V uplynulém týdnu rozesílal výtvarný čtrnáctideník Ateliér tiskové zprávy a otevřené dopisy, v nichž volal o pomoc: stěžoval si na špatnou grantovou politiku Ministerstva kultury, nedostatečnou dotaci z prostředků MK a zároveň na jeho rozhodnutí nenavýšit mimořádně částku, díky níž by časopis mohl přežít do dalšího grantového období. To je aktivita, která si zaslouží podporu všech časopisů z oblasti živé kultury, které se většinou nacházejí v podobné situaci, tedy neustále na hraně.
V otevřeném dopise sdružení výtvarných kritiků z 10. října, který je podepsán Vlastou Čihákovou Noshiro, Hanou Larvovou, Ludvíkem Hlaváčkem a Martou Smolíkovou, je ale v souvislosti s kauzou Ateliér spolu s Divadelními novinami zmiňována i A2, přičemž oba dva časopisy zde slouží jako příklady protekčních ministerských dítek. Než se dostaneme k obecnějším systémovým problémům, o nichž výstupy týkající se této kauzy vypovídají a jejichž jsou zároveň důsledkem, pozastavme se nad onou pasáží, v níž je zmíněna A2: „Zatímco bylo vyhověno žádostem Divadelních novin i časopisu A2 navýšením jejich podpory na více než dvou a půlmilionovou částku, časopisu Ateliér byl ponechán pouze počáteční grant ve výši 560 000 Kč. Tato částka činí 9 % z jeho ročních nákladů. To je nápadná a nespravedlivá disproporce, která citelně poškodí další vývoj současného výtvarného umění (…).“
Signatáři dopisu podle všeho neumějí číst v ministerských tabulkách, nebo si účelově přizpůsobují realitu k obrazu svému – konečná částka, kterou ministerstvo Ádvojku v oboru literárních periodik podpořilo, je 1 600 000 Kč, v oboru výtvarných periodik 280 000 Kč (za něž jsme vděční). Žádné dodatečné žádosti o navyšování nebyly ze strany A2 podány, a tudíž jim nemohlo být ani vyhověno. Ale přestaňme se ohánět ciframi, ty zde nejsou podstatné.
Provoz kulturního čtrnáctideníku A2 je stejně jako časopis Ateliér z podstatné části závislý na dotacích z Ministerstva kultury. Vypjatá situace, plynoucí z každoročního snižování podpory živé kultury i diskutabilní kulturní politiky, vyvolávající neustálou nejistotu a strach z budoucnosti, je nám důvěrně známá. Jsme součástí stejné kulturní obce a hájíme stejné zájmy. Cítíme solidaritu s Ateliérem i s ostatními časopisy, které jsou kvůli nedostatečné podpoře odsouzeny k přežívání, nejsou schopny odměňovat autory, redaktory a ostatní spolupracovníky podle skutečných zásluh, nebo jsou dokonce nuceny podporovat práci na dobrovolnické bázi a za nulovou mzdu.
Ke změně politického potenciálu a podmínek uvnitř kulturní obce ale nepřispěje porovnávání, poukazování ani rozeštvávání. Ačkoliv o kulturní politice vytrvale píšeme a angažujeme se v kritice nesmyslných kroků Ministerstva kultury, čtrnáctideník Ateliér k nám nepřišel žádat o podporu či s návrhem na společnou kulturně-politickou iniciativu, místo toho – symptomaticky – ve své zprávě vyzdvihuje výši dotace u jiných kulturních periodik.
Odpor kulturních činitelů se většinou nezmůže na víc než na protest proti ojedinělému (skutečně) neschopnému a nekvalifikovanému představiteli vládní politiky. Často se při té příležitosti volá po vládě odborníka, který by konečně kultuře skutečně rozuměl. Současné škrcení živé kultury je však především projevem celé jedné politické ideologie. Nezáleží na jedinci držícím momentálně v rukou moc. I sebeschopnější ministr, náměstek či člen grantové komise čelí obrovské převaze vlády, pro niž kultura – přes veškerá vzletná prohlášení – nic neznamená, protože nepřináší žádný okamžitý zisk. Kulturní činitelé by měli začít přemýšlet, komu vlastně odevzdávají hlasy ve volbách a s jakou kulturní koncepcí přicházejí politické strany. Vzhledem k tomu, že většinou nepřicházejí s žádnou, měli bychom si klást otázku: Co to vypovídá o společenské důležitosti kultury a co s tím kulturní obec hodlá dělat?
Není čas na další happeningy, karnevalové průvody a laskavý humor. Řešením může být pouze soustředěný a dlouhodobý zájem kulturních pracovníků na rozvoji jasné vize, již by mělo Ministerstvo kultury naplňovat skrze své podpůrné programy. Možná právě nyní přichází čas vytvoření akceschopné platformy, díky níž bude možné zahájit vyjednávání mezi státním aparátem a kulturní obcí. Platforma by měla sdružovat takové subjekty, které chápou kulturu jako veřejný statek, jehož význam již z principu přesahuje využití v tržních transakcích. Taková platforma by ovšem neměla zapomenout na fasetu problému, o níž se však hovoří jen velmi okrajově. Výše zmíněné vymezení se vůči komerčnímu umění totiž zastírá velké nejasnosti v tom, co by tzv. ne-komerční umění vlastně mělo splňovat. Kultura jako veřejný statek je doposavad definována coby pouhý negativ komerčního umění: umění negenerující zisk a vytvářející hodnoty, jež přispívají k rozvoji společnosti. V čem ovšem spočívá zmiňovaný rozvoj společnosti? A jaká role umění a potažmo kultuře v celospolečenském komplexu vlastně přináleží. To vše jsou otázky a problémy, k jejichž zodpovězení se dosud nikdo příliš neměl a pro další postup jsou enormně důležité.
redakce kulturního čtrnáctideníku A2