR, 2012, 58 min.
Premiéra v ČR 4. 10. 2012
Po snímku Příliš mladá noc Olma Omerza se do širší distribuce dostal další absolventský film studenta FAMU, Tambylles Michala Hogenauera, který si publicitu získal už svou premiérou v Cannes. Uvádění podobných děl má u nás nesporný smysl alespoň v tom, že představí divákům jiný typ ambicí, než mají tvůrci domácích mainstreamových filmů. Snímek o mladém muži, který se vrací z vězení, kde si odpykával trest za vraždu nezletilé dívky, a je šikanovaný svým okolím, přiznává inspiraci špičkami současné festivalové produkce, Michaelem Hanekem, bratry Dardennovými, Claire Denisovou (scéna na diskotéce) nebo Svobodnou vůlí Matthiase Glasnera. Je snímaný ve statických záběrech bez nediegetické hudby a dalších expresivních prostředků, soustředí se na sociálně vyloučeného hrdinu s kriminální minulostí a vypráví především pomocí oddramatizovaných výjevů zachycujících útržky situací zapuštěných do všednodenní rutiny. Je to nicméně inspirace plná zaškobrtnutí. Hrdina filmu je spíše zmateně nečitelný než neurčitě unikavý, některé scény (například závěr) sklouzávají k okázalému fatalismu a asi nejproblematičtější jsou zmrtvěle působící herecké výkony, které z celého snímku dělají silně mechanicky působící představení. Naproti tomu asi nejoriginálnějším a poměrně funkčním nápadem je propojení čistě hraného filmu s dlouhou úvodní pasáží stylizovanou jako dokument. Tambylles tak v podstatě splňuje to, co od absolventského snímku můžeme očekávat – je to pozitivní příslib do budoucna.
Antonín Tesař
Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko
Extremely Loud and Incredibly Close
Režie Stephen Daldry, USA, 2011, 125 min.
DVD, Magic Box 2012
Román Příšerně nahlas a k nevíře blízko je druhou knihou spisovatele Jonathana Safrana Foera a zároveň jedním z nejvýraznějších uměleckých děl o 11. září. Zatímco Foer však svůj román psal trochu jako experiment s médiem knihy, když třeba několik stránek věnoval číslům a několik obrazovým fázím pádu člověka z hořící věže WTC, režisér Stephen Daldry koncipoval svou adaptaci jako dojemný film pro celou rodinu. K tomu určitě svádí hlavní dětská postava – Oskar, který se po ztrátě otce v jedné z věží WTC pokouší dohledat zámek ke klíči. Ten objeví, a považuje to za pokračování hry, v níž on a jeho otec pátrali po odtržené části New Yorku. Malý Oskar se pouští do náročného úkolu najít jehlu v kupce sena, když objíždí všechny obyvatele New Yorku, kteří mají příjmení Black. Režisér jednotlivými setkáními jen přibrušuje zbraně pro drtivý nával emocí v závěru filmu. Daldry oděl svůj snímek do hollywoodské šedi i obsazením dospělých postav. Tom Hanks tu hraje zidealizovaného otce a přitom nijak nevybočuje ze svých ostatních rolí, Sandra Bullocková alespoň překvapí v roli vyzrálé matky. Je však radost vidět Maxe von Sydowa coby cizince komunikujícího jen písemně, případně slovy ANO a NE, která má vytetována na dlaních. Herec Thomas Horn v roli Oskara je výstižný, ale občas dost protivný se všemi svými obsesemi a inteligencí na hranici mezi genialitou a šílenstvím. Snímek je tak jen dalším filmem, který dokazuje otřepané klišé: přečtěte si raději knižní předlohu.
Jiří G. Růžička
Caesar musí zemřít
Caesare deve morire
Režie Paolo Taviani, Vittorio Taviani, Itálie, 2012, 76 min.
Premiéra v ČR 27. 9. 2012
Vítěz letošního Berlinale je podivný konceptuální oříšek. Ne tím, že by šlo o dokument, jak se nepochopitelně film snažila média propagovat. Pokud bychom se na něj dívali jako na dokument, asi bychom skončili někde u otravných hraných rekonstrukcí, které známe z produkce BBC. Klíčový koncept filmu je přitom vcelku fascinující: režiséři strávili půl roku ve vězení s nejpřísnější ostrahou a pozorovali divadelního režiséra inscenujícího Shakespearovu hru pouze s účastí trestanců. To, co viděli, pak natočili jako hraný film. Tato rekonstrukce připomíná hrátky s hranicí mezi faktem a fikcí, známé třeba z tvorby Abbáse Kiarostamího. Jenže realizace bratrů Tavianiových má k podobné zručnosti daleko. Film natočený celý v černobílé, za použití přirozeného světla, totiž na hony čpí vyprázdněným konstruktem. Neherci hrající sami sebe, jak hráli Shakespeara – mohlo by to být asi silné téma, ale výsledný tvar je neuvěřitelně křečovitý ve snaze hledat paralely mezi životem vězňů a Shakespearových postav, navíc jde o zcela opačný přístup než v případě Kiarostamího tvorby. Zatímco tam mizí hranice mezi neherectvím a dokumentem, zde mizí hranice mezi fascinujícím amatérským ztvárněním divadla a přepjatou amatérskou snahou o přirozené herectví. Místo dvou modů přirozenosti tedy dva mody teatrálnosti. A pokud neschopnost rozlišit, kdy protagonisté dobře hrají Shakespeara a kdy špatně hrají sami sebe, měla být záměrem, pak se mi nedaří rozklíčovat, k čemu to mohlo být dobré.
Tomáš Stejskal
Alcest
Les voyages de l’âme
Prophecy Productions 2012
Od sólového projektu blackmetalového „trve“ válečníka se dá čekat ledacos. Když ale zjistíme, že jde o Francouze, vlasy dlouhé až po kolena se mohou v představě snadno změnit z ozdoby nepokořeného Vikinga na svobodomyslný rozcuch folkaře v kapkách rosy. Věrný své přezdívce „Neige“ si někdejší kytarista strašidelných Peste Noire v Alcestu splnil dětský sen o pohádkové zemi, kde, soudě dle textů, sněžit nepřestává, ačkoli jsou Les voyages de l’âme už třetím dlouhotrvajícím albem. Po cestách duše ani nemůžeme chtít žádný holomráz. Kolébáni zasněným vokálem citlivého kluka a smyčci si po celé délce alba hovíme v nadýchané bílé peřince postrocku a shoegazu, jen občas vyrušeni meluzínou, když kytary přestřelí a ujedou do hájemství Neigeho uplynulé kariéry. Singl Autre Temps je prototypem hitovky, kterou se budete snažit třetí den v hlavě přemazat čímkoli od Queenů, a poetické texty v libozvučné francouzštině svádějí k tomu, abychom svíčky u večeře sfoukli předčasně. Že se s podobným přelíváním žánrů vyrovnává metalová komunita rozporuplně, je nasnadě. Hodnocení fanoušků na serveru Encyclopaedia Metallum budiž důkazem – cokoli od „ne úplně hloupé“ po „krása a vyrovnanost ve své absolutní formě“. Na alternativní metal moc písnička k táboráku, na pop zase moc metalu. Vhodné pro posluchače s bipolární poruchou vkusu. Ale trocha toho tepla a hebkosti přijde každému k duhu, až se budou za oknem čerti ženit.
Martin Zajíček
Genesis P-Orridge & Stan Bingo
What’s History
Dias Records 2012
Ústredným (vzkrieseným) hermetikom Dias Records nie je nikto iný ako Genesis P-Orridge, p-androgyn, vedúca postava industriálnej hudobnej scény – od performačnej skupiny COUM Transmission cez Throbbing Gristle až po Psychic TV a dalšie projekty. Celkovo tu natrafíme na šesť titulov, na ktorých sa táto osobnosť, večne skúmajúca hranice informačnej spoločnosti, podielala, špeciálne však záujme zatiaľ posledný: album What’s History, nahratý spoločne so Stanom Bingom (pseudonym Dana Landina, kameramana a bývalého člena 23 Skidoo). Takmer štyridsať minútová improvizovaná seansa, ktorá teraz vychádza v reedícii na vinyle, vznikla pôvodne po prvom rozpustení Throbbing Gristle v 1981 a naznačuje poetiku, ktorú P-Orridge rozvíja v neskoršom období tvorby. Rozkol medzi „harmóniou“ industriálneho hluku dokumentujúceho realitu a meditatívnym zvukom vibrafónu, ktorý neraz pripomenie deformované zvučky vydavateľstva Ghost Box, splýva do jednotného halucinogénneho celku. Na vlnách vibrafónu preplávame továrňou smrti. Transgresia, tak ako ju definoval Georges Bataille, je pojem podliehajúci výskumu hlavne vo vzťahu performer – účastník performance, pri čom hranice sa na rôznych miestach výrazne menia. Podobne ako v tvorbe COUM aj naprieč celým dielom po rozpade Throbbing Gristle sledujeme hlavne proces, ktorý môžeme jednoducho pomenovať ako budíček reality.
Jakub Juhás
TNGHT
TNGHT
Warp/LuckyMe 2012
Hudson Mohawke, skotský glitch-hopový producent a DJ, vystoupil letos na festivalu SXSW spolu s kanadským hudebníkem, který si říká Lunice. Nedlouho nato ohlásili svůj společný projekt TNGHT a záhy vyšlo stejnojmenné EP, na kterém najdete pět skladeb. Mohawke v rozhovoru pro server Pitchfork prozradil, jak nahrávka vznikla: „Prostě jsme si koupili pár lahví whiskey a udělali celé EP během pár nocí.“ Přesto, nebo možná právě proto, jde o jednu z nejlepších elektronických instrumentálních desek letošního roku. Hiphopovými aranžemi TNGHT hudebně trochu připomínají Flying Lotuse, více však pracují s industriálními zvuky. Ve skladbě Bugg’n, která vyšla i jako singl, se mlácení kovové trubky o plech v prázdné tovární hale mísí s bubláním, kvákáním a občasnými výkřiky. Úvodní Top Floor zase zní poněkud filmově, jako by se celou skladbou proplétal chřestýš mezi nohama kovboje kráčejícího pouští. Vrcholem alba je zřejmě píseň Higher Ground, v níž se dívčí hlas ve smyčce pokouší o „reaching for high“. Přitom se nabalují další zvuky, zejména trubek, gradující dubově dutými beaty. Skladba tak postupně roste do hloubky. Všechny tracky mají docela krátkou stopáž a jsou zkomprimovány do maximální hutnosti, nejvíce snad v písni Goooo, která z osmibitového pípání přechází do hučení roje a k zvukům připomínajícím skandování na stadionu. Snad se někdy podaří vidět toto duo naživo i u nás – ať si můžeme také zafandit. Festivalu Stimul se to ostatně s Mohawkem již podařilo.
Jiří G. Růžička